Foto Julia, použito se souhlasem autorky
Kde jste byla, když začala válka?
Schovávaly jsme se ve sklepě s mou matkou, tetou, babičkou a našimi domácími zvířaty. Pak jsem se rozhodla, že když se kvůli válce nemohu dostat do Kyjeva, kde normálně pracuji v nemocnici jako gynekoložka, tak budu pomáhat v nemocnici v našem městě, v Buče. Neodpustila bych si, kdybych během války byla jen někde schovaná, když jsem lékařka.
Když přišli do Buči ruští vojáci, co se dělo?
To už jsem byla v nemocnici v Buče, kde jsem celkově strávila asi patnáct dní. První týden jsme měli hrozný problém se signálem i s připojením k internetu, takže jsem neměla žádné spojení s rodinou ani obecně se světem mimo nemocnici.
Nejhorší ze všeho pro mě ale bylo, když přivezli první děti.
Takže úplně ze začátku jsem ani nevěděla, jestli je Buča pod kontrolou ruských vojsk. Během dvou dnů nám ale do nemocnice vozili sedmdesát vojáků denně, dalších čtrnáct dní pak už jen civilisty – ženy, děti, těhotné ženy. Tak jsem poznala, že se děje něco hrozného, že Buča je obsazena Rusy a že Rusové střílejí a zabíjejí i civilisty, nejen vojáky.
Když jste zjistila, co se děje, jak jste se cítila?
Celý den jsem léčila lidi a v noci jsem ležela na posteli a modlila jsem se za svou rodinu a za své přátele, za všechny v mé rodné obci. Když jsem pak po sedmi dnech konečně měla spojení, v telefonu jsem našla stovky vzkazů: „Kde jsi? Jsi v pořádku? Nemáme od tebe žádnou zprávu, máme o tebe strach…“. Během noci jsme z ulice slýchali střílení, ale nejhorší bylo, když venku bylo ticho.
Jak jste takový nápor pacientů zvládali?
Jistě, že by se nám hodily ruce navíc. Dělali jsme všichni všechno bez ohledu na to, jakou má kdo specializaci. Běžně jsem se jako gynekoložka starala jen o těhotné ženy. Teď jsem se během chvilky musela naučit, jak léčit zraněné ve válce. Museli jsme začít tady a teď. Nikdo z nás to neuměl, nebyli jsme na to připravení. Nejsme váleční lékaři. A během těch dvou týdnů jsme se naučili všechno, pracovala jsem s traumatology, s chirurgy… Bylo to jako univerzita válečné medicíny.
Byli mezi pacienty, které vám přiváželi, i lidé, které znáte?
Ano, naše Buča není zase tak velké město, žije tu kolem čtyřiceti tisíc lidí, takže jsem se v nemocnici během okupace setkávala i s lidmi, které znám. Měli amputované ruce nebo nohy. Nejhorší ze všeho pro mě ale bylo, když přivezli první děti. První dítě, holčička, jmenuje se Kate, jsou jí čtyři roky, byla téměř v bezvědomí, když jsem ji viděla na příjmu, měla střepy v hlavě. Neurolog ji operoval, ale potřebovali jsme ji dostat do Kyjeva na další, náročnější operaci. Ruští vojáci to ale nedovolili, řekli, že musí zůstat, kde je. To pro nás byla hrozná zpráva.
Potkávala jste se osobně s ruskými vojáky?
Přišli za námi dvakrát. Měli jsme štěstí v neštěstí, že v části města, kde je nemocnice, nebyli ti nejhorší z nich. Neublížili nám, nestříleli na nás, ale nedali nám svolení převézt těžce zraněné pacienty. Různé části Buči byly kontrolovány různými skupinami ruských vojáků. V jiných částech města neměli takové štěstí – děly se tam věci, které jsou nepochopitelné. Dva moji přátelé viděli, jak ruští vojáci znásilňovali ženy před jejich dětmi, a pak je zabili. Všechno, co říkal o Buči prezident Zelenský, je pravda. Jsou to věci, které nemohli našim civilistům, ženám a dětem udělat lidé, jedině zvířata.
Vaše rodina byla v jiné části města než vy, co zažili oni?
Ruští vojáci přišli do našeho domu uprostřed noci, hledali mého otce, který je ve městě politicky činný. Tím, že byla noc, neviděli obrazy na stěnách. Moje matka jim lhala, že neví, v jakém je domě, nezná lidi, kteří tam žijí. Moje matka, teta a babička předstíraly, že se ani neznají navzájem. Naštěstí jim uvěřili, kdyby viděli fotky, kde je moje matka s otcem, zastřelili by je všechny. Takže moje rodina je naštěstí v pořádku. Bohužel ale nemáme domov, to je pro mě smutná zpráva. Zničili nám dům, který má rodina budovala dvacet let. Mnoha rodinám, které znám, zničili domovy. Ruští vojáci tam žili, jedli, pili, a když odcházeli, zničili to tam a nechali tam po sobě ještě nastraženou bombu. Předtím tam ukradli úplně všechno, ženské spodní prádlo, pračku, záchodovou mísu. Byli překvapení, že máme v kuchyních Nutellu, prý to je luxus. Byli překvapení stavem silnic, čekali prý, že jen v hlavním městě máme dobré silnice. Neumím si představit, jak žijí ve vlastní zemi, ale vypadá to, že tam nemají vůbec nic.
Kde byla vaše rodina, když ve vašem domě žili ruští vojáci?
Čtrnáctého nebo patnáctého března bylo mnoho lidí z Buči evakuováno včetně mě, mé rodiny, nemocnice a pacientů. Poté se do našeho domu nastěhovali ruští vojáci.
Jak probíhala evakuace? Ruští vojáci ji dovolili?
Dovolili to až po několikátém naléhání naší vlády. Nechali nás odjíždět autobusy a auty do jiných měst na Ukrajině. Umožnili tedy „green corridor“, ale stejně to bylo riskantní, nedali záruku, že se lidé budou v rámci toho koridoru moci pohybovat bezpečně, báli jsme se.
Čekala jsem do poslední chvíle, až budou evakuováni všichni naši pacienti – děti, těhotné ženy, naši vojáci. Teprve pak jsem si dovolila také odejít. Měli jsme dva autobusy vyhrazené pro evakuaci pacientů. Lékaři se evakuovali většinou svými auty. Já se evakuovala autem se svou matkou a babičkou. Bylo to jako šílená noční můra. Řídila jsem naše auto a všude v ulicích jsem viděla mrtvá těla. Mnohá z nich měla svázané ruce a nohy. Ruští vojáci byli tak naštvaní a nelidští, že naše lidi nejprve svázali, a pak je zabili. Kličkovali jsme mezi mrtvými těly jako had, abychom se jim vyhnuly. Snažila jsem se být v klidu a přesvědčovala jsem matku a babičku, aby se nekoukaly z okna.
Kde jste nyní?
Jsem na bezpečném místě blízko hranic, ale stále na Ukrajině.
Chcete se vrátit do Buči? Co se tam nyní děje?
Sním o tom, že se do Buči vrátím. Teď to tam není bezpečné, ruští vojáci tam nechali spoustu bomb, které se nyní naši lidé snaží najít a odstranit. Také tam zachraňují zvířata, protože Rusové přivazovali naše psy na různých místech, zabíjeli je, jedli je. Snaží se tam zachránit aspoň něco, protože ruští vojáci po sobě nechali spoušť. Zničili školy, školky, porodnice, zoologickou zahradu. Není tam snad jediná nezničená budova. Navíc v Buče nyní nefunguje nemocnice, proto se vrátím nejprve do své nemocnice v Kyjevě, kde mohu působit jako lékařka.
Co říkáte na reakci Ruska, které tvrdí, že věci, které se staly v Buče, byly zinscenované Ukrajinou?
Nemůžu to ani poslouchat. My ukazujeme fakta, lidi. Tady je devítiletá Saša, kterou ruští vojáci střelili do ruky – a úplně ji nezastřelili jen omylem. Viděla to svýma vlastníma očima devítileté dívky. Přišla o ruku a přišla o otce. Myslíte, že my sami vraždíme vlastní lidi, že připravujeme naše děti o rodiče? Poznala jsem konkrétní děti – Sophie, Kate, Saša. Nepřeju nikomu ten pocit, když držíte v náručí dítě s amputovanou rukou nebo nohou, jako jsem držela já. Co může být horší než vidět všude děti, které ztratily matku, otce, sourozence, domov? Ztratily nejlepší léta života – dětství. To je obraz toho, co dělá Rusko.
Jak může svět nyní pomoci místům jako je Buča?
Svět už nám pomáhá. Posíláte nám spoustu humanitární pomoci. Doufám, že nám budete pomáhat dál a že ruská vláda, ruští vojáci a ruští lidé budou potrestáni, protože pro mě je to, co udělali, horší než to, co dělali nacisti.
Autorka je spolupracovnice redakce.