Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Když volá vláda po menším státě, možná by mohla začít u sebe. Zájmy občanů a životního prostředí totiž v kauze Turów mnohem lépe hájily neziskové a ekologické organizace nebo Evropská unie. Vidle do jejich práce hodila vláda Petra Fialy, když uzavřela s Polskem smlouvu, která dovoluje sousedům pokračovat v devastaci životního prostředí a připraví občany na české straně o vodu a čistý vzduch výměnou za trochu peněz. Polsko přitom – a nejen v této kauze – nerespektuje vlastní ani evropské soudy, a je proto otázka, jakou hodnotu má dohoda s takto nedůvěryhodným partnerem. Zatímco se Fiala na tiskové konferenci po podepsání dohody tetelil radostí, jeho polský protějšek nezáměrně přiznal, že se těžba nezastaví, ať se stane cokoli.
Jak šel čas
Povrchový uhelný důl Turów se začal řešit v roce 2019, kdy Polsko oznámilo záměr prodloužit jeho fungování a rozšířit těžbu směrem k české hranici. Již tehdy přitom lidé na české straně přicházeli v důsledku těžby o vodu ve studních. O rozšíření dolu Polsko rozhodlo v roce 2020.
Dohoda se státem, který porušuje a ignoruje rozhodnutí soudu, jemuž podléhá, je jen cárem papíru. Zvítězil fosilní průmysl, všichni ostatní prohráli.
Tlak občanů a neziskových organizací (Greenpeace, Frank Bold, Extinction Rebellion a dalších) postupně přiměl vládu Andreje Babiše k činům. Česká vláda ovšem neuspěla u polských úřadů ani u polské vlády, a tak na podzim roku 2020 adresovala stížnost Evropské komisi. V únoru 2021 pak Česko podalo na Polsko žalobu u Soudního dvora Evropské unie. Ten na jaře 2021 vydal předběžné rozhodnutí o zastavení těžby do vynesení rozsudku. To ovšem polská strana nerespektovala. V září proto přišlo rozhodnutí o udělení pokuty půl milionu eur za každý den těžby. Polsko odmítlo pokutu zaplatit. V lednu Evropská komise rozhodla, že bude pokutu Polsku strhávat z evropských dotací. Všechny tyto kroky jsou bezprecedentní – žádný člen Unie si ještě nedovolil takto pošlapávat rozhodnutí soudu.
V lednu pak polský správní soud rozhodl, že po celé dva roky se v dole těží nelegálně. V pondělí 31. ledna avizoval advokát Soudního dvora Evropské unie Priit Pikamäe, že ve čtvrtek vydá k Turówu prohlášení. Ve středu večer česká vláda tajně schválila dohodu neznámého znění. Ve čtvrtek ráno se advokát evropského soudu postavil na českou stranu s tím, že Polsko porušilo unijní zákony. Do Prahy ovšem přilétá polský premiér a podepisuje se neveřejná dohoda, která celý spor ukončuje. Češi dostanou peníze a výměnou zastaví spor u unijního soudu, což byl dlouhodobě hlavní polský cíl. Čeští občané prohráli, životní prostředí rovněž. Vyhrál fosilní průmysl – už zase.
Bezzubá dohoda
Podle několika bodů zmíněných na tiskové konferenci dostane Česko od Polska 45 milionů eur a na oplátku obratem zastaví žalobu na Polsko. Z obdržených peněz 35 milionů eur zamíří do Libereckého kraje, deset milionů získá stát. Česko bude mít přístup k datům o těžbě, která se budou týkat hladiny podzemních vod, hluku nebo kvality ovzduší. Polsko postaví zemní val, který má chránit obyvatele okolních obcí před hlukem a prachem. Dále Polsko zbuduje podzemní stěnu, která má zabránit poklesu podzemních vod. Nad dodržováním dohody bude bdít Evropský soudní dvůr, nicméně pouze pět let. Více z tajné dohody zatím není známo.
Smlouva má několik problémů. Hlavním je samotná existence dolu, který bude dalších skoro dvacet let krmit uhelnou elektrárnu a přispívat k devastaci zemského klimatu. Dalším problémem je otázka funkčnosti podzemní stěny. Podle studie z léta 2021 vypracované samotnými těžaři podzemní bariéra nefunguje a voda odtéká jinudy.
A sporná je rovněž vymahatelnost dohody jako takové. Petr Fiala na tiskové konferenci řekl: „Smlouva garantuje to, že podzemní stěna bude funkční. Pokud by nebyla, smlouva umožňuje, že těžba bude muset být zastavena.“ Vzhledem k tomu, že Polsko v dole již skoro dva roky nelegálně těží a nepřestalo ani po rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a uložení pokuty, ovšem není jasné, jak český premiér přišel na to, že tuto dohodu Polsko dodrží. A co bude dělat v opačném případě? Hrozit Polsku na Facebooku?
Ostatně polský premiér Mateusz Morawiecki o pár minut později řekl, že si vypnout elektrárnu, a tedy omezit těžbu nemohli dovolit, a proto to neudělali ani navzdory soudu a pokutám. A na této výchozí situaci se nemění nic. Ať se stane cokoli, Polsko bude těžit a spalovat uhlí. To je všechno. Dohoda se státem, který porušuje a ignoruje rozhodnutí soudu, jemuž podléhá, je jen cárem papíru. Zvítězil fosilní průmysl, všichni ostatní prohráli.
Konzervativci proti občanům
Už po českých parlamentních volbách se europoslanec Jan Zahradil nechal slyšet, že celý spor s Polskem rychle urovnáme. Podobný optimismus vládl také v Polsku. Na obou stranách se jaksi automaticky předpokládalo, že když mají řešit konzervativci spor mezi fosilním průmyslem kýmkoli dalším, zvítězí vždy fosilní průmysl. A tak se také stalo. Ideologie zvítězila.
Konzervativci z ODS od rána do večera hořekují nad Bruselem, ekology a neziskovkami, protože prý poškozují české zájmy. Když ale přijde na věc, české zájmy potopí konzervativci. Spolek V4 tak znovu prokázal, že je toxickým sdružením, které nepomáhá vůbec nikomu.
Celý problém vystihl už v září 2019 hejtman Libereckého kraje Martin Půta: „Chápu, že se zaměstnanci dolu a elektrárny bojí o svá místa, protože celé hospodářství oblasti je na tom postavené. Česká republika také vyrábí asi pětačtyřicet procent energie z uhlí, takže chtít, abyste ten důl zavřeli ze dne na den, by od českého politika nebylo správné.“ A podobně hovořil tehdejší ministr životního prostředí Richard Brabec, podle něhož nebylo možné požadovat uzavření dolu, protože bychom zasahovali do „energetického mixu“ Polska.
Ještě před dvěma lety tehdy opoziční TOP09 vyzývala vládu, aby se postavila energetickým zájmům Polska. Považovala za nepřijatelné, aby ohrožení zdrojů vody vyměnila za kompenzace. Stejně nekompromisní byl předseda Lidovců Marian Jurečka, když v červnu 2021 řekl, že „je neakceptovatelné, vyměnit vodu za peníze.“ Neakceptovatelné je to asi jen v opozici.
Fosilní neštěstí
I takto vypadají důsledky závislosti na fosilních palivech, kterou si v obou zemích po dekády budujeme, udržujeme a hýčkáme. Byť je to skoro nemožné, je polská výroba i spotřeba elektřiny z obnovitelných zdrojů ještě nižší než v Česku. Škodíme si navzájem i sami sobě.
Polsko se každou zimu potýká se smogem zahalujícím bezmála celou zemi, a protože vzduch nemá hranice, zasahuje smog také do Česka. Zvláště Ostravsko je pravidelně postihováno exhalacemi sousedů. Podle studie českého ministerstva životního prostředí z roku 2019 pochází polovina škodlivin v českém ovzduší od sousedů. Nicméně nemá smysl problém rámovat nacionálně. Na čistý vzduch a životní prostředí mají právo a nárok lidé na obou stranách hranice. Bohužel v čele obou zemí stojí vlády, kterým je to jedno a vzájemně si kryjí záda.
Česko je v tlaku na Polsko opatrné také proto, že má v uzavírání hnědouhelných dolů a přechodu k bezuhlíkové ekonomice samo máslo na hlavě. Vždyť sami patříme v přepočtu na obyvatele k jedněm z největších producentů skleníkových plynů na světě. Pokud se skandinávské státy inspirují k rychlejšímu přechodu k uhlíkově neutrálním ekonomikám, my se vzájemně kontrolujeme, zda máme laťku podobně nízko. A o moc níž už být nemůže.
Petr Fiala si na tiskové konferenci pochvaloval, že se se svým polským protějškem na většině věcí shodli a že mají podobný pohled na mnoho evropských otázek. Lze jen tipovat, že otázku porušování lidských práv v Polsku Petr Fiala nejspíš opomněl – jakkoli polské ženy umírají kvůli středověkým protipotratovým zákonům. Lidská práva se zkrátka hájí jen na Facebooku.
Je škoda, že se nová vláda není schopná k odkazu roku 1989 přihlásit jinak než prázdnými frázemi. Byly to přitom ekologické demonstrace na severu Čech, které stály na počátku sametové revoluce, protože občané byli zoufalí z vlády, která devastovala životní prostředí. Mnoho se od té doby nezměnilo.
V programovém prohlášení vlády stojí, že chce vodu chránit ústavně. Je škoda, že takový bod už v Ústavě není, protože pak by Fialovu dohodu shodil Ústavní soud. Takhle máme všichni smůlu.
Autor je redaktor Alarmu.