Stejně jako všichni ostatní s hrůzou a pláčem sleduji, co se na Ukrajině děje, hledám způsoby, jak Ukrajincům co nejefektivněji pomáhat, a snažím se při tom všem neztrácet ve vlastních emocích. Nemůžu přestat myslet na kamarády, kterých se teď válka bezprostředně a bolestivě dotýká – na Káťu, na Sašu, na Nasťu, na Aleksandru a Olega, na Vláďu, na Ilju… Se všemi si denně píšu o strašlivé bezmoci a paralyzujícím strachu a o tom, že to přece nemůže být pravda. Píšu si s nimi o šíleném vzteku na ruské i evropské oligarchy, kteří nepovažují obyčejné, živé lidi za lidi, ale za levnou pracovní sílu, když jde všechno hladce, a za své rukojmí, když jde do tuhého. Většinu času si však s nimi píšu o tom, jak šílené a děsivé je, že se v Rusku pořád prakticky nic neděje. Všichni jsou totiž v Moskvě. Souhrou životních náhod se mi prostě stalo, že nemám kamarády v Kyjevě, ale v Rusku.
V západních médiích se teď Rusko – to živé, obyčejné Rusko, ne ta mocná putinská svoloč, která ho zatáhla do téhle fantasmagorické války – téměř neobjevuje. Jako by nad tím v Evropě všichni dávno mávli rukou: „No jo, pořád asi neví, že se něco děje.“ Případně: „Bůhví, co si vlastně myslí, byl to vždycky divný národ.“ Načež následuje škodolibé: „Však oni uvidí! Nakonec si doma budou muset udělat pořádek, jinak pojdou hlady.“
Pokusím se proto načrtnout pár poznámek, které jsem za poslední dny posbírala po ruských nezávislých médiích, sociálních sítích a svých náhodných zdrojích. Berte je prosím s rezervou – jen jako několikadenní soukromé pátrání po tom, jak je možné, že nevíme, co se v Rusku děje. Jak je možné, že Rusové už šest dní tolerují svým politikům takové šílenství? Je možné občanům tajit takovou válku? A jak to, že jsme si neuvědomili dřív, jak bezmocná ruská společnost evidentně je? Co se tam tedy teď děje – jestli vůbec něco?
Ruské osudy, které nás nezajímají
V Rusku se toho samozřejmě děje víc, než se zdá – jen jsme si zvykli číst pouze ty zprávy, které se týkají demokratické opozice a protestů proti vládnoucí oligarchii. Ostatní jako by se nepočítalo. Nezajímá nás to. Když se na chvíli zamyslíte: co se podle vás v Rusku stalo za posledních osm let, vynecháte-li Navalného? Upřímně řečeno, ani já toho dohromady moc nedám. V kontextu invaze na Ukrajinu teď dychtivě čekáme na zprávy o protestech a pučích a nic jiného nás netrápí. Jako by teď byla ruská společnost ve válce jen potud, pokud sdílí osud a perspektivu Evropanů. Pokusím se to vysvětlit na jednom konkrétním případě z úplného začátku války. V deníku Novaja Gazeta jsem před pár dny narazila na článek o Bělgorodě. Jde o téměř čtyřsettisícové ruské město, které leží asi 40 kilometrů od ukrajinských hranic a asi 80 kilometrů od centra Charkova. Už 24. února, jen pár desítek minut poté, co Putin zahájil svou „speciální operaci“, dopadlo na Bělgorod několik dělostřeleckých granátů, které zničily přinejmenším sedm domů, zabily tři lidi a zranily neznámý počet osob (v článku je zmíněn jen šestiletý kluk, kterému roztříštěné sklo z oken rozseklo nohu). A jak se zdá, střepina, kterou našli v sutinách místní, ukazuje na ruskou armádu.
I když to z Česka možná není dobře vidět, opravdu hodně lidí v Rusku dělá, co může. Úplně stejně jako my.
Jistě, v porovnání s bombardováním Charkova je to samozřejmě jen drobná informace. Opravdu? Copak není úplně šílené, že ruská armáda pravděpodobně od samého počátku invaze ohrožuje vlastní civilní obyvatele, kterým pak místní státní správa vysvětluje, že je všechno „normalno“, jen ať radši odjedou na chalupu, jestli nějakou mají, a že pro ně posilují vlaky do vnitrozemí? Copak není šílené, že pro někoho tato válka patrně začala tak, že mu stát beze slova zbořil dům a pak to popřel? Copak to není úplně šílené, že ruským pohraničím teď proudí válka, aniž by jeho obyvatelé měli informace, zdroje a struktury, o které by se mohli opřít? Copak není šílené, že jim tvrdí, že se nic neděje, a přitom zavírají nemocnice pro civilisty, protože jsou plné vojáků?
O Bělgorodě se přitom dodnes nepsalo v jediném relevantním anglofonním médiu. To mi ve skutečnosti přijde mnohem pozoruhodnější, než to, co se vlastně v Bělgorodě stalo. Zprávu o náletu na Bělgorod totiž ještě předtím, než se na místo vydali novináři Novoj Gazety, publikovala ruská tisková agentura TASS s tím, že šlo o ukrajinskou akci. Agentura Reuters pak zprávu přejala v podobě: „Rusko říká, že domnělý ukrajinský nálet zranil tři lidi.“ A tím to skončilo.
Limity ruských nezávislých médií
Na ruské verzi TASS o Bělgorodu vyšlo ještě několik do nebe volajících zpráv z následujících dní – všechny jsou samozřejmě rámované činy „fašistů z Ukrajiny“, ale to bohužel neznamená, že jsou vyfabulované úplně. Bělgorod samozřejmě nikoho netrápí, je v Rusku, takže je to přece čirá propaganda. Stejné je to však i s ostatními zprávami z Ruska, které se vymykají očekávanému narativu o masových protestech ve velkých městech. Nemám, jak je ověřovat. Ale pokud je jen zlomek z nich pravda, nechápu to. Kde jsou novináři globálních mediálních domů? Copak se doopravdy nikdo nedívá? Copak opravdu nikoho na Západě nezajímá, jak se tahle válka dotýká obyčejných Rusů v ruském pohraničí – jen proto, že nesnášíme Putina?
To samé se, bohužel, do značné míry týká i ruských nezávislých médií, která přejímají západní perspektivu: zpravodajství je plné informací o Ukrajině, o Putinovi a jeho bandě, o zatím bezzubých demokratických protestech a zadržených aktivistech. Výjimku tvoří reportáže o osudech zajatých branců a rozhovory s jejich šokovanými a zoufalými rodiči či sourozenci či větší důraz na to, co dělá stát (primárně ovšem po západní ose „mírový aktivista – represe“). Hledám anglicky, hledám rusky, hledám polsky, co se děje v Rusku. Netuším. Jak tato válka dopadne na náhodnou učitelku v mateřské školce v Čeljabinsku? A v Kazani? Na zdravotní sestru v Rostově? V Novosibirsku? V Magadanu? V Birobidžanu? Co se bude dít na sídlišti na kraji Moskvy? Co řeší lidi v Oranžerii, kde jsem před lety seděla snad denně? Doufám, že možná jen neumím používat internet. Ale myslím, že kdesi za těmi otázkami leží odpověď na to, co všichni nevěřícně opakujeme: Jak to, že se v Rusku pořád nic neděje?
Nasnadě je ona mytická ruská propaganda, která jako by přes 144 milionů lidí přehodila neprodyšný závoj nevědění. Češi tak už pár dní hledají všemožné způsoby, jak k Rusům dostat informaci, že je na Ukrajině šílená, nesmyslná a hnusná válka, posílají videa svým známým, tagují na sociálních sítích náhodné Rusy, dokonce píšou komentáře do recenzí přes Google Maps a bombardují twitterový účet KHL. Nemá to kýžený efekt. Proč? Problém je totiž podle mě především v tom, že všichni Rusové samozřejmě vědí, že je na Ukrajině válka. Je tam už osm let. Jsou to Evropané, ne Rusové, pro koho okupace Krymu a válka na Donbasu přestala být téma – a proto je to teď pro nás šokující „nová“ zpráva. Ale Rusové jsou dávno zvyklí na zprávy z rusko-ukrajinské války, na náhlé výkyvy rublu i na protiválečné protesty v ulicích a na sociálních sítích. Otázka tak není, kdy si Rusové uvědomí, že je na Ukrajině válka, ale kdy si uvědomí, že tentokrát eskalovala v úplně jiný konflikt.
Protesty, na které čekáme
Někteří Rusové – a není jich vůbec málo – samozřejmě dělají, co můžou. Stejně jako my. Co se týče protiválečných akcí obyčejných Rusů, ani nevím, kolik petic a otevřených dopisů mi za poslední dny proteklo mezi prsty: učitelů, lékařů, vysokoškolských studentů, pracovníků charit, kulturních pracovníků a umělců, dokonce i pravoslavných kněží a studentů a absolventů MGIMO (školy, která je de facto páteří ruské diplomacie). Určitě jich je ale mnohem víc. Největší petici na change.org, založenou právníkem Lvem Ponomarevem, podepsalo více než milion lidí. Proti válce se usnesením otevřeně postavili zastupitelé Gagarinského a také Krasnoselského okresu v Moskvě (v čele s Iljou Jašinem, kterého doporučuji sledovat). Síť lékáren Ozerki rozeslala svým klientům SMS s textem: „Putin ukradl naše peníze a teď krade životy. Na Ukrajině je válka. Probuďte se.“ První stránku uralského deníku Večerní Krasnoturjinsk z 2. března zabíral nápis „Toto šílenství je třeba zastavit!“ – do redakce brzy vtrhla policie, a tím jsem je ztratila z dohledu.
V současné době také běží soud s Navalným, který se od prvního dne invaze zjevně snažil využít každou příležitost, aby o válce mluvil, a nyní už na Twitteru otevřeně vyzývá všechny, aby vyšli do ulic (anglicky zde). Chodorkovský, Gurijev a Kasparov založili Ruský protiválečný výbor, ale upřímně netuším, co vlastně dělá. Dokonce i strana Jabloko se snaží získat povolení uspořádat 12. března legální demonstraci a vyhrožuje, že pokud ho nedostane, bude proti válce muset protestovat všemi legálními prostředky. V době, kdy píšu tento text, bylo podle OVD-Info zadrženo asi 6500 protestujících lidí. Lidé napříč společností rezignují na své posty („Už rezignovali fakt všichni,“ psala mi dnes ráno kamarádka scénografka), ruší se výstavy, koncerty a inscenace, jednotliví poslanci odsuzují válku, celebrity píšou dlouhé statusy – ale stíhat to všechno nezvládám. Stručně řečeno, i když to z Česka možná není dobře vidět, opravdu hodně lidí v Rusku dělá, co může. Úplně stejně jako my.
Pokud vás zajímá, co se děje stran ruských protiválečných protestů, a neumíte rusky, doporučuju tento kanál Meduzy (anglicky). Tady je také nekonečný seznam telegramových kanálů (naprostá většina ale rusky), které válku řeší.
Opozice je roztříštěná a neakceschopná
Nicméně všechno, co se odehrává na této frontě, je strašně zmatené a decentralizované a je prakticky nemožné sledovat, co má jakou váhu. Hlavní problém vidím v tom, že tak to prostě v Rusku chodí. Putinův režim se postaral, aby byla demokratická i nedemokratická opozice roztříštěná a dávno rozmetaná po všech čertech (což víme dávno, jen nás to zatím moc netrápilo), nezávislá média jsou trvale ohrožená, co do reálného vlivu slabá a víc orientovaná na Západ než na problémy své vlastní společnosti. Ta je pak zjevně tak slabá a vyděšená, že existuje jen jako suma atomizovaných osudů a činů jednotlivců. Žádný jednotlivec ale nemá šanci porazit agresivní, represivní stát – a to je právě ten problém.
Osobně se mi pak ze sociálních sítí zdá, že v Rusku panuje především obrovský zmatek a strach. Zprávy a dojmy, které odtamtud mám, jsou prostě šílené. Respektive mi takové připadají, protože se odmítám vzdát základní premisy, že Rusové jsou pořád především obyčejní lidé jako my. Jen si je za své rukojmí vzala ta nejhorší část nadnárodní oligarchie mnohem dřív než ostatní.
Část mých kamarádů pochopila záhy, co se děje, a věnuje protiválečným akcím veškeré své kapacity, emoce a budoucnost. Snaží se ignorovat pud sebezáchovy, ale cítí obrovskou vinu a hanbu, kterou ještě umocňuje tlak z Evropy. Píšou mi o tom, že Putin je jejich vina, že jsou odporná lejna na tváři světa, že se mi omlouvají, že počítají s tím, že je všichni právem nenávidí a že už nikdy nebudou moci jet do Evropy, protože je tu zlynčujeme. A že dělají, co je v jejich silách, aby to odčinili. Tuhle dynamiku známe i my (třeba z klimatického aktivismu) a je to podle mě klíč k tomu, proč jsou Rusové tak strašně paralyzovaní.
Jiní mí kamarádi sebrali odvahu, přihlásili se hned v prvních dnech k protiválečným akcím, zrušili například na protest své výstavy a další akce – ale pak to na ně dolehlo. Zatímco to navenek možná vypadá, že se nic neděje, sedí tihle lidé doma a třesou se strachy, že je začnou stavět ke zdi a střílet, že je budou mučit, že je čeká mnohaletá občanská válka, že je čeká jaderná válka, že nemají žádné peníze, že nerozumí tomu, co se děje, ale chápou, že se ocitli v pekle. Atmosféra, kterou teď ruská média v Rusku vytváří, je podle mě totiž skutečně apokalyptická, což je o to šílenější, že všechno běží dál jako dřív. Bomba zatím jen tiká. Ráno jsem jedné své kamarádce přeposlala článek o ekonomických sankcích. „Milá,“ píšu jí, „připravujete se i na to, že se budete muset chránit navzájem? Je to v češtině, ale stejně posílám. Až začnou sankce fungovat, dopadnou na vás extrémně tvrdě!“ Odepsala mi: „Všichni odsud utíkají. Všichni z Pitěru jsou na cestě do Finska. Kdo zůstává, připravuje se na stanné právo. Na trest smrti za velezradu. Na znárodňování a všeobecnou mobilizaci. Na to, že budu muset někoho zabít. A vy říkáte, že nás čeká jenom barter.“
A poslední část mých kamarádů, která strašidelně koresponduje s jejich třídou, jen zoufale řeší, co bude, jak se dostat z Ruska, co dělat, aby válku přežili. Jsou paralyzovaní především kvůli obrovskému existenčnímu ohrožení. I to je podle mě vcelku přirozená reakce.
Bezmoc tváří v tvář oligarchii
Stručně řečeno, z toho co teď na dálku pozoruji, bych řekla, že důvod, proč se v Rusku nic neděje, je mnohem horší, než si myslíme. Z klimatického hnutí to známe: jak to, že nikdo nic nedělá, když víme, jak strašný průšvih to je? Klimatická změna se přece doopravdy děje! Začít z ničeho nic metat Molotovovy koktejly na zeď Kremlu a strhnout k tomu i všechny okolo je teď prostě stejně nemožné, jako se sebrat a vyřadit všechna rypadla v Česku. Taková je prostě moc „běžného chodu společnosti“. Proto Putin dělá, co může, aby to v Rusku skutečně nevypadalo, že je jejich země ve válce. A daří se mu to. Je teď strašně jednoduché na Rusy křičet, ať jednají jako ve válce – ale bojím se, že oni prostě nemůžou. Stejně jako my nemáme moc vzepřít se oligarchické každodennosti kvůli klimatické krizi, oni nemají moc vzepřít se jí kvůli válce na Ukrajině.
A není ani potřeba sahat ke klimatickému aktivismu. Poslední roky nám v Česku v lecčems ukázaly, jak bezzubá je občanská společnost tváří v tvář oligarchii. A to jsme pořád v zemi mnohem bohatší, stabilnější, vzdělanější, menší a bezpečnější, než je Rusko. Ruští političtí představitelé se tak lidem prostě jen smějí do obličeje a přitom je psychicky i materiálně týrají. A ono to funguje. Stejně jako to fungovalo poslední dekády. Rusové jsou totiž takhle strašně bezmocní už delší dobu – jen jsme si toho nevšímali. A za tuhle svou bezmoc se teď pravděpodobně nenávidí mnohem víc, než je teď nenávidí Češi.
Rusové jsou jenom lidé
To, co se snažím říct, je vlastně jednoduché: musíme začít počítat s Rusy jako s lidmi. Jako s oběťmi Putinova režimu, nadnárodní oligarchie a této války. A také naší dlouholeté lhostejnosti. Musíme sebrat sílu, spolknout nenávist a pohrdání a do náruče, ve které bychom teď všichni chtěli držet ukrajinský národ, přibrat i je. A taky Bělorusy, když už jsme u toho. Protože tahle válka je bohužel mimo jiné důsledkem toho, že nám tihle lidé proklouzli mezi prsty.
Zdá se mi, že pořád doufáme, že až se Rusové jednoho dne probudí a zjistí, že jejich peníze nemají žádnou hodnotu, vzbouří se, svrhnou Putina a začnou pracovat na demokracii. Je to podle mě stejně naivní jako doufat, že když Romům odebereme dávky, zametou s byznysem s chudobou a rasismem a konečně se začnou mít po všech stránkách lépe, protože budou muset. Tvrdit, že si Rusové sankce zaslouží, protože nemají moc nad svou oligarchií, znamená jen jediné: že s nimi prostě dál nepočítáme. Že je bereme na vědomí jen jako flákotu masa, která má teď udělat, co chceme my. Děsí mě, že pořád nenacházím žádné reálné analýzy a prognózy vývoje situace v Rusku. Děsí mě, že to očividně není zásadní téma ani pro ruská média a aktivisty. Stejně jako západní média nepřejímají zprávy o Rusku, protože „to je propaganda“, chytáme se i my vějičky „ruské propagandy“, protože si pak můžeme namlouvat, že Rusové prostě jednají úplně iracionálně a mají jiné hodnoty než my, a tudíž si kvůli tomu zaslouží i jiný osud. Vidím, jak se formuje narativ o tom, že obrovská ekonomická a politická krize, která se na Rusko řítí, je jen jejich vina. A že si to zaslouží. Že s tím nic dělat nebudeme. A zase se všichni ocitneme v roce 1991.
Konec války ani konec Putina prostě nebude konec Ruska. Ono nikam neodejde, nezmizí – je to ta země, která leží tam, kde leží. Představuje obrovské množství milionů chudých, vystrašených lidí, kteří za týden nepovstanou z popela jen proto, že je sežehneme právem a že jsme patrně neměli na výběr. Ano, v Rusku se toho, co se týče odporu proti válce a Putinovi, moc neděje. A to je úplně šílené. Nebo jste věděli, že jsou tak moc bezmocní?
Autorka je politoložka.