Co se českým konzervativcům líbí na násilí na ženách?

Podle ministra spravedlnosti Pavla Blažka musíme o Istanbulské úmluvě více debatovat – a proto se debata odkládá na neurčito. Jenomže debata se odkládá už více než deset let, během kterých byly všechny otázky a pochybnosti dávno zodpovězeny. Úmluvu, která vznikla v roce 2011, již podepsalo 35 států. Kromě Česka ji v Evropské unii neratifikovaly pouze Slovensko, Maďarsko, Bulharsko, Lotyšsko a Litva. Západ, kam prý dle nové vlády patříme, ve výčtu výjimek chybí.

V roce 2019 si česká vláda nechala udělat analýzu o dopadech úmluvy v deseti státech, které ji přijaly. Analýza ukázala, že úmluva v těchto zemích pomohla při potírání domácího násilí a že se nikde nenaplnily obavy, kterými nás před ní konzervativci u nás straší. Dohodě by jistě pomohlo, kdyby se jí v Česku říkalo celým názvem, tedy Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí. Protože pak by konzervativní politici nevysvětlovali, proč jsou „proti Istanbulu“, ale co jim vyhovuje na domácím násilí.

Za zpronevěru peněz padají v Česku tvrdší tresty než za znásilnění.

Rodina je, zdá se, v naší společnosti jakýmsi prokletím. Vždyť v Česku je nemožné prosadit i zákaz násilí na dětech, kterému se zde přezdívá výchova. V takovém nastavení mají ženy tak trochu smůlu – jako vždy a se vším. A právě proto potřebujeme dohody a zákony, které říkají, že se děti ani ženy nebijí nebo že znásilnění je vždy znásilnění a může za něj ten, kdo ho spáchal a nikdo jiný.

Většina tuzemských kritiků přitom úmluvu nečetla a jen reagují či rozšiřují různé mýty. Ostatně v roce 2019 přiznala tehdejší zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková, že byla původně proti úmluvě, ale po jejím přečtení změnila názor. Je škoda, že ratifikaci neprosadila, protože co se týče ochrany lidských práv, je to u nové vlády ryze virtuální téma. A protože většina těch, kdo úmluvu kritizují, ji nikdy nečetli, podívejme se ve zkratce, co je v ní napsáno.

Úmluva nutí státy potírat domácí násilí

Základním cílem úmluvy je, aby státy přijaly účinná opatření, která budou bránit násilí na ženách, sexuálnímu obtěžování a dalšímu porušování lidských práv. Pandemie, během níž domácí násilí rostlo a organizace, které se mu věnují, nestíhaly ženám pomáhat, nám pouze připomněla, jak jsou taková opatření potřebná.

Úmluva má skoro tři desítky stran, na nichž se zabývá různými aspekty násilí, převážně – ale ne jen – na ženách. Dočtete se zde například, že úmluva odsuzuje veškeré formy násilí vůči ženám i domácího násilí; že násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami, jenž vedl k diskriminaci žen a bránil jim v plném rozvoji; že obětí a také svědky násilí v rodině jsou i děti; že snahou je vytvořit Evropu prostou násilí vůči ženám a domácího násilí; že cílem úmluvy je chránit ženy a dosáhnout prevence, stíhání a potlačení násilí vůči ženám a domácího násilí; že práva oběti mají být postaveny do centra veškerých opatření; že strany učiní vše nezbytné pro to, aby každý se občan (obzvláště pak muži a chlapci) aktivně zapojil do prevence všech forem násilí, jež spadají do působnosti této úmluvy.

Úmluva obsahuje také mnoho praktických opatření z oblasti prevence nebo následné péče. Například: „Strany učiní nezbytná legislativní či jiná opatření zajišťující obětem přístup ke službám usnadňujícím jejich zotavení po násilném skutku. Tato opatření by podle nezbytnosti měla zahrnovat například právní a psychologické poradenství, finanční výpomoc, ubytování, vzdělání, získání kvalifikace a pomoc při hledání zaměstnání.“ Jde o množství užitečných opatření v oblastech, které máme vyřešeny nedostatečně a nedbale. Vždyť v Česku aktuálně chybí tři tisíce míst v azylových domech, a ženy tak nemají v nouzi od násilníků kam odejít.

Úmluva se zabývá komplexně prevencí, ochranou obětí, následnou péčí, stíháním pachatelů a monitoringem. Jedinými argumenty, které proti úmluvě stojí, jsou dezinformace, jež šíří třeba polská ultrakonzervativní organizace Ordo Iuris. Patrně o tom chce česká vláda vést onu zmiňovanou debatu, protože jiná témata po deseti letech existence úmluvy už nezbyla.

Násilí, tradiční opora české rodiny

Podle výzkumu organizace ProFem z loňského roku zažila více než polovina žen nějakou formu sexuálního násilí nebo obtěžování. Každá desátá z těchto žen přitom byla během svého života znásilněna, což je přes 400 tisíc žen. Nahlášeno je však dle různých odhadů pouze okolo deseti procent případů. Podle analýzy Odboru rovnosti žen a mužů Úřadu vlády ČR z roku 2017 vyplývá ze srovnání různých výzkumů, že se s domácím násilím setkává 17 až 40 procent žen. Nejčastěji se jedná o facky, vyhrožování a dlouhodobé ponižování.

Podle listopadového výzkumu si nicméně čtvrtina Čechů myslí, že si žena může za násilí částečně sama. Více než polovina respondentů pak souhlasí s tím, že žena partnera vyprovokuje, přičemž tento názor zastává skoro 70 procent mužů a 45 procent žen. Za této situace by jeden z bodů úmluvy, požadující rozšiřování prevence a edukace ohledně násilí na ženách, Česku pouze prospěl. To ukazuje také rozhovor Deníku N s Pavlem Trčkou, šéfem vyšetřovatelů mravnostního oddělení policie Prahy 4, který v podstatě bezelstně přiznává, že si policie se znásilněním neví moc rady. Podstatnější však je, jaký vzkaz vysílá potenciálním obětem. V rozhovoru mimo jiné řekl: „Samozřejmě je tu také otázka, jestli lze vše nazvat znásilněním. Ona to znásilnění jsou i nejsou…“ A dodal, že oběť násilí si to mnohdy „úplně nevybavuje, takže sama neví, jak to řešit. Pak to ale jde řešit s nějakou organizací, tam jí pomohou si tu situaci vybavit a rozhodnout se, co dál. Ono to jakoby znásilnění je, ale ona to ze začátku úplně jako znásilnění nebrala.“

Úmluva pomáhá – na rozdíl od ombudsmana

K úmluvě se bohužel neopomněl vyjádřit ani ombudsman Stanislav Křeček, který se stal ombudsmanem zřejmě omylem. Většinu energie totiž věnuje urážení menšin a současně dává pozor, aby omylem někomu nepomohl. Istanbulská úmluva je pak další v nekonečné řadě úmluv a právních předpisů, které nikdy neměl v ruce, a přesto na ně má silný názor. Je to radost, mít takového ombudsmana.

S domácím násilím a násilím na ženách máme obrovský problém, a proto jsme měli úmluvu přijmout mezi prvními. Neví si s ním rady politici, policie ani české soudy – vždyť většina pachatelů odchází s podmínkami, což je výsměch všem obětem. Za zpronevěru peněz padají v Česku tvrdší tresty než za znásilnění. Aspoň ale víme, co je v této zemi skutečně důležité.

Vláda by se chtěla vrátit k prosazování lidských práv za hranicemi státu, ideálně někde daleko, kde pro to nemusí nic udělat. Ale my potřebujeme řešit lidská práva také v České republice. Ženy u nás čelí domácímu násilí, které zůstává skryto, neřešeno a nepotrestáno. Když chtějí od pachatele odejít, nemají většinou kam jít, a jak ukazují výzkumy, povědomí o tom, kdo je vlastně pachatel a kdo oběť, je mezi lidmi tristní. To všechno přitom řeší právě Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí.

Pokud už chce někdo zachraňovat tradiční rodinu, měl by se snažit, aby se nestala synonymem násilí, které je společensky i politicky tolerováno a přehlíženo.

Autor je redaktor Alarmu.