Foto Jakub Szafranski / Krytyka Polityczna
Podle nového průzkumu agentury IPSOS pro servis Oko.press se v přímé pomoci lidem utíkajícím před válkou na Ukrajině angažuje až 61 procent Polek a Poláků – napříč širokým společenským spektrem. Až 91 procent lidí tvrdí, že jsou překvapeni, jak moc všichni pomáhají. Pro srovnání: v podobném průzkumu ze září 2021 byla více než polovina Poláků – 52 procent – pro politiku tzv. push-backů na polsko-běloruské hranici, tedy vyvážení uprchlíků, kteří překročili polskou hranici, zpět do Běloruska. Kde hledat příčiny tak obrovské mobilizace polské společnosti a co to znamená pro migrační politiku v zemi, která byla doposud vnímaná jako nepřátelská vůči běžencům a migrantům?
Válka, která nikdy neskončila
Abychom porozuměli dnešní solidaritě Poláků s Ukrajinou, je třeba se podívat na posledních osmdesát let polských dějin. Druhá světová válka zničila nejen materiální zázemí státu druhé polské republiky včetně vybombardování Varšavy nebo posunutí východních hranic státu o dvě stě kilometrů západněji. Zničila také společenskou strukturu. Téměř každá polská rodina o někoho během války přišla – ať už rukou jedné či druhé okupační velmoci. Poválečný chaos, přesídlování a etnické konflikty, kruté pogromy, dickensovskou chudobu a hrůzu nového komunistického řádu až nedávno začala odkrývat literatura a film, které proměnily veřejnou debatu (třeba reportážní kniha Magdaleny Grzebałkowské 1945).
Není svobodné Polsko bez svobodné Ukrajiny – to jsou slova Jerzyho Giedroyce, jednoho z architektů polské východní politiky po roce 1989.
Celé dekády mělo trauma poválečného období formu mlčení. O samotné válce se v polských školách učilo odjakživa, ale samozřejmě podle aktuálních politických konstelací prosovětského výkladu. Polské školní osnovy jsou dodnes plné básní, románů a povídek o druhé světové válce. Podobně je na tom polská kinematografie a rozhodně se to netýká jen tvorby komunistického období, ale i dalších dekád. Podle různých výzkumů druhá světová válka dosud neskončila ani v polských rodinách, kde formou mezigeneračního přenosu přežívá v kolektivní paměti. Celé válečné trauma se soustřeďuje především okolo Varšavského povstání. To se stalo jedním z hlavních národních identifikačních mýtů po roce 1989 obzvlášť poté, co vzniklo Muzeum Varšavského povstání. Zásadní zde bylo i přehodnocení historické role Rudé armády a SSSR. K děsivé události se ale vrací také řada filmů, hudebních projektů nebo divadelních her. Není proto divu, že v současné situaci mají Poláci pocit, že se dívají do zrcadla s nápisem září 1939.
Euro 2012, Východní partnerství a milion gastarbeiterů
Není svobodné Polsko bez svobodné Ukrajiny – to jsou slova Jerzyho Giedroyce, jednoho z architektů polské východní politiky po roce 1989. Ta znamenala novou kapitolu v polsko-ukrajinských vztazích a novou intepretaci společné budoucnosti po velmi složité minulosti. Tato slova se stala motem polského „národního zájmu“ a definovala směr a roli polské politiky na mezinárodním fóru. Program Východní partnerství iniciovaný v Praze v roce 2009 je jedním z příkladů práce polské diplomacie v procesu prohlubování vztahů mezi východními postkomunistickými státy a Evropskou unií.
Kulminačním bodem nové polsko-ukrajinské spolupráce byla společná organizace mistroství Evropy ve fotbale v roce 2012. I když je to dnes těžko představitelné, jedním ze stadionů, na kterém se konaly fotbalové zápasy, jimž fandila celá Evropa, byla Donbas Arena v Doněcku. Měli jsme v Polsku tehdy pocit, že začíná nové období v dějinách střední a východní Evropy.
V posledních deseti letech svůj přechodný domov v Polsku našlo kolem milionu Ukrajinců a Ukrajinek, kteří přijeli vykonávat ty práce, jež Poláci jezdili dělat na západ od Odry, nebo které se přestaly naprosto vyplácet. Ekonomický růst a prudký rozmach polské verze neoliberalismu vytvořily v Polsku novou sociální třídu – třídu ekonomických migrantů, kterým byly velmi často nabízeny horší pracovní podmínky, práce na černo, prekarizující smlouvy apod. Každý, kdo se někdy ocitnul na varšavském západním nádraží (Warszawa Zachodnia), ví, kolik za jeden den odjíždí a přijíždí ukrajinských autobusů plných udřených lidí. Efektem té situace je, že v Polsku každý zná někoho z Ukrajiny, s někým pracuje, bydlí vedle něj, někoho zaměstnává. To dělá z války na Ukrajině prostor osobních příběhů, intimních a blízkých vztahů, prostor pro soucit a empatii. Tedy emoce dlouho (a možná nikdy?) nevídané v současném polském veřejném prostoru.
Největší neziskovka na světě
Nedávno napsala jedna má kamarádka na svůj facebookový profil, že Polsko je největší neziskovka na světě. Bohužel to nemyslela jako kompliment. Celou pomoc, kterou tak obdivují ostatní státy a západní média, vykonávají totiž obyčejní lidé, kteří se velmi rychle a spontánně rozhodli uvolnit někomu vlastní obývák, ložnici nebo poskytnout auto. Polská společnost umí fungovat v krizovém módu, dokonce je na takové fungování celkem zvyklá. Zároveň se umí také velmi dobře zorganizovat mimo oficiální státní struktury. Tohoto fenoménu si ostatně všímali sociologové už v souvislosti se schopností Poláků a Polek organizovat společenský život během komunismu.
Na hlavním nádraží ve Varšavě (Warszawa Centralna) přesto lidé přicházející z Ukrajiny přespávají několik dnů na zemi. Hlavní zátěž (také tu organizační) zatím nesou dobrovolníci a neziskové organizace – sektor státu, který navzdory politicky nepříznivé situaci funguje velmi dobře – ale i zde už začínají přicházet o síly a prostředky pro další poskytování pomoci. Mezitím se na polsko-běloruské hranici stále objevují další lidé, kteří akutně potřebují péči. Reportuje o tom na místě působící organizace Grupa Granica. Před polskou vládou, ale i před polskou společností stojí nová výzva a zkouška – vytvořit konečně efektivní a profesionálně řízenou humanitární pomoc pro utíkající z Ukrajiny, ale především novou strategii i definici vyhlášeného polského pohostinství, které otevře dveře každému, kdo potřebuje v Polsku najít své útočiště.
Autorka je socioložka. Působí na FHS UK a v Centru pro společenské otázky SPOT.