Foto President. gov. UA, CC BY 4.0
Začátkem roku ohlásila nová vláda štíhlý stát. Poté byla zveřejněna výzva nestátních neziskových organizací poskytujících sociální služby, v níž požadovaly za stejnou práci stejnou odměnu. Sdružení těchto organizací poukazuje na rozdíly v platech a nestabilní pozici zaměstnanců nestátních neziskových organizací. O této iniciativě informoval také deník Alarm. K 18. únoru pak v Česku oficiálně „skončil“ covid a 24. února začala ruská invaze na Ukrajinu. To je situace, která prověří nejen neziskové nestátní organizace poskytující sociální služby ve srovnatelné míře, jako pandemie prověřila zdravotnický systém.
168 hodin
Ještě ve středu 23. února jsem s paní Olgou z Ruska řešil, jak vyplnit žádost o sloučení s rodinou, a připravil pro ni dokumenty, které její rodina podá na zastupitelském úřadě v Moskvě. Druhý den se budíme do světa, kde zuří válka. České velvyslanectví v Rusku se zavírá. Stejně tak vzdušný prostor. Rodina paní Olgy si v nejbližší době žádost o dlouhodobé vízum za účelem sloučení nepodá a ona sama se navíc musí rozhodovat, zda zůstat zde, nebo se vrátit za rodinou do Ruska. Konflikt rozdělil rodiny na obou stranách války. Dotazy ohledně azylové procedury k nám do organizace přichází jak od Ukrajinců, tak od Rusů a Bělorusů. Někteří si stěžují na výpady a útoky, které zažívají v práci, v hromadné dopravě, v obchodech. Spíš než rozdílu mezi ruštinou a ukrajinštinou si lidé všímají „východního přízvuku“, a tak je z milé paní prodavačky v samoobsluze najednou „okupantka“. Že je vdaná za Čecha a příbuzné má v obou válčících státech, dohlédne jen málokdo.
Opakuji lidem jednu věc: vydržte a schovejte si svůj entuziasmus na později.
Od prvního dne války nemá nikdo klidné spaní – ani cizinci, ani pracovníci z cizineckých poraden, integračních center a neziskových organizací pomáhajících cizincům. Žádný pracovník teď nemá problém vzít telefon od klienta třeba o půlnoci a ještě ve dvě ráno aktualizuje informace z ministerstva vnitra, které se mění co chvíli. Místo azylové procedury se teď ve velkém doporučuje tzv. dlouhodobé vízum strpění a kromě pobytové legislativy teď pracovníci zařizují sbírky potravin, materiálu a hlavně peněz, odvozy, ubytování, koordinaci dobrovolníků a shánějí kohokoliv, kdo je schopen tlumočit z ruštiny a ukrajinštiny.
Během dní, které zběsile utíkají, se podmínky pro vstup a pobyt Ukrajinců zpřehledňují a stávají se vstřícnějšími. S vízem strpění mohou být nově příchozí uprchlíci i účastníky pojištění VZP. Navíc si lidé s vízem strpění mohou najít jakoukoli práci. Do organizace přicházejí i drobní podnikatelé a nechávají na sebe vizitky. Na jednu stranu jsme jim vděční, na druhou je v nás malá dušička – skutečně si nepřejeme, aby se z příchozích stala levná pracovní síla.
O víkendu a po pracovních hodinách se práce přelévá do osobní iniciativy. Právníci se podílí na přehledných informačních portálech. Pracovníci v dobrovolnických tričkách chystají sbírku materiálu, spoluorganizují kulturní události na podporu Ukrajiny, vaří a nakupují nebo sedají do aut a míří k hranicím, případně síťují všechny, kdo jsou ochotní pomáhat, a shánějí ubytování nebo bezplatnou lékařskou pomoc nepojištěným. Už týden jsme na vlně maximálního pracovního nasazení, které nekončí, ačkoliv aktuálně nejsou prostředky na nenárokové složky platu.
Místa
Cizinecká policie, Odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra nebo přijímací střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu nejsou místa, kde by chtěl člověk trávit více času, než je nutné. Člověk se tam cítí stísněně, nepříjemně, skoro jako ve vězení. Právě tam míří všichni nově příchozí a právě tam se tvoří neskutečné fronty. Je ovšem těžké v nekonečných frontách, bez pořádného jídla a v přeplněných místnostech s vydýchaným vzduchem udržet klidnou náladu. Všichni včetně zaměstnanců ministerstva vnitra, pracovníků neziskových organizací i příchozích cizinců se snaží, aby atmosféra byla co nejlepší. Přesto v situaci, kdy část lidí zřejmě nesplňuje podmínky bezinfekčnosti (pro vstup na území není u uprchlíků tato podmínka vyžadována) a nezná nebo neakceptuje protiepidemická nařízení vlády, je náročným úkolem zachovat všeobecnou důstojnost.
I když se občas ozývá dětský pláč, většina maminek s dětmi i teenageři čekající často kolem osmi hodin, než se dostanou k přepážce, se snaží zachovat klid a trpělivě počkat, až vyvolají jejich číslo. Snažíme se je uklidnit, i cizinci z jiných zemí se k Ukrajincům chovají vstřícně, pouští je před sebe a chápou, když kvůli válce na Odboru azylové a migrační politiky nenaberou jejich žádosti o udělení pobytu. S omluvným výrazem rozdáváme vodu, džusy, loupáky. Tolik radosti z obyčejných piškotů nebo čokoládových sušenek jsem dlouho neviděl.
„Tady jsou ještě ti šťastnější z nás,“ říká v autobuse Ukrajinec svým spolucestujícím a ukazuje na skupinky lidí, které se kolem pracoviště ministerstva vnitra pohybují. „Tihle tu mají rodiny, známé, kamarády, prostě někoho. Ale co ti, kteří přijdou úplně sami?“ Místo dlouhodobého víza vstupují do azylové procedury. Jsou to hlavně těhotné ženy nebo ženy s malými dětmi, které v přijímacím středisku žadatelů o mezinárodní ochranu vidí bezpečné místo. „Je mi jedno, že to bude trvat dlouho a že azyl možná nedostanu. Potřebuju se někde vyspat,“ říká žena ve vysokém stupni těhotenství, když jí dobrovolnice na autobusovém nádraží vysvětluje, že preferovaný pobyt pro příchozí z Ukrajiny je dlouhodobé vízum strpění, a ne mezinárodní ochrana.
K večeru 2. března dle vyjádření ministerstva vnitra požádalo o dlouhodobé vízum 6449 lidí. Způsoby zpracovávání a koordinování pomoci se sice zlepšují každým dnem, ale jedna z čekajících ve frontě na vyřízení dlouhodobého víza neváhala sdílet svoje pochybnosti. „Tohle není vůbec strašné. Na hranicích je to strašné a na silnicích a ve městech. Přála bych si, aby to Česká republika zvládla. Ale upřímně o tom dost pochybuji,“ říká mi smutně a naštvaně zároveň.
Lidé
V České republice odhadem legálně pobývá přes šest set tisíc cizinců. Při práci s nimi jsou velmi důležití interkulturní pracovníci, často příslušníci nějaké národnostní menšiny, nejčastěji Ukrajinci a Ukrajinky, Rusové a Rusky, Vietnamky a Vietnamci, Mongolové a Mongolky a pracovníci s vazbou na Blízký východ ovládající arabštinu. Být cizincem v Česku není totiž úplný med. Kromě všech představitelných bariér každodenního života, způsobených třeba vytržením ze svého prostředí a vzdálení se od nejbližších, je tu řada povinností, které cizinci, již nejsou občany EU, musí plnit. Správní proces, ve kterém je možné získat pobytové oprávnění, ať už ve formě víza nebo pobytu, je zdlouhavý, nepružný, formalistický a navíc je celý vedený v češtině. Cizinci většinou disponují zvýšenou obezřetností, co se týče jejich povinností, avšak nejsou si příliš jistí v oblasti vlastních práv. To se projevuje především v pracovním právu, kdy cizinci vystupují ve slabší pozici, v nájemních a podnájemních vztazích nebo v rodinném právu.
Emocím se v těchto dnech neubrání ani ostřílený profesionál. Kolegové a kolegyně z Ukrajiny se ani v práci nevyhnou slzám. Kolegové a kolegyně z Ruska zase zoufalství z toho, že prezident Putin jménem jejich země rozpoutal válečný konflikt. Obracejí se na nás ruští občané s tím, že se chtějí vzdát občanství. Vyděšené ženy chtějí změnit rozhodnutí pohraničníků, kteří ukrajinské muže nenechali překročit státní hranici. Češi a Češky nám volají a ptají se, co mají dělat, když chtějí pomoct.
Kromě všech portálů, které sdružují dary, finanční prostředky a dobrovolníky opakuji lidem jednu věc: vydržte a schovejte si svůj entuziasmus na později. Po prvních týdnech plných zápalu nadšení opadne, ale lidé se zpřetrhanými osudy a jejich zničené domovy tu budou stále. Potřeba solidarity, vlídnosti a ochoty pomáhat nezmizí. A v neposlední řadě bychom neměli zapomínat na osudy dalších cizinců, nejen těch, co jsou našimi spoluobčany. Nezapomínejme na Myanmar, Afghánistán, Kazachstán nebo na 6858 zadržených Rusů. A samozřejmě, snažme se teď udělat maximum pro Ukrajinu a její obyvatele.
Autor pracuje v sociálních službách pro cizince.