Ruské zločiny na Ukrajině nejdou vysvětlit jen historií či nepříznivou geografií

Otřeseni fotografiemi i osobními svědectvími hledáme vysvětlení toho, jak je takové brutální a na první pohled zcela nesmyslné násilí vůbec možné. Nasnadě je zdánlivě jasná a v české aktuální diskusi oblíbená odpověď: Rusové jsou prostě takoví. Je to jejich historie, která je plná násilí a odděluje je od „civilizovaného“ Západu, říkají jedni. Je to jejich geografie, především pak neexistence přirozených hranic, která nutí Rusko neustále své území definovat expanzí a násilím, tvrdí druzí. A další, většinou, pravda, jenom v komentářích na sociálních sítích, mají úplně jasno: násilí mají v krvi.

Důležitou roli hraje i to, nakolik se jedná o patriarchální společnost, v níž je s mužskou identitou spojováno právě násilí, které je jako domněle přirozený maskulinní jev považováno v určitých formách a souvislostech za pochopitelné či je dokonce od mužů vyžadováno.

Zatímco představa o dědičnosti násilného chování byla zpochybněna a následně i vyvrácena již na konci 19. století, nelze vliv dlouhodobých historických i geografických podmíněností jen tak lehce odmítnout. Jejich nárok na odpověď na výše položenou otázku je přesto sporný. Především nám nijak nepomůže porozumět těmto konkrétním zločinům – říct, že „Rusové jsou prostě takoví“ není odpověď, ale intelektuální kapitulace, která navíc zbavuje konkrétní pachatele odpovědnosti za jejich jednání. Nehledě na to, že argumentace specifickými geografickými podmínkami, přebírá, zřejmě nechtěně, argumentaci geopolitiky Alexandra Dugina: i tento neoriginální ruský ideolog chápe fyzické danosti prostoru jako objektivně existující mechanické příčiny jednání národů a států. Není proto divu, že jiní komentátoři podobné jednoduché interpretace zpochybňují a hledají vysvětlení v daleko „jemnějších“ a méně rozmáchlých příčinách – jako například v psychologii pachatelů.

Domnívám se, že je potřeba zohlednit obojí: jak dlouhodoběji existující strukturální souvislosti násilného jednání, tak i specifickou situaci a její dynamiku, v níž násilné jednání probíhá. Vidět v ruských pachatelích z Buče jenom někoho, kdo jedná ryze mechanicky podle toho, jak mu káže ruská historie, geografie či dokonce jeho „krev“, je mylné nejenom metodologicky, ale i morálně a epistemologicky. Stejně tak ale nelze při interpretaci těchto zločinů pominout skutečnost, že to byli vojáci ruské armády sloužící autokratickému, nedemokratickému režimu, kteří se těchto zločinů dopouštěli. Nemůžeme tedy zavřít oči ani před otázkou, proč právě Rusko a proč právě Rusové se nyní dopouští těchto hrůz.

Násilí v životech obyčejných lidí

O tom, jakou roli hraje násilí v určité společnosti, hovoří některé objektivní ukazatele (například míra násilné kriminality, především počet vražd) nebo přítomnost fyzického násilí a jeho akceptace v každodenním životě a v politické kultuře dané země. Důležitou roli hraje i to, nakolik se jedná o patriarchální společnost, v níž je s mužskou identitou spojováno právě násilí, které je jako domněle přirozený maskulinní jev považováno v určitých formách a souvislostech za pochopitelné či je dokonce od mužů vyžadováno.

Jak si v těchto hlediscích vede Rusko? Podle statistiky OSN Rusko se svými 7,33 vraždami na 100 000 obyvatel v roce 2020 tento smutný žebříček mezi evropskými zeměmi vedlo. Pro srovnání: v Česku byl tento poměr přibližně desetkrát nižší.

Popsat míru násilí a jeho akceptaci v každodenním životě ruské společnosti by asi mohli pozorovatelé s osobní dlouhodobou zkušeností života v Rusku, nicméně případy opakované šikany v ruské armádě, kterou musí většina ruské mužské populace projít, naznačují, že i z tohoto hlediska je násilí ve vysoké míře přítomné v životě obyčejných lidí. Ruští vojáci, jejich rodinní příslušníci i široká veřejnost mají také přímou či nepřímou zkušenost s brutálním vojenským násilím po nejméně dvě generace. Nejprve Sovětský svaz a poté Rusko se zapletly do řady lokálních válek, které vyústily i v násilí na civilním obyvatelstvu, počínaje válkou v Afghánistánu (1979–1989), přes obě čečenské války v 90. letech až samozřejmě po dnešní dny.

Násilí, ať už v přímé formě či jako rétorická figura, hrálo a stále hraje velkou roli i v současné ruské politické kultuře. Počínaje krvavým vyústěním konfliktu mezi tehdejším prezidentem Borisem Jelcinem a parlamentem v roce 1993, až po řadu případů zabitých opozičních novinářů a politiků v následujících dekádách. Také o patriarchálním rázu ruské společnosti by bylo možné se dlouze rozepisovat – v této souvislosti upozorním alespoň na všem známou stylizaci ruského prezidenta do role machistického nadsamce.

Tyto obecnější souvislosti násilného jednání, nemohou samozřejmě samy o sobě jednání vojáků v Buče vysvětlit – koneckonců řadu z těchto patologických jevů nalezneme i v jiných společnostech – jsou však pro jeho rozpoutání významné.

Důležité jsou ale i další faktory. V prvé řadě je to státní propaganda vytvářející narativ nepřítele. O putinovském pojetí Ukrajiny a vůbec jeho ideologii a jejím významu pro současnou ruskou politiku bylo popsáno již mnoho papíru. Zdá se, že se jedná o specifickou a poněkud bizarní „brikoláž“ různých intelektuálních a pseudointelektuálních vlivů, které tento bývalý důstojník KGB do sebe vstřebával v pro něj krizových devadesátých letech, kdy ve veřejném prostoru na sebe narážely seriózní historické a filozofické analýzy s mysteriózními, okultními i prostě a jednoduše ujetými texty. Putinovo intelektuální zrání tak v mnohém připomínalo pobyt mladého Hitlera ve Vídni na přelomu 19. a 20. století, kdy tento budoucí masový vrah, žijící tehdy na okraji společnosti několikamiliónové metropole, do sebe jako houba vstřebával parafráze Nietzscheho textů spolu s vulgárně rasistickými a nacionalistickými pamflety.

Také Putin, o necelé století později, byl ovlivněný tak různorodými tradicemi, jakými jsou ruský a sovětský imperialismus, stalinská bezohledná forma vládnutí či radikální nacionalistické a náboženské koncepce bílé emigrace. A podobně jako Hitler, který si i na základě své vídeňské četby časem utvořil specifický světonázor, zformoval si rovněž Putin svoji vlastní představu o Rusku a jeho domnělém údělu. V každém případě je Putinova „koncepce“ nejenom plná nenávisti vůči Ukrajině, ale dokonce zcela popírá její existenci či právo na existenci jako samostatného státu i jako moderního národa.

Důsledkem tohoto narativu je pojetí Ukrajinců jako „fašistů“ či „neonacistů“. Nemá smysl se rozčilovat nad zjevnou absurditou těchto označení. Jejich podstata leží jinde: utváří z Ukrajinců zavilého nepřítele – s „fašisty“, s nimiž není možné žádné slitování, navíc Rusko již jednou na život a na smrt bojovalo. Tento dehumanizační narativ je, jak ukazují případy i z jiných násilných konfliktů, například z genocidy ve Rwandě v roce 1994, dalším z podstatných předpokladů pro rozpoutání bezbřehého násilí a jeho legitimizaci v očích pachatelů i přihlížejících. Vždyť co jiného udělat s „fašisty“ (nebo se „šváby“, jak Hutuové označovali Tutsie ve Rwandě) jiného, než je zabít či rozšlápnout? A to i v zájmu vlastního bezpečí? Skutečnost, že někteří ruští vojáci hledali na tělech zajatých ukrajinských bojovníků i civilistů vytetované hákové kříže, svědčí o tom, jak tento dehumanizující narativ pronikl i do myšlení obyčejných Rusů a jak utváří jejich vnímání skutečnosti. V těchto souvislostech je však podobně znepokojující jazyk, v němž jsou naopak Rusové popisování jako „orkové“ a „skřeti“. Jak se nakládá se skřety, ví každý, kdo viděl Jacksonovo zfilmování Pána prstenů.

Násilí zdola či svrchu?

Poslední, a nakonec rozhodující rovinou je však „mikroúroveň“ násilí přímo na místě. V tomto případě nám zatím chybí úplné informace o tom, co se v okupovaných městech a vesnicích stalo, jak přesně probíhal proces rozhodování, kdo a jaké vydával rozkazy a podobně. Nevíme tak pořád jistě, nakolik se jednalo o postupnou eskalaci násilí „zdola“ či zda za toto násilí odpovídají speciálně vycvičené vraždící jednotky podobné například německým pohotovostním skupinám bezpečnostní policie, které byly nasazené i na území Ukrajiny během východního tažení hitlerovského Německa v roce 1941 a následujících letech. Tato možnost se nicméně zdá v případě Buče a ostatních sídel zatím méně pravděpodobná.

Na základě dostupných informací, včetně fotografií a videozáběrů, můžeme přesto vytvořit alespoň částečně podloženou hypotézu o tom, co se v těchto oblastech stalo a jaké faktory hrály podstatnou roli. Vraždění jako to v Buče a v dalších sídlech totiž, bohužel, není v moderních dějinách lidstva výjimečné. Můžeme tak zkombinovat dostupné informace z Buče s našimi znalostmi jiných srovnatelných masakrů na civilistech.

Podstatnou roli v takových případech hrají psychologické i situační aspekty, často bývá rozhodující i prostá náhoda. Obecně propuká kolektivní fyzické násilí snadněji v uzavřených prostorech, kde jedna strana násilného konfliktu disponuje jednoznačnou mocenskou převahou nad podrobenou a zcela bezprávnou druhou skupinou. Okupovaná vesnice, v níž je porobené, vystrašené civilní obyvatelstvo konfrontováno s ozbrojenými a v daném momentu všemocnými vojenskými jednotkami, je také případem takového uzavřeného prostoru. To, spolu s výše zmíněnou dehumanizací podmaněného nepřítele i s pevným místem násilí v každodenním životě a rétorice ruské společnosti, utváří předpoklady pro rozpoutání brutálního násilí.

V těchto momentech je rozhodující postoj lokální mocenské autority. Velící důstojník může násilí zabránit, stejně tak ale může násilí svým mlčenlivým souhlasem umožnit či ho dokonce rozkazem a vlastním příkladem rozpoutat. S ohledem na rozsah a brutalitu násilí v Buče a dalších městech musíme vycházet právě z poslední možnosti. Velitelé v těchto místech museli násilí přinejmenším tolerovat či k němu přímo či nepřímo vybízet. Jejich odpovědnost je tak jednoznačná.

Racionálnější, než bychom si chtěli přiznat

Nejsou však jediní. Mnozí historikové poukazují také na podstatnou roli těch, kdo se jako první chopí zbraně a fyzicky napadnou oběť, která není typickým vojenským nepřítelem: vrhnou se na starce, ženy, děti… Tito takzvaní „umělci v násilí“, mnohdy již s dostatečnou násilnou zkušeností, kvůli níž dávno překročili přirozené zábrany, jež má většina lidí před fyzickou agresí vůči jiné lidské bytosti, dokážou strhnout ostatní či je přinejmenším tak zastrašit, že nejsou schopni proti rozpoutanému násilí protestovat. Mnohdy bezmocní, vyčerpaní, vystrašení, plačící civilisté, kteří v potrhaných a špinavých šatech ztělesňují v očích agresorů představy o „ne-lidech“, vůči nimž je jakékoli jednání možné. K násilí, které se stane v daném okamžiku normou, se postupně přímo či nepřímo přidávají i další.

Pro toto páchání a schvalování násilí je rovněž důležitá i celková atmosféra: mnohdy to je frustrace a vyčerpanost jednotek z lítého boje, rozhořčení nad vlastními ztrátami i stres z neustále hrozících přepadů nepřítelem nebo alkoholové excesy, které snižují osobní zábrany v páchání násilí vůči civilistům. Z „hodných kluků“ se stávají vrahové. Partyzánský způsob boje navíc může setřít v očích násilníků hranici mezi kombatanty a civilisty. Vystrašený dědeček se může najednou zdát děsivým partyzánem připraveným zabíjet. Jakkoli to zní paradoxně, velkou motivací k militárnímu násilí na civilistech může být tedy často i strach a snaha zabránit zdánlivě bezprostředně hrozícímu nebezpečí. Pokud se z tohoto hlediska podíváme na masakry v Buče a dalších sídlech, není jistě náhodou, že všechna tato místa leží v oblastech, kde ruské jednotky utrpěly někdy i zničující ztráty na technice i životech, a to často právě v důsledku partyzánské taktiky „udeř a uteč“. Namísto vítání šeříky je čekala smrt.

Řada fotografií z Buče a dalších obcí ukazuje zabité lidi i znetvořená těla ponechaná na ulici, na očích všem. Jiná těla byla nedbale spálena na hromadě pneumatik či hozena do odpadních jam a kanálů. Tyto okolnosti jsou podstatné. Nejde v žádném případě o náhodu či důsledek ve spěchu ustupujících jednotek. Na veřejnosti vystavená znetvořená těla či ostatky, s nimiž se nakládá jako s odpadem (kanály, ledabylé zpopelnění), svědčí o tom, že násilí na těchto místech dosáhlo své vrcholné formy. Právě toto na první pohled nesmyslné násilí nejnaléhavěji vyvolává potřebu označit jeho pachatele jako „zvířata“, tedy ne-lidi.

Ve skutečnosti je však toto násilí chladně racionální, a tedy stále lidské. Někteří autoři mluví v této souvislosti o performativním násilí, o násilných „spektáklech“, jejichž cílem je skrze mrtvá a znetvořená těla, ponechaná všem na očích, zanechat jednoznačný vzkaz: sdělení o vlastní (neomezené) moci, která se nezastaví před ničím a je připravena sáhnout k jakýmkoli prostředkům. Toto násilí je demonstrací síly a moci, je zastrašením. Vyvolává hrůzu u pozůstalých a těch, kteří toto násilí odhalí, protože dokládá potěšení a vynalézavost, s níž jsou pachatelé, díky své moci nad ostatními lidmi, ochotni překročit všechny hranice.

Násilné spektákly mají nicméně i další funkci: jsou formou (zvrhlé) zábavy a uvolnění pro vyčerpané a frustrované vojáky. Zastřelit kolemjedoucího cyklistu mohlo být pro ně zábavnou hrou, stejně jako byla hra na „počítání do deseti“, o níž máme přímá svědectví. I v tomto případě je však rozhodující demonstrace moci: moci těch, kteří vytváří pravidla těchto děsivých her.

Ani sexualizované násilí, jež často tyto násilné spektákly doprovází, není způsobem, jak realizovat sexuální touhu, ale především demonstrací moci, v tomto případě mužů nad „ženami nepřítele“. A protože v patriarchálních společnostech jsou ženy chápány především skrze reprodukční funkci – jsou především matkami – a reprezentují tak i budoucnost národa, je jejich znásilnění zároveň znásilněním budoucnosti nepřátelského národa.

Jak se explozím násilí bránit?

Tato interpretace násilí v Buče a dalších sídlech chtěla poukázat především na komplexnost fenoménu fyzického kolektivního násilí, který nejde jednoduše vysvětlit nějakými vrozenými násilnými sklony, „divnou“ historií či nepříznivou geografií. Zároveň poukazuje na různé formy a míry odpovědnosti, již mají jeho početní aktéři. Rozpoutat tak brutální násilí, kterého jsme v současné době svědky, není v moderní společnosti snadné. Jsou k tomu potřeba jak obecnější strukturální předpoklady v politice i společnosti, které legitimizují nejen narativy, ale i aktivity a rozhodnutí konkrétních lidí na konkrétních místech a ve specifické situaci.

Z toho plyne, že pro to, abychom do budoucna znemožnili či alespoň ztížili opakování podobných výbuchů násilí, nestačí jenom popohnat k odpovědnosti přímé pachatele a jejich bezprostřední nadřízené či vzdělávat vojáky a důstojníky v odpovědném a přiměřeném nakládání s civilisty. Zábranou před podobným typem násilí je také svobodná a pluralitní společnost. Není to zábrana absolutní. Na to až moc dobře víme o masakrech především v zemích takzvaného třetího světa, na nichž se například během dekolonizačního procesu a v kontextu soupeření dvou bloků během studené války podílely i země takzvaného Západu.

Nicméně v těchto případech, stejně jako například v kauze brutálního ponižování iráckých vězňů v roce 2004 ve věznici v Abú Ghrajb, spravované americkou armádou, násilí nezůstalo skryté. Vedlo k veřejnému skandálu. V případě Abú Ghrajb byli v následném soudním procesu odpovědní američtí vojáci odsouzeni k mnohaletým trestům vězení. Podobně vyvolaly ostrou diskusi a kritiku americké vlády také letecké údery a nasazení dronů v boji proti terorismu, jimž padlo za oběť i mnoho iráckých a afghánských civilistů. Bidenova administrativa tak byla nedávno přinucena k podstatné úpravě strategie a omezení tohoto způsobu boje. Ani demokracie sama zřejmě nedokáže podobnému typu násilí zabránit. Je ale schopna ho odkrýt a zmenšovat tak prostor pro jeho opakování.

V pluralitní, demokratické společnosti je také určitá šance, že si dehumanizující narativy jedné politické skupiny nepodřídí celý veřejný prostor. Pouze v ní je možné, že například šikana v armádě či ve školství, která určitě není jenom specifikem Ruska, bude moci být vynesena na světlo, diskutována a že budou učiněny kroky, které jí zamezí či alespoň omezí. A v demokratické pluralitní společnosti je také snadnější diskutovat a postupně třeba i přijmout jiný než čistě patriarchální model společnosti.

Prohlásit, že kvůli své historii, geografii či „mentalitě“ jsou „Rusové prostě takoví“ tedy nic neřeší. Jediné řešení tkví v demokratizaci Ruska. To se zdá být nyní nereálné. Přesto by si měla politika, která chce zabránit opakování těchto zločinů, právě tento cíl dát.

Tato dlouhodobá perspektiva, podle níž by měly být poměřovány všechny další krátkodobé a dlouhodobé kroky, vede nakonec k poslednímu bodu: ke vztahu mezi emocemi a racionalitou v našem jednání a v politice v době „po Buče“. Emoce jako hrůza, rozčílení či strach byly určitě něčím, co pociťovala většina lidí, když viděla fotografie z těchto masakrů, četla svědectví obětí či sledovala filmové záběry. Tato vlna emocí stojí i za nevídanou solidaritou s Ukrajinou, jíž jsme v Česku dennodenně svědky, stejně jako za konkrétními kroky na podporu Ukrajiny. Emoce jsou však pomíjivé. Tak i u nás již panují obavy z toho, co bude, až tyto emoce opadnou a vraždění na Ukrajině se stane mediálně „nezajímavým“, stane se něčím, na co budeme chtít zapomenout. Právě proto ale potřebujeme rozum. To neznamená zapomenout na otřes, jež nám způsobila Buča. Naopak. Právě na tomto otřesu musí racionalita stát. Jestliže jsou emoce bez rozumu pomíjivé, tak bez emočního a morálního otřesu je racionalita prázdná, stává se pragmatismem, vyčůraností a technokracií, jimž se někteří zahraniční i domácí politici začínají v nemalé míře poddávat.

Autor je historik, působí na Institutu mezinárodních studií FSV UK.