Foto Robert Hédervári, Wikimedia Commons CC-BY-SA-3.0
Jakkoliv nebyla jedinou, kdo psal o brutálním poválečném vyhnání tří milionů Němců z Československa, její román o brněnské Němce Gertě Schnirch vytěsněnou minulost vrátil do povědomí veřejnosti zřejmě nejúčinněji. Tomu napomohlo i Tučkové mediální angažmá či kulturní festival Meeting Brno, který založila a několik let jako programová ředitelka vedla (než byla vypuzena ambiciózními kolegy). Dalším autorčiným veleúspěšným opusem se staly Žítkovské bohyně, román o léčitelkách z chudého moravsko-slovenského pomezí, jejichž činnost překážela oběma represivním režimům – fašistickému i komunistickému.
Pohoršená a možná i šokovaná Lena se tedy noří do dokumentů, aby se – a čtenáři s ní – pídila po celém tom tajemství podzemní církve a nakonec zjistila…
Na novinkovou Bílou Vodu čekali její věrní čtenáři dlouhých deset let. A nakonec se nejen dočkali, ale podle prvních ohlasů jsou i velmi spokojeni. Příběh Bílé Vody, který je rozprostřen od zhruba roku 1948 po rok 2007, na pozadí osudu ženských řádů, které byly po komunistickém převratu bez ohledu na kongregaci slučovány v rámci Akce Ř ve sběrných klášterech – zde zpustlém klášteru v Bílé Vodě. Smyslem akce byla de facto likvidace řeholnic: některé končí v kriminálech, jiné, zvláště starší a nemocné, umírají v žalostných podmínkách vybydlené ruiny, mladé ženy při síle míří na otrocké práce do nedaleké textilky.
Tučková ani tentokrát nepíše chronologicky poskládaný historický román, ale postupuje podobně jako v Žítkovských bohyních – osudy řeholnic se vyjevují postupně, podle toho, jak po nich retrospektivně pátrá současná hlavní hrdinka Lena, která místo do psychiatrické léčebny spontánně zamíří raději do kláštera. Zde je přijata a začleněna do společenství, přičemž jejím úkolem bude udělat pořádek v „papírech“. Místnost knihovny či kanceláře se ale nachází v naprosto chaotickém stavu. Listiny se válí všude po podlaze, ve stozích jsou zaskládány osobní dokumenty, výzvy z různých úřadů, ale také dopisy církevních hodnostářů či dokonce deník jedné ze sester pamětnic. Děj románu tedy tvoří převážně citace „archiválií“, autorkou parafrázovaných dokumentů, přičemž osudy hlavní hrdinky Leny, někdejší novinářky překonávající závislost na alkoholu, se románem vinou ve velmi úsporné až upozaděné lince.
Román jako historická lekce
Tučkové literární metoda se trochu podobá psaní diplomové práce, reportáži nebo non-fiction literatuře. Autorka si najde téma, rešeršuje, načítá, pátrá, zpovídá pamětníky, a nakonec vše sepíše do podoby autentizující prózy, která je sice fikcí, ale zároveň vstřebává mnohé historické zajímavosti, evokuje „dokumenty“ a zároveň popisuje, jak hrdinka čte, hledá v knihovně nebo archivu. Tedy tak trochu modernistický trik románu o psaní románu. Tomuto postupu se podřizuje i styl, který je rozhodně věcný a neoplývá básnickou odvázaností či obecně literární expresivitou. Tentokrát lze dokonce říci, že autorka popisuje své postavy až s jakousi emocionálně smířlivou či objektivní korektností – i negativní, shodou okolností vyžrané figuře, se dostane charakteristiky typu „měkce tvarovaná tvář“. V každém případě je to nejspíš koktejl historických faktů a vztahové fikce, srozumitelnost a cit pro téma, které z Tučkové udělaly autorku, jež prodává zhruba desetinásobek toho, co další, na české poměry také úspěšní, autoři a autorky.
Pokud se jí s novým románem povede úspěch zopakovat, do jisté míry přesto popře všechny předpoklady o tom, jak má čtivý bestseller vypadat. V novince je totiž dokumentárnost až paralyzující. Hodiny pročítáme řádky, jejichž záživnost většinou odpovídá administrativnímu stylu, jsou suché, rozvláčné, obšírné – a jejich stylistické nakažlivosti podléhají i „nedokumentární“ kapitoly – kniha přitom čítá téměř sedm set stran. Kapitoly psané v režimu románové fikce, nazvané „evangelia“ a věnované jednotlivým svědectvím o působení řeholnic či Tobiin deník, autorka pravidelně dávkuje jako vějičku na čtenářskou pozornost, která by snadno mohla už už upadat. V těchto pasážích se líčí fyzické i psychické utrpení sester i hrdinky Leny (stejnojmenné kapitoly „Temná noc Leny Langerové“), jejíž osobní život je vysloveně tragický.
A nakonec je tu i ona kardinální „záhada“. Tou je Lenino zjištění, že jedna ze sester je zároveň kněžkou, která slouží katolické mše. Pohoršená a možná i šokovaná Lena se tedy noří do dokumentů, aby se – a čtenáři s ní – pídila po celém tom tajemství podzemní církve a nakonec zjistila… To už se nesluší prozradit, lze ale rozhodně dodat, že příběh je v rovině osudů postav až matematicky promyšlen.
Tučková tedy v Bílé Vodě tematizuje další z méně známých kapitol moderních dějin – nejen represi namířenou proti církevním řádům z pozice materialistického, antiklerikálního státu, ale i útlak, kterým katolická církev a její s režimem kolaborující oficiální část sdružená v Pacem in terris, postihovala nepolitizované katolíky. Komunitu nejpostihovanější ovšem nakonec představuje i těmto katolíkům se často příčící podzemní církev, a především iniciativy kněze Felixe. Ten světil na kněze či biskupy i ženaté muže nebo dokonce ženy – například románovou Evaristu. Osudy části postav navíc mají předobraz v reálných lidech – knězi Felixi Davídkovi, v tajně vysvěcené katolické kněžce Ludmile Javorové, ale třeba i v Josefu Plojharovi (v románu Leopold), knězi a komunistickém ministru zdravotnictví.
Antikomunistická vlna
Bílá Voda tedy patří do stále neslábnoucího proudu antikomunistické literatury. Románů či novel, které se nějakým způsobem vyrovnávají s poválečnými dějinami a vládou jedné strany, vychází až neuvěřitelné množství. Čím dále jsme od Listopadu, tím je jich možná více. Pro mnoho českých autorů (a asi i jejich čtenářů) je zkrátka stále žhavějším problémem po dekády několikrát přeformulovaná zkušenost s politickou represí než soudobé v mnohém ohledu fatálnější krize. Vypadá to, jako by česká společnost procházela nekonečnou – a podle všeho neúčinnou – terapií zpřítomňování minulých hrůz a státního násilí, aby si nemusela připustit, že i současná podoba demokracie má nějak moc trhlin. Komunistická minulost na sebe v románech bere rozmanité podoby, dokonce se dá říct, že zbytněla až v jakémsi kýči (Mornštajnová Listopád, Hübl Opona, ale i například Zatím dobrý – mašínovská hagiografie Jana Nováka či Hodiny z Olova Radky Denemarkové, která vytváří vágní analogii československého socialismu se současnou Čínou).
Velké množství próz zasazených před rok 1989 ale nemá tak zásadní politicko-výchovné ambice jako tato zmíněná díla. Život hrdinů bývá většinou skromný, usilují o celkem běžné věci – jen ta politika, respektive velké dějiny tyto lidské mravenečky smetávají silou vichřice z plánovaných tras za osobním štěstím. Co je pozoruhodné, malé oběti dějin žádné politické názory ani angažovanost neprojevují – ani obvyklý „deus ex machina“ čili estébák nemívá názory – jen udává, čímž rozrušuje vztahy mezi postavami, reprezentuje paranoiu režimu, ale těžko říci, zda z nějakého přesvědčení či je pouze oním poslušným vykonavatelem rozkazů, který ztělesňuje banalitu zla. Lidské štěstí se touto perspektivou jeví poněkud absurdně jako apolitický projekt, který se nanejvýš vymezuje politickému útlaku a absurditám (post)totalitní doby. Sem by patřily knihy jako třeba vzpomínková Jízda na skle ochcanou strání Miloše Doležala, romány Mileny Slavické, Simony Bohaté, Mejdlovarna Evy Hauserové a řada dalších různorodých děl.
Historička Veronika Pehe si v této souvislosti všimla jistého zlomu po roce 2000, který popsala v knižní studii Velvet Retro. Zatímco pro devadesátá léta jsou podle ní typické humoristické návraty v čase – Vieweghova Báječná léta pod psa, Šabachovo Hovno hoří nebo Hrdý Budžes Ireny Douskové, které se nesou v jakési hořké melancholii a spíše smíření či výsměchu někdejší společenské dominanci „komunistických blbců“, po roce 2000 se diskurs mění. Pehe to dává do souvislosti s politickou atmosférou, snahou diskreditovat objevující se levicovou politickou konkurenci antikomunismem a s tím souvisejícím vznikem politicky řízeného ÚSTRU a pod něj spadajícím Archivem bezpečnostních složek. Nastává vážná éra vyrábění protikomunistických hrdinů a komunistických antihrdinů: je to doba kauzy Milana Kundery medializované Respektem, která příznačně vrcholí Novákovou životopisnou knihou, i naopak hrdinští Mašíni téhož autora, kniha o umučeném knězi Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli Miloše Doležala apod.
Tato změna atmosféry podle Veroniky Pehe zásadně zasáhla i kulturu včetně literatury. A to nejen tím, že se pohled na předlistopadové události radikalizuje, ale dějiny se zároveň stávají odosobněnými a jejich temná zákoutí vystupují na světlo prostřednictvím právě pseudoarchivních materiálů. Tajemství archivů tak náhle vydávají četná beletristická svědectví v románech jako je Obsazeno Věry Noskové, Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala, Zeptej se táty Jana Balabána, hlavní postava vysedává v archivu v Selském baroku Jiřího Hájíčka – stejně tak činí i hrdinka Tučkové Žítkovských bohyň.
V aktuální Bílé Vodě se této autorce daří i nedaří popsaný limit dějinného výkladu překonat. Při sledování prvních reakcí na román je zřejmé, že recepční odezva na nezměrné utrpení řeholnic v padesátých letech funguje dokonale. Další důkaz o nelidském režimu! Běžný a mnohdy i poučený čtenář pod dojmem četby „situačních zpráv“ či článku soudruha ministra z Katolických novin z roku 1951 ztrácí odstup od fikcionality textu a podléhá celé té masivní literární vlně těžící z represe komunistického panství.
Tučkové hrdinky tu navíc mají skutečně mučednické charaktery, popisy jejich utrpení se zdají až nepochopitelné (jak to, že nezemřely hlady, na infekce apod.?), neprojevují žádnou nenávist, vztek ani strach. Jejich dílem esencialisticky feminní a dílem poslušná konzervativní submisivnost tu nabírá až rozměrů přesahujících tento svět. Nakonec jsme tu svědky i několika zázraků v náboženském slova smyslu.
Ani tento moment není u Kateřiny Tučkové úplně nový – s ženskou mystikou či esoteričností autorka pracuje už v Bohyních. Akorát, že tyto spirituální výjevy posouvají do absurdní roviny ono dominující historické čtení (například Daniela Drtinová v DVTV s autorkou rozpráví v podstatě jako s historičkou a zajímá se o to „jak to bylo“). Upřímně řečeno oslava svérázných jeptišek, jež byly disidentkami i uvnitř církve, jsou ultimátně pevné ve víře, která zároveň zůstává spíše abstrahovanou, je literárně i historicky vlastně daleko méně zajímavá než osud takového Plojhara. Jazykově mimořádně vzdělaného kněze, traumatizovaného koncentrákem, který se stal komunistickým ministrem zdravotnictví, a nakonec se upil. Takové nehrdiny ale do historické sebereflexe většinou nevpouštíme. Jejich selhávající lidskost je totiž v patetickém antikomunistickém diskursu nebezpečná pro svou přílišnou podobnost s ne zrovna heroickými postoji drtivé většiny společnosti. Iluzi antikomunistické udatnosti, kterou si po roce 2000 literárně i politicky konstruujeme, by mohla snadno rozložit.
HLP jako nástroj feminismu
Tajným řeholnicím se tu děje něco podobného, co se stalo Miladě Horákové, jejíž levicové (socialistka a feministka) politické postoje nenápadně odnesl čas, ale politický antikomunismus ji glorifikuje jako „ženu a matku zavražděnou komunisty“. Trefně to analyzuje Zuzana Maďarová na stránkách Aspektu v textu Keď historickú pamäť nahradia „hlboké ľudské príbehy“. Zde se vyjadřuje k inscenaci Slovenského národního divadla Milada Horáková. Režie Matúše Bachynce se totiž taktéž soustředí nikoliv na politické a světonázorové kontexty rozporuplné poválečné doby a političčiny názory, ale na osobní a fyzické utrpení Horákové. Tedy, jak si všímá Maďarová, vyrábí žurnalisticky takřečené HLP – hluboký lidský příběh. Navzdory posedlosti archivy a dokumenty se tu zkrátka dějiny zplošťují a z historických osobností se stávají primárně mučedníci režimu.
Podobně Tučkové řeholnice by v širokospektrálním poválečném kontextu – bezprostřední životní zkušenosti s velkou hospodářskou krizí i fašismem a nacismem – ale i modernistickými výdobytky demokratizace společnosti včetně ženských práv a úsilí o sociální spravedlnost, tak bezproblémově se svým čistým mučednictvím Kristových nevěst nepůsobily. Jejich osudy jsou proto redukovány na HLP – a že jich tu je.
Jednotlivé ženské příběhy jsou poznamenány bídou, nerovností i násilím, jedna z hrdinek dokonce pochází ze sociálně vyloučené romské komunity, všechny ženy pak vždy formovaly silně patriarchální poměry jejich rodinného prostředí, kde vyrůstaly za jediným účelem – plozením dětí. O jejich přijetí ostatními, těmi nejbližšími i vesnickou nebo maloměstskou komunitou, rozhodovala děloha. Výchovně usměrňovány pak byly, jak Tučková sugestivně píše, „korzetem ženské výchovy“. Románem tak probleskují story o falešných těhotenstvích, interrupci, znásilnění, ponižování i ztracených a mrtvých dětech. Zcela tu absentuje něco jako tradiční rodina – tedy šťastná a funkční tradiční rodina.
Jestliže literární antikomunistická vlna využívá HLP jako formativní moment pro politické přesvědčení, Tučková jej svým způsobem podvratně obohacuje. Z náboženského společenství žen, které měly být společenským konzervativismem (komunistickým i církevním) odvrhnuty či nanejvýš trpěny právě pro tato exempla svých příliš nedokonalých životů tolik vzdálených mariánskému nebo budovatelsko-mateřskému ideálu, dělá vzájemně podporující komunitu sester. V tom je Bílá Voda rozhodně nejsilnější a nejzajímavější – ženská tělesnost je tu vyjmuta z konceptu hříchu, hodnota žen nematek, starých žen, invalidních, závislých… se tu mění – najednou jsou to vzájemně se respektující a pomáhající si ženy, které mají nejblíže k bohu, ale zároveň k člověku či lidskosti.
V tomto ohledu Kateřina Tučková nepochybně namíchne křesťanské konzervativce, zvláště ty, kteří strkají nos do intimity ostatních, aby demagogicky manipulovali svou pro-life agendou (viz Aliance pro rodinu nebo Hnutí Pro život). Dějiny podzemní církve a svěcení žen, které bylo původně zamýšleno jako zdroj nezbytné duchovní pomoci věřícím ženám ve věznicích – aby neumíraly bez kněze, tu autorka rozpracovala jako kritiku patriarchátu. Pasáže ženské vzájemnosti a chápání sebe samých bez vnucovaných biologických a společensky podřízených rolí – uvnitř nejpronásledovanější komunity z pronásledovaných, kdy všichni dobře zajištění muži okolo, straníci i paxteriéři – a „slušní“ katolíci, tak nějak čekají, až „problémové“ sestry vymřou, to všechno je na románovém tlustospise to nejcennější. A to navzdory tomu, že se nakonec četbou uspokojí i čtenáři milující kuklení postav a finální zvraty. Nic to nemění na tom, že Tučkové vize citově vřelé církve, společenství, jež si uchovává atavistický smysl pro iracionálno – tolik kontrastující s pragmatickou každodenností, je na hony vzdálená církvi současné, paranoidní, nenávistné, ve světě dezorientované, nejednou šířící i konspirace.
Bílá Voda do sebe vtahuje všechny možné současné společenské rozpory i stereotypy a s nimi některé politizující literární postupy, které až obsesivně nadužívá. To vytváří dojem, že pro pečlivou autorku jde i o osobně terapeutické téma, kdy se těmi verifikujícími archiváliemi chrání a získává odstup – v každém případě redaktor tu rozhodně mohl být pracovitější. Přese všechno Kateřina Tučková dokázala vystrčit feministické drápky, které snad protrhnou černobílé historické schéma „žen utýraných komunisty“ a konzervativní (nejen) katolíky postaví před své lepší alternativní či literárně fiktivní já.
Autorka je členkou redakce Alarmu.