Foto EU, CC BY-NC-ND 4.0
„Naše vítězství je vidět i z měsíce,“ prohlásil Viktor Orbán s typickou pompou po nedělním volebním triumfu. Mnohdy jsou vyjádření maďarského premiéra nepatřičně chvástavá, tentokrát ale měl ke svému triumfalismu pádný důvod. Jeho strana má už počtvrté v řadě v parlamentu ústavní většinu. Teprve teď, poprvé od přelomové výhry v roce 2010, však Fidesz konečně dal dohromady víc hlasů než opoziční strany v parlamentu. Kdyby volební systém doopravdy odrážel vůli občanů, stěží by se stal Orbán premiérem s podobnými pravomocemi i v letech 2014 a 2018. I to svědčí o skutečnosti, že Orbánovo drtivé vítězství v letošních volbách nemuselo být automatické.
Opoziční trable
Vychýlenost maďarského volebního systému, jak ho nastavil Orbánův Fidesz, způsobuje, že strana, která zvítězí byť jen o pár procent, může brát vše. Opozice tak konečně pochopila, že k tomu, aby porazila Orbána, se musí spojit – od progresivní levice až po kdysi extrémně pravicový Jobbik. Takové spojenectví bylo dlouho nepředstavitelné. V opozici byla nejsilnější stranou Demokratická koalice, uskupení, v jehož čele z nepochopitelných důvodů dál stojí někdejší premiér Ferenc Gyurcsány. Přitom jde o politika zcela zdiskreditovaného – ať už ekonomickým kolapsem země nebo udržováním se u moci i po skandálu, kdy na vnitrostranickém setkání po volbách v roce 2006 prohlásil, že jeho vláda voličům „lhala ve dne v noci“.
Opoziční marasmus dokresluje fakt, že se protivníci Fideszu ani nesnažili výrazněji nabourat společenský konsenzus v kulturně-sociálních otázkách.
Únik nahrávky z neveřejného jednání tehdy odstartoval dlouhou sérii protivládních protestů a výraznou radikalizaci celé maďarské společnosti. Obyvatelé země obraceli svůj hněv už nejen vůči vládě postkomunistické strany MSZP, ale i vůči celému klopotnému systému po roce 1989. Obojí představovalo v očích občanů vlastně totéž. Strana se stala synonymem, ztělesněním systému – na papíře levicově liberálního, ve skutečnosti však postkomunistického neoliberálního paskvilu, ve kterém mělo jakékoliv jiné politické uskupení kvůli institucionálnímu nastavení od začátku menší šanci na úspěch.
Eskalace krajně pravicových tendencí i vlivem hospodářské krize byla nevyhnutelná a těžil z ní i Jobbik. Z pouhých dvou procent z voleb v roce 2006 vyrostl do pozice třetí nejsilnější strany s 16,6 procenta. Kdyby někdo tehdy řekl nejfrustrovanějším demonstrantům, že Jobbik jednou půjde do volební koalice i s Gyurcsányem, asi by to v lepším případě považovali za špatný vtip. Jenže právě koalice Jobbiku s Gyurcsányem se na jaře roku 2022 stala reálnou alternativou k Orbánovu režimu. Strana, která strašila Evropu ještě před Kotlebovci nebo Zlatým úsvitem, už je dnes jinde – až se tomu těžko věří. Na politickém spektru si vytyčila za cíl vyměnit si pozice s Fideszem, aby oslovila uvolněný pravý střed. Nicméně kdykoliv došlo v politické debatě na populární anticiganismus nebo protiuprchlické tendence, Jobbik se vždy velmi ochotně přidal.
Absolutní vrchol zmaru to každopádně nebyl jen pro voliče Jobbiku, ale i pro všechny ostatní. Koalice přitom mohla mít silnou kampaň. Témat, jak oslovit široké spektrum voličů bez ohledu na politické preference, nebylo málo: demokracie na ústupu, mezinárodní izolace Maďarska vlivem války na Ukrajině, neutěšená socioekonomická situace či postavení žen ve společnosti. Ale zdaleka nejvíc do očí bijící korupce, klientelismus a porcování státu do rukou maďarské oligarchie. Nic z toho však opozice dostatečně razantně neakcentovala. A už vůbec nebyla schopna oslovit nové voliče. Volbou Pétera Márkiho-Zaye za svého lídra si opozice de facto vybrala „Orbána 2.0“. Oba sdílejí konzervativní hodnoty, zálibu v plození dětí (opoziční lídr zatím vede 7:5), oba mají strojeně státnickou dikci a koneckonců se oba potkali i v lásce k Fideszu (Márki-Zay o sobě tvrdí, že je zklamaným bývalým voličem). Aby ujistil progresivistické voliče, že i jim může přece jen něco nabídnout, zavtipkoval, že Ježíš byl levičák.
Opoziční marasmus dokresluje fakt, že se protivníci Fideszu ani nesnažili výrazněji nabourat společenský konsenzus v kulturně-sociálních otázkách. Orbán ostatně opozici už na jaře předhodil klasickou nášlapnou minu v podobě zákonu zakazujícího propagaci LGBTQ+. A aby toho nebylo málo, přidal v této věci i referendum v den konání parlamentních voleb. Přes 20 procent voličů v referendu nakonec zneplatnilo své lístky, a i díky tomu plebiscit neprošel potřebnou nadpoloviční většinou registrovaných voličů, kteří by hlasovali pro nebo proti ve čtyřech stanovených otázkách. I tak ale referendum splnilo svůj účel. Progresivní levice si s maximálním sebezapřením nechtěla rozhádat Jobbik a naopak. Výsledkem bylo rozladění všech.
Neortodoxní popularita
Ať už by ale byla opoziční kampaň sebelepší, těžko by byla vidět. Ve veřejnoprávních médiích dostali představitelé opozičních stran minimální prostor stanovený zákonem: každá z nich pět minut za celé čtyři roky. A v soukromých médiích nebyl prostor pro opozici o moc větší. Za posledních dvanáct let si Fidesz postupně skrze spřátelené oligarchy podřídil takřka veškerý tisk. Mimo jiné koupil a záhy rozpustil největší opoziční deník Népszabadság. Stále shovívavější jsou i dva největší soukromé televizní kanály TV2 a RTL Klub. Zbývá tak jen deník Népszava, zpravodajský kanál ATV a hrstka magazínů a webů. Všechny bez výrazných zdrojů z inzerce, kterými naopak disponují vládní média.
Právě mediální impérium nakonec bylo jedním z hlavních motorů Orbánova úspěchu ve volbách. Maďarský premiér měl nejvíc namále okolo voleb v roce 2014, kdy ještě v médiích bylo výrazněji slyšet o korupčních skandálech a socioekonomická situace se od hospodářské krize příliš nelepšila. I nejskalnější příznivci Fideszu tak pochybovali o schopnostech premiéra a jeho vlády. Krátce nato ale přišla uprchlická krize v roce 2015 a popularita premiéra v zemi skokově vzrostla z 39 procent na více než polovinu voličů. Z outsidera na světové politické scéně se najednou stal vizionář krajně pravicového vzepětí v roce 2016 a i v mezinárodním kontextu se stal průkopníkem narativů o muslimské hrozbě, tlaku Západu a liberální levice a potřebě národní svobody v kulturně-sociálních otázkách.
Nedá se nicméně obejít fakt, že Orbán je populárním politikem. Svou politiku založil na neortodoxních metodách tvrdé ruky, ať už byly antikapitalistické (znárodňování penzijních fondů či reprodukčních klinik) či ultrakapitalistické („otrocký zákon“, který zvyšuje počet přesčasových hodin na 400 za rok). Dává si přitom záležet, aby výhody dopadly po spřátelené oligarchii především na jeho širokou voličskou základnu střední třídy a nevýhody na pracující a implicitně na romskou menšinu.
Hlavní úspěch ale Orbán u voličů zaznamenává svým bojem za Maďarsko na světové scéně. Díky své zpupnosti vůči Bruselu a výrazným politickým vystoupením „proti pokrytectví“ dělá dojem politika, který má přesah a význam v celosvětovém měřítku. Spolu s ním je tak opticky důležitější i celá země, která přitom od Trianonu dlouho marně hledala jakékoliv zdroje hrdosti. V očích veřejnosti je jedno, jestli jde v případě maďarského systému o demokracii, autoritářství, příklon k Východu nebo Západu – odevšad se musí vytěžit co nejvíc, protože každý pro sebe chce to nejlepší.
V době dystopických vizí budoucnosti a strachu z toho, co by mohlo přijít, jde o zvláštní nesoulad. Orbán na jedné straně dává voličům naději, že ví, kam má Maďarsko směřovat, aby bylo především úspěšné, a tak jim zajistí do budoucna prosperitu. Dokládá to i předvolební heslo „Nevracejme se zpět, pojďme dopředu“, kdy jako zpátečníci jsou vyobrazeni Gyurcsány s Márkim-Zayem jako vizionář právě Orbán. Na druhou stranu je Orbánova politika založena na neustálém strachu z přítomnosti – z islámu, uprchlíků, covidu a teď i z války, která se stala základem Orbánova úspěchu. Mediální masáž o uprchlické vlně, která třeba v Česku utichla pár let po začátku krize v roce 2015, v Maďarsku kontinuálně žila ze všech stran, až na ni navázala další, spojená s ukrajinskými uprchlíky.
Válečná hrozba
Především je tu ale narativ, kterému opozice nebyla schopna čelit. Měnící se tendence voličů nezaznamenaly ani zcela mylné předvolební průzkumy – na rozdíl od volebních agitátorů v terénu. Podle nich veškerým veřejným diskuzím s lidmi dominoval strach, že by jakákoli pomoc Ukrajině zapletla Maďarsko do války. Jakmile se opozice začala bránit i vůči fake news, že chce na Ukrajinu vyslat maďarské vojáky, byla bezzubá a ocitla se pod neustálou palbou kritiky. Zvyšující se ceny energií byly spíš než jako výčitka Orbánovi chápány jako memento, jak by se se situací popasovala neopatrná opozice.
Protivníci Fideszu tak nakonec získali o 850 tisíc hlasů méně než před čtyřmi lety. Velký vliv měl na jejich úbytek odliv voličů Jobbiku, jehož hlasy do velké míry přešly k novému uskupení Náš domov (A Mi Hazánk), které se zcela nečekaně dostalo do parlamentu. Místo očekávaných 45 procent tak opozice horko těžko obdržela něco málo přes 34 procent hlasů.
Gulášová demokracie Orbánovi každopádně vyhovuje. Opakovaně využívá jejích mechanismů, zvláště referend, která potvrzují popularitu premiéra i jeho agendy. Nebýt války, dnešní status quo by pro něj byl ideální. Ačkoliv Orbán stále hledá nové mantinely pro svou moc, dál lze už na bázi Evropské unie zajít jen velmi těžko. Jestli ale někde může být mezinárodní izolace pro Maďarsko velmi citelná, je to právě v Evropské unii. Polsko a V4 doposud podporovaly maďarské zájmy a blokovaly mechanismy, které mohly ochromit tok dotací do země. Právě přerozdělování evropských peněz mezi oligarchy totiž stále udržuje Orbánovu vládu při síle. Odstřižení zdrojů či dokonce konec v Evropské unii by i pro Orbána byl kritický, a pokud by se cítil doopravdy ohrožen, mohl by následovat příklon Maďarska k Západu.
Mimoběžná polská cesta?
Ve světle ruské agrese je tedy klíčové, zdali polská vláda Práva a spravedlnosti (PiS) bude dál chtít jít maďarskou cestou utužování režimu a vlastní moci, kterou může vnímat jako garanci protiruského odporu v zemi, pochopitelně i v návaznosti na velmi osobní rovinu spojenou se smrtí Lecha Kaczyńského a polských elit ve Smolensku. Na druhé straně může Polsko dospět i ke konsenzuálnějšímu přístupu k EU. Jakkoliv však může být lákavé vnímat historické a osobní linky jako klíčové pro polskou cestu, rozhodně nelze podceňovat hloubku polsko-maďarské spolupráce. Jarosława Kaczyńského s Orbánem dlouhodobě pojil nadmíru přátelský vztah navzdory tomu, že se maďarský premiér Putinovi dvoří už dlouhá léta. Kaczyński v minulosti vystupoval v závěrečný den předvolebních kampaní v Maďarsku a na oplátku od Fideszu kopíroval postup, jak postupně uchvátit složky moci v zemi. I PiS je ve výsledku velmi pragmatické uskupení.
Orbán se ve svém letošním vítězném projevu navezl do Bruselu, mezinárodních médií, „Sorosova impéria“, a konečně i s jakýmsi podivným smyslem pro humor do ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Zdálo by se, že maďarský premiér ztratil zbytky soudnosti a empatie – a spolu s ním i celá země. Jak si ale představit situaci, kdy v uších běžného nezaujatého člověka zní propaganda, která ale vypadá podobně jako zprávy, na něž byl léta zvyklý? A zní odevšad – z rádia v autě, z televize v obýváku, z úst známých novinářů i osobností a celebrit, které dřív vždy uvažovaly mainstreamově – stejně jako sám premiér. A přitom je zdánlivě vše stejné jako dřív. Země je v EU, člověk si může si říkat, co chce, vycestovat, kam chce, pracovat v jakémkoliv oboru, ve kterém se mu zlíbí, a žít de facto normální zajištěný život. Stále přitom existují jakžtakž fungující opoziční média, která mohou psát, o čem chtějí (pokud je tedy zrovna maďarská mediální rada neobviní ze zkresleného a tendenčního zpravodajství pod likvidační pokutou ve výši více než dvou milionů korun).
Na konci nového volebního období uplyne 37 let od pádu komunistického režimu v Maďarsku. Pokud se nestane nic výjimečného, Viktor Orbán oslaví dvacet let v nejdůležitější politické funkci v zemi. A to mu ještě nebylo ani šedesát. Postkomunistické Maďarsko bez Viktora Orbána je tak takřka nepředstavitelné – a zřejmě ještě velmi dlouho bude.
Autor je redaktorem iSport TV, vystudoval politologii na FSV UK.