Pragerova vila je dnes k nepoznání. Foto ŠJů Creative Commons 3.0
V první části minisérie věnované družstevnímu bydlení v době socialistického Československa jsem psala o katastrofálním nedostatku bytů a o masivní kampani vedené státními orgány, která slibovala vyřešení „bytového problému“ do roku 1970 výstavbou 1,2 miliónů bytů. Zintenzivnění výstavby měl nově podpořit právě vznik stavebních bytových družstev, vedle nich se ale na výstavbě měl podílet také stát a výstavba soukromá, představovaná řadovými typizovanými rodinnými domky. Jejich podobu na konci padesátých let definoval Státní výbor pro výstavbu, fungující od roku 1956. V čele tohoto nového tělesa stál mimochodem Jiří Voženílek, pozoruhodná postava meziválečné architektury, někdejší projektant Baťových závodů, jenž zároveň pokračoval v kariéře v povalečném i poúnorovém období a rozvíjel v teoretickém i praktickém ohledu témata prefabrikace a industrializace.
Výstavba domků měla ve většině případů probíhat svépomocí, proto mělo být konstrukční řešení co nejjednodušší a k dispozici měla existovat řada prefabrikovaných prvků.
Druhý díl minisérie je jakousi „komentovanou recenzí“, která přiblíží příklad družstevní výstavby rodinných domků a rozšíří představu o družstevní bytové výstavbě v době socialismu, která bývá ztotožňována s masivní výstavbou panelových sídlišť. Vzhledem k množství zde situovaných bytů se pochopitelně nejedná o žádný renonc, byla by ale škoda nevidět přes hradbu paneláků individuální pokusy vyhovět svým potřebám a rozvinout představy o vlastním, soukromém bydlení v mezích možného.
Čtyřicet pět metrů čtverečních
Podoba jednopodlažních či dvoupodlažních domků pro soukromou výstavbu na konci padesátých let definovaná Státním výborem pro výstavbu, působí s časovým odstupem docela skromně. Velikost bytů musela být v souladu s počtem členů domácnosti, za plošný standard bylo pokládáno 45 m2. Do domku měl být zavedený elektrický proud, vodovod a kanalizační přípojka. Výstavba domků měla ve většině případů probíhat svépomocí, proto mělo být konstrukční řešení co nejjednodušší a k dispozici měla existovat řada prefabrikovaných prvků.
Ačkoliv se hovořilo o „řešení bytového problému“ jako o jednom celku, který vede ke splnění stanoveného cíle – zajistit bydlení obyvatelstva, nebylo zpočátku možné kombinovat jednotlivé formy výstavby. To znamená, že družstevní výstavba měla být co nejvíce typizovaná (a tím pádem levná) a měla se vztahovat jen na stavbu vícepodlažních bytových domů s nejméně dvanácti byty, nikoliv na rodinné domky. Z tohoto pravidla mohla být udělena výjimka, která určovala, že počet bytů v jednom bytovém domě mohl být nižší, nesměl ale klesnout pod čtyři bytové jednotky. Zápisy z jednání politického byra Ústředního výboru KSČ z počátku šedesátých let ale jasně hovoří o nedodržování tohoto pravidla a o nutnosti důsledně jej kontrolovat, aby nedocházelo k prolínání soukromého a družstevního vlastnictví. Nešvar byl v této době odhalen Ministerstvem státní kontroly (předchůdce dnešního Nejvyššího kontrolního úřadu) v kraji Východoslovenském, Středoslovenském a Jihočeském.
Otevřít prostor pro realizaci
Jen na okraj připomínám, že pro meziválečné období, které bylo jakýmsi „zlatým věkem družstevního bydlení“, nebyla družstevní výstavba rodinných domků nijak neobvyklá. Namátkou lze zmínit pražské Zahradní Město s řadovými rodinnými domky nebo zástavbu zaměstnanců státních drah budovanou v letech 1922–1925 družstvem Strojvůdce nedaleko dnes již zrušeného nádraží Praha-Strašnice (dříve Kolonie strojvůdců, dnes ulice U Trati).
Přístup k podobě družstevní výstavby se nepochybně v průběhu šedesátých let proměnil, protože již v roce 1968 vzniklo Družstvo pro výstavbu rodinných domků s ateliéry, které si naplánovalo vystavět několik nadstandartních řadových nebo solitérních vil podle návrhu architekta Karla Pragera (1923–2001) v pražské čtvrti Braník. Karel Prager je známý zejména jako autor veřejných monumentálních staveb, mimo jiné budovy někdejšího Federálního shromáždění, Nové scény Národního divadla anebo Komerční banky v Praze na Smíchově a je možná překvapivé, že se pustil do tohoto úkolu. Právě jeho osobnost i celý projekt přitáhly pozornost autorského kolektivu, tvořeného architektkami a historičkami architektury Michaelou Janečkovou, Irenou Lehkoživovou a Evou Novotnou.
Za zmínku stojí, že všechny tři autorky se podílely na oceňovaných publikacích Paneláci 1. Padesát sídlišť v českých zemích (2017) a Paneláci 2. Historie sídlišť v českých zemích 1945–1989 (2017). Prostřední jmenovaná má na svém kontě ještě knížku Sídliště Ďáblice. Architektura pro lidi (2019), jejíž přidanou hodnotou je zapojení místních patriotů do výzkumu a přemýšlení o místě, které dobře znají a v němž se jim dobře žije.
Příběh netypického příkladu družstevní výstavby autorky zpracovaly v objevné monografii Karel Prager a Družstvo pro výstavbu rodinných domků s ateliéry (2020). Pro mnou sledovaný kontext je nejzajímavější pokusit se zachytit moment, v němž bylo umožněno realizovat tak velkorysý projekt, postřehnout dynamiku systému, který v nějakém momentu otevřel prostor pro realizaci dříve nemyslitelného, velkorysého obytného celku.
Kniha je členěna do tří celků: první, zpracovaný Michaelou Janečkovou a Irenou Lehkoživovou, mapuje vznik konkrétního družstva, podobu projektů a dnešní vzhled a užívání těchto specifických prostorů. Prostřední je fotoesejí Petera Faba, bez níž by kniha o architektuře a výtvarném umění nemohla dobře fungovat. V poslední části se Eva Novotná pokouší přiblížit družstevní způsob výstavby a bytovou politiku v centrálně plánovaném hospodářství tehdejšího Československa. Právě poslední část dává (částečnou) odpověď na otázku, kdy a za jakých okolností byla umožněna družstevní výstavba rodinných domků. V polovině šedesátých let upozornila Státní plánovací komise na stagnaci individuální výstavby a spolu s Ústřední radou družstev vytvořila legislativní a s tím související úvěrové podmínky pro vznik družstev pro takovýto typ staveb. Po dokončení domů měla takto účelově vzniklá družstva zaniknout. Tento překvapivý posun byl podpořen sociologickým šetřením Jiřího Musila, z něhož vyplynulo, že „tlak městského způsobu života […] logicky vyvolává potřebu kompenzovat emoční přetížení komfortem vlastního domku.“ Samotnou stavbu si zajišťovali sami družstevníci, často zaměstnanci Stavoprojektu nebo stavebních podniků, a byť tato zástavba podléhala také jisté typizaci, nevypadala uniformně ani fádně. Jako jeden z příkladů může posloužit soubor řadových rodinných domů na Babě z let 1969–1972.
Vyvážit osobní, řešit konflikty
Družstevní forma výstavby přinášela řadu finančních a materiálních výhod, skrývala v sobě ale nemalý nárok na všechny členy družstva, kteří museli jednat kolektivně, vyvažovat osobní požadavky a řešit nastalé konflikty.
I v tomto kontextu je ale výše zmiňovaný branický celek výjimečný. Družstvo se rozhodlo svou výstavbu situovat právě sem pravděpodobně v souvislosti s uvolněním stavebního pozemku poblíž parcely v ulici Nad Lomem, na níž si Karel Prager stavěl vlastní dům. Členy družstva pojily přátelské vztahy a potřeba spojit bydlení s ateliérem, protože se s jedinou výjimkou (Leo a Miloslava Anerlovi) jednalo o výtvarné umělce, jmenovitě Huga Demartini, Karla Malicha, Karla Vysušila, Václava Hlavatého, Josefa Vitvara, Helenu Trubáčkovou Zenklovou a Stanislava Trubáčka, Jiřího a Bělu Kolářovi, Vladimíra Preclíka a Zdenu Fibichovou, Adolfa a Evu Havelkovi a Stanislava a Evu Vajceovi. Personální složení družstva se v průběhu let mírně proměnilo, jmenovaní tvoří konečnou sestavu družstevníků.
Na projekt finančně přispěl kromě státu také Český fond výtvarných umění, který mohl takto podpořit ty členy Svazu československých výtvarných umělců, kteří si zřizovali ateliér. Vstup do družstva vyžadoval počáteční investici 22 100 Kčs, což v roce 1970 představovalo zhruba výši ročního průměrného příjmu. Členové družstva se scházeli jednou ročně na výroční schůzi, dále pak minimálně dvakrát do roka na běžné členské schůzi. Projednávalo se osobní finanční plnění jednotlivých družstevníků, postup výstavby a kontroly členských podílů.
Jak využít efektivně plochu pozemku?
Výkopové práce na pozemcích byly zahájeny na jaře 1971. Družstevníci zpočátku zvolili jeden ze dvou možných způsobů, jimiž mohla být výstavba tehdy prováděna – stavbu dodavatelským způsobem. Dodavatelem byl nejdříve podnik Ingstav, od roku 1972 Stavopodnik, sdružení pro komplexní bytovou výstavbu, a po jeho likvidaci k začátku roku 1973 přešlo družstvo ke druhému způsobu výstavby, tedy ke svépomoci. Současně s výstavbou domů zůstávala latentně přítomná výhrada, že při stavbě izolovaných domků není efektivně využita celá plocha pozemku, je často zabírána zemědělská půda a architekti jsou zaměstnáváni pro soukromé účely. Stavební dozor vykonával jeden z družstevníků, stavební inženýr Leo Anderle. Stavba se z různých důvodů protahovala a noví obyvatelé se sem stěhovali až na přelomu let 1976 a 1977. Soubor parcel pro plánovanou výstavbu byl ohraničen ulicemi Na Zvoničce, Za Skalkou a U Háje. Domy, tj. sedm řadových domů a čtyři samostatně stojící vily, se z ulice jeví jako skromné jednopodlažní objekty, pohled ze zahrady ale odhaluje jejich skutečnou velikost. Jsou obloženy keramickým obkladem (kabřincem) a mají svislé pásy oken. Autorkám se podařilo získat řadu dobových fotografií interiérů, hrubých staveb i hotových a zabydlených vil, a také několika moderních adaptací na současné potřeby nových majitelů.
Lze jen přivítat, že se autorkám podařilo zachytit nejen vily, jako zajímavý obytný celek postavený podle návrhu slavného architekta, ale věnovaly pozornost také dobovému kontextu. Jejich práci je možné považovat za první ucelený, vyargumentovaný a graficky zdařilý pohled na družstevní výstavbu v socialistickém Československu, jakkoliv pojednává o projektu netypickém a výjimečném.
Autorka je historička, působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Studie vznikla s podporou Strategie AV21 – program č. 23 „Město jako laboratoř změny; Stavby, kulturní dědictví a prostředí pro bezpečný a hodnotný život“.