V osm večer vypadá hlavní nádraží v Praze, jako by pár set kilometrů od nás žádná válka neprobíhala a žádní uprchlíci do Česka nepřicházeli. Kromě jednoho stánku s nepříliš jasným značením ve spodní části nádraží nikde nejsou informace pro příchozí, žádné šipky nebo check pointy pro lidi, kteří přijíždí vlaky z válkou zužované Ukrajiny. Všechno je tedy jako jindy, jen uprostřed haly ve zvýšeném přízemí postává hlouček lidí, kteří se zájmem naslouchají mladému muži s cedulí v barvách ukrajinské vlajky s nápisem „Uprchlíci vítejte“ v ukrajinštině a angličtině. „Jsme tu od toho, abychom umožnili hladký transfer pro příchozí od vlaků. Stát se dá tady uprostřed a taky vpravo a vlevo, kudy lidé proudí také,“ vysvětluje Ondřej.
Z uprchlické krize do uprchlické krize
Ondřej je dobrovolník z Iniciativy Hlavák, neformální skupiny, která se spontánně zformovala během uprchlické krize v roce 2015. V té době proudili z českých detenčních zařízení uprchlíci, kteří u nás byli zadrženi a posléze bez informací a leckdy i bez teplého oblečení a peněz vysláni na vlak do Prahy. Tam se ocitli úplně sami a bez pomoci. Iniciativa Hlavák proto začala organizovat vlastní pomoc, tyto lidi „odchytávala“ na peronech a snažila se jim zajistit alespoň základní pomoc. V největších vlnách takto pomáhala desítkám i stovkám lidem denně – jen na dobrovolnické bázi. Ačkoliv se mohlo zdát, že po opadnutí největší vlny přestali uprchlíci v Česku existovat, nebyla to pravda. Iniciativa Hlavák jim pomáhala po celých sedm let od vrcholu krize. Dnes tu členové iniciativy stojí zase, jen místo nápisů v arabštině drží informace v azbuce. Jako dobrovolníci se k nim připojujeme.
Jen během několika dní k nám přišlo dvacet tisíc lidí, kteří prchají před válkou. A Putinova válečná agrese jen tak nepoleví. Praha, stejně jako celé Česko, se na krizi musí připravit.
Sledovat se musí hlavně mezinárodní vlaky jedoucí z Polska nebo Slovenska, ve kterých někdy po skupinkách, někdy individuálně uprchlíci přijíždějí. Jako první potřebuje naši pomoc mladá žena Miroslava a její manžel. Na cestě jsou i se svým kocourem už několik dní. Ze země stihli odejít ještě před tím, než Ukrajina vyhlásila plnou mobilizaci. „Chystali jsme se několik týdnů, na útěk jsme byli připraveni už od ledna,“ vysvětluje nám žena, zatímco jí předávám základní informace. Máme štěstí, že Miroslava mluví anglicky, a také, že ví, kam má jet – do Děčína za kamarády, kteří tam už jsou.
„Mí rodiče i rodiče manžela zůstali na Ukrajině. My jsme žili v Oděse, ale má rodina je v Kyjevě a nevím, jestli se jim odtamtud podaří odejít,“ říká Miroslava věcně, ale s patrným strachem v hlase. Občas sklopí oči a mlčí, ale většinu času děkuje za českou pomoc. Miroslava je filmová režisérka, její manžel hudební skladatel. Ptají se nás i na to, jak jsou lidé prchající z Ukrajiny momentálně v České republice vnímáni. Když ji ujistíme, že většina obyvatel se vyslovuje pro přijímání uprchlíků z Ukrajiny, viditelně si oddechne. Po kratší debatě se objeví na informační tabuli nástupiště její vlak, naposledy se obejmeme a Miroslava s manželem a kocourem zmizí v davu lidí mířících na perón. Skupiny dobrovolníků mezitím řeší další uprchlíky, včetně lidí z Afriky nebo Afghánistánu, kteří na Ukrajině našli zázemí během poslední uprchlické krize. Nyní si musí najít nový domov a nebude to pro ně vůbec lehké.
Do Lvova!
Vlaky však na Ukrajinu také odjíždí. V úterý o půl deváté večer vyjíždí z Prahy RegioJet do Lvova. Za žlutými vagony jsou seřazeny také nákladní vozy s humanitární pomocí. V Praze se vlak zaplňuje jen několika desítkami lidí. Na Ukrajinu přitom nechtějí jen muži, ale i hodně žen. Jedna z nich přivezla do Prahy svoje dítě, ale vrací se ještě ten samý den za zbytkem rodiny. Na peróně čeká řada novinářů, včetně několika štábů s kamerami, ale situace nenabízí žádný patos, který by byl vděčný pro natáčení.
Ukrajinci a Ukrajinky nastupují do vlaku zamlkle, s většinou z nich se nikdo na nádraží rozloučit nepřišel. Kdyby za soupravou nebylo zařazených sedm nákladních vagonů, těžko by někdo rozpoznal, že se nejedná o pravidelnou linku. Význam situace nakonec zdůrazní skupina asi dvaceti Ukrajinců a Ukrajinek, kteří kolem soupravy kráčí s vlajkami a zpívají píseň o svobodě a o Ukrajině. Projdou kolem soupravy a zastaví se až u lokomotivy, kde křičí hesla a mávají vlajkami. Většina odjíždějících lidí ale sedí v černých kožených sedačkách a z okna už se nedívají. Skupina s vlajkami aspoň vytvoří kulisu pro vstup České televize, která o odjezdu z místa informuje.
Na chvíli se protnout
Kdo někdy měl službu při podobné krizi, zná dobře ten pocit, když jej v relativně krátkém čase míjí spousta lidé se silnými příběhy, v dramatické životní situaci, se kterými se dobrovolník většinou jen mine, předá informaci, koupí kafe nebo jen pomůže najít vlak či doprovodí prchajícího člověka k pokladně s lístky. Volodomyr cestuje s ženou a dcerou a plánuje se dostat do Švýcarska, kde bude žádat o politický azyl. Jemu i jeho ženě a dceři udělá radost ukrajinská výzdoba sochy Nicolase Wintona, u které se hned chtějí vyfotit. „Sláva Ukrajině,“ pronese trošku nesměle kolemjdoucí mladý Čech. „Gerojom slava,“ odpoví rovněž rozpačitě trojice u sochy. Loučíme se u přepážky s mezinárodními jízdenkami.
Z Ukrajiny přijíždí i dvojice studentů z Maroka, kteří studovali v Charkově. Potřebují si odpočinout a shání SIM kartu kvůli několika telefonům, které potřebují vyřídit. Z Prahy chtějí pokračovat do Německa, kde má jeden z nich rodinu. Jsou rádi, že jsou pryč z Ukrajiny, a působí uvolněně a v klidu. I Ukrajinec Roman cestuje bez rodiny. Nemá ale doklady a ve Varšavě si místo lístku do Paříže omylem koupil lístky do Prahy. Tuto svou historku dokládá poněkud nepřehlednými printscreeny na mobilu. Cestuje už několik dní, vyrážel z Oděsy. Chce si vyměnit peníze, ale nakonec je rád, že za lístek do Mnichova u mezinárodní pokladny může zaplatit polskými zlotými. Noc stráví na nádraží a brzy ráno pokračuje v cestě do Mnichova. Za všechnu pomoc děkuje, ale povídat si nechce, a když dostane svůj lístek, ponoří se do své samoty.
Deklarace solidarity naráží na praktické meze
Vláda, prezident i česká společnost deklarují svou solidaritu k Ukrajincům a Ukrajině každý den. Z projevů politiků se může zdát, že jsme na uprchlickou vlnu plně připraveni, realita je ale – minimálně v Praze – trochu odlišná. Zatímco ukrajinská vlajka dominuje na Národním muzeu a žluto-modrá je v posledních dnech vidět prakticky všude, přijíždějící Ukrajinci na nádraží žádnou vlajku neuvidí, pokud ji vyloženě nehledají. I když ve srovnání s rokem 2015 je atmosféra celkově více přátelská, k dobře zorganizované a srozumitelné pomoci má Praha zatím daleko. Dobře to ilustruje noční epizoda, kdy se mezi třemi různými skupinami pomáhajících organizací rozšíří informace, že má dorazit vlak s více než pěti sty lidmi, včetně sto padesáti dětí. Po desáté večer je přitom na hlavním nádraží pouze jeden stánek hlavního města Prahy, v němž čeká skupina lidí z Maltézské pomoci. Jsou viditelně nervózní.
„Řekli nám, že máme přijít rozdávat čaj, a najednou řešíme, co budeme dělat, pokud do Prahy skutečně dorazí ona pětistovka lidí,“ říká mladý muž v elegantním kabátě, který neustále telefonuje. Na stánku má ještě dvě kolegyně, podobně zoufalé jako on, a pak skupinku tlumočnic, které však už potřebují jít domů. Ve skupinách za chvíli začne panovat panika: pro takový počet lidí není po jedenácté večer možné jen tak sehnat ubytování, hlavní nádraží zároveň nemá kapacity, jak případný nával zvládnout. Vynořují se různé varianty, včetně možnosti všechny ubytovat v jednom z evangelických kostelů. Největším oříškem zůstává případný převoz skupiny.
Situaci nakonec vyřeší telefonát s šéfem pražských hasičů, který nás informuje o tom, že kvůli registraci zůstal vlak v Ostravě a skupiny uprchlíků budou do Prahy pouštět ranními vlaky. Problém se tak odsouvá na ráno, problémy s jeho řešením ale částečně zůstávají. „Já už zítra nepřijdu,“ říká rezolutně jedna z dobrovolnic, kterou zmatečná situace a protichůdné informace vystresovaly. Právě malá prostupnost informací je jedním z problémů, které se přímo v terénu opakovaně vynořují.
Velká část lidí z Ukrajiny, kteří v těchto dnech přicházejí do České republiky, tady má příbuzné nebo známé. Díky tomu nejsou závislí na pomoci místních organizací. Tato situace se ale může brzy změnit a s tím, jak bude válka sílit, se dá očekávat větší množství lidí, kteří v Česku nikoho mít nebudou. Zoufale chybí lépe koordinovaná pomoc a tlumočníci. Ti jsou přitom velmi potřeba, jak ukáže situace, kdy se pro pomoc města a dobrovolníků obrátí postarší manželský pár. Anglicky neumí a žena je navíc velmi rozrušená. Ukazuje fotky rozbombardovaného Charkova, kde zůstal její syn. Tito lidé mají naštěstí kam jít – v Praze mají známé, kteří bydlí na ubytovně. Po chvíli se ukáže, že potřebují hlavně SIM kartu s daty, kterou dobrovolníci mají k dispozici, a informace o tom, jak se na ubytovnu dostanou. Veškerá hromadná doprava v Praze je pro ně nyní zdarma, stejně jako vlaky po celé Evropě. Uprchlíkům tak stačí vlastně jen pas.
Tyto informace se však uprchlíci nemají jak sami dozvědět – přitom by stačilo, kdyby se pravidelně v ukrajinštině hlásily ve vlacích, anebo kdyby byla hala hlavního nádraží polepená letáky. Manželský pár se po chvíli loučí, ještě stihnou pár dotazů na možný převoz domácích mazlíčků a pak berou své obří kufry a odcházejí na metro.
Ten dělá to a ten zas tohle
Když se na hlavní nádraží vracíme ve středu po sedmé ráno, nezdá se, že by se tolik změnilo. Stánek hlavního města je stále nedostatečně označený a žádné nové informace nepřibyly. Je tu však, podobně jako minulou noc, skupina policistů, která pomáhá s šířením informací, odchytáváním lidí, zjišťováním jejich potřeb a jejich případným zajišťováním.
Kolem osmé ráno se dozvíme číslo nástupiště, na které má přijet první větší skupina uprchlíků z Ostravy. Skupiny dobrovolníků se spontánně rozběhnou na perón, policie je v klidu následuje. Vlak má nakonec mírné zpoždění, ale jakmile se objeví první vagóny, všichni hned víme, kdo přijíždí. Na oknech jsou nalepené dětské tváře zkoumající situaci. Ze dveří se valí celé rodiny s obřími kufry, k nimž hned přistupuje policie s informačními letáky v ukrajinštině. Problém je, že lidí je opravdu mnoho a ne každý dostane okamžitou pomoc.
Skupiny příchozích lze rozdělit do tří odlišných kategorií. Jednak přijíždí lidé, kteří v Praze jen přesednou na další vlak a míří dál – nejčastěji do Německa. Těm stačí jen malá pomoc v podobě nasměrování na správné nástupiště, což by se dalo řešit i mnohem jednodušeji, kdyby informace na nádraží byly i v azbuce. Další skupinou jsou lidé, kteří chtějí zůstat v Česku, někdy v Praze, jindy v jiném menším městě, kde mají příbuzné či známé. Ti nejčastěji potřebují SIM kartu. Třetí skupina jsou pak lidé, kteří tu nikoho nemají. Těm je třeba věnovat největší pomoc.
Na nádraží však stále chybí jasně viditelné checkpointy, které by podobně jako třeba při organizování očkování pomáhaly všechny skupiny správně nasměrovat. Stačily by menší stánky či stoly s trvalou pomocí, ovšem jasně označené a viditelné. V části nádraží, kam lidé scházejí z perónů, ale zatím žádný stánek ani informace nejsou, pouze dobrovolníci z Iniciativy Hlavák a Svědci Jehovovi. V případě, že člověk narazí na dezorientovanou rodinu, musí některého z jejích členů dovést k magistrátnímu stánku, kde se střídají neziskovky a také skupiny tlumočníků. Pokud si uprchlíci potřebují odpočinout, je možné jim nabídnou místnost Českých drah, kde je jídlo a pití, židle a prostor, kde se dá chvíli pobýt. Ta je však až v druhém patře a ani místní by tuto místnost sami nenašli. Uprchlíky by do ní měli přivádět buď příslušníci policie, nebo ochranka nádraží.
„My musíme chodit ve skupině, nesmíme se trhnout,“ reaguje security služba na dotaz, jestli by někdo z nich nemohl být stále přítomný na stánku, aby se ochrance nemuselo pořád volat. Limity profesní imaginace se tak odhalují naplno – je tu několik skupin, z nichž každá něco dělá. Dohromady to ale vytváří spíš zmatek než pomoc. To vnímají i zástupci policie. „Zatím to úplně nefunguje. Něco musí řešit hasiči, těm bychom ale nejspíš měli volat… Zatím není jasné, jak se třeba nějaké skupiny uprchlíků budou převážet do ubytování, ani kde přesně bude,“ přemýšlí nahlas jeden z policistů.
Válka bude dál, solidarita musí vytrvat
Panující – snad dočasný – zmatek však není možné vyčítat jednotlivým skupinám pomáhajících, ať už jde o policii nebo o dobrovolníky. Ministr vnitra Vít Rakušan nejdříve mluvil o tom, že pomoc nabídneme zhruba pěti tisícům lidem. To se dnes ukazuje jako absolutně podhodnocené číslo. Premiér Fiala už mluví o dvaceti tisících lidí, kterým v Česku pomáháme. Momentálně existuje několik programů, které mohou umožnit hladký příchod uprchlíků, je jen třeba, aby se o nich příchozí dozvěděli. A to se zatím tolik nedaří.
Situace na hlavním nádraží v Praze ukazuje, že počty lidí budou den ode dne narůstat a Praha musí reagovat okamžitě. Průvodním jevem každé krize je jistá míra nevyzpytatelnosti, to však neznamená, že se na uprchlickou vlnu nedá připravit. V České republice dlouhodobě působí řada neziskových organizací, které mají dostatečné know-how, a i Praha samotná by měla mít dostatek zkušeností, aby krizi zvládla. Pomalu se rozjíždí kapacity v Městské knihovně, kde vzniklo centrum pomoci uprchlíkům. Ve chvíli, kdy se centrum podaří kvalitně a koordinovaně napojit na všechny kanály, kterými do Česka uprchlíci přicházejí, se situace určitě uklidní.
K tomu, aby se tak stalo, bude však nutná koorinovanější pomoc a především řada jednoduchých a praktických řešení typu hlášení na nádraží v ukrajinštině, všudypřítomných informací v azbuce nebo dostupné kyvadlové dopravy na místo ubytování. Jen během několika dní k nám přišlo dvacet tisíc lidí, kteří prchají před válkou. A Putinova válečná agrese jen tak nepoleví. Naše solidarita a nasazení tomu musí odpovídat. Praha, stejně jako celé Česko, se na krizi musí připravit.
Autoři jsou redaktoři Alarmu.