Joe Bernthal v roli Wayna Jenkinse. Foto HBO
„Detektive, ušetřím vám čas. Nemluvím s policií. Protože okrádáte lidi. Nic osobního, ale žiju v Baltimoru celý život a prostě to vím, chápete? Z vlastní zkušenosti.“ Krátké setkání vyšetřovatele, kterého hraje v minisérii Jamie Hector, je jedním z mnoha momentů, kterými We Own This City (Město patří nám) připomíná legendární The Wire (Špína Baltimoru). I v tomto šestisezónním televizním opusu, označovaném za nejlepší seriál historie, přicházela tu a tam reflexe reality od lidí, kteří pro příběh nebyli nijak důležití. Objevovali se, aby ozřejmili absurditu baltimorské situace tak, jak ji vnímají běžní obyvatelé. Například v jiné scéně se soudci nedaří poskládat dvanáctičlennou porotu pro posouzení případu obviněného policisty. Potenciální porotci mají často tak špatné zkušenosti s policií, že není možné je považovat za nestranné. „Tak dlouho jste je mlátili a okrádali, že jich nedáme dohromady tucet,“ slyší později ten stejný detektiv.
We Own This City je detailním vysvětlením toho, že americká policejní válka proti drogám je ve skutečnosti válkou mocnějších proti těm slabším.
Když vypuknou ve městě protesty v reakci na smrt Freddieho Graye, jedné z nejznámějších obětí policejní brutality, tragédie se v minisérii ukazuje v jiném kontextu, než jak ji stihnou zarámovat česká média. Divák, který by čekal „vyváženou a objektivní analýzu“ podle představ zdejších veřejnoprávních stanic, věnovanou hledisku afroamerických komunit otřesených častou policejní brutalitou, i zkušenosti policistů nasazujících ve městech s vysokou kriminalitou denně při práci životy, může být překvapený. We Own This City je detailním vysvětlením toho, že americká policejní válka proti drogám je ve skutečnosti válkou mocnějších proti těm slabším. Ukazuje, jak může na rychlý výsledek orientovaná politika, systémová rigidita, tribalismus a korupce v zemi, jejíž původním hříchem je otroctví, udržovat status quo, ve kterém Afroameričané umírají rukama policistů. A nakonec tak objasňuje i to, jak nás novinářské koncepty jako je objektivita mohou někdy mást. To, co nám minisérie přináší, je zpráva o fungování americké policie, která vyznívá téměř tragicky.
Zkorumpovanější než v době The Wire
Justin Fenton, autor knižní předlohy minisérie HBO, je podobně jako kdysi tvůrce The Wire David Simon, bývalým reportérem deníku Baltimore Sun. Když se jeho kniha o pádu speciální policejní jednotky určené k „čištění ulic“ od zbraní a narkotik dostala do rukou spisovatele George Pelecanose, kterého HBO oslovila s tím, aby si zopakoval showrunnerskou zkušenost ze seriálu The Deuce, Pelecanos to podle vlastního vyprávění, zachyceného v New York Times, ihned vzal jako příležitost dát dohromady starou partu. Spolu s ním tak vzniku minisérie šéfoval zmíněný „otec“ The Wire David Simon, u kterého Pelecanos dostal v minulosti příležitost jako scenárista, také bývalý policista a další tvůrce Ed Burns a několik herců z legendárního seriálu. Například Jamie Hector, který si v The Wire zahrál psychopatického gangstera Marla. Nováčkem v týmu je naopak D. Watkins, univerzitní profesor a spisovatel afroamerického původu narozený v Baltimoru, mezi jehož životní zkušenosti patří i to, že byl sám v minulosti okraden jednou z postav minisérie, detektivem Danielem Herslem.
Novým prvkem v tvůrčím soukolí, který stojí za jedním z výrazných rozdílů mezi The Wire a We Own This City, je režisér (a výkonný producent) Reinaldo Marcus Green. Tvůrce, který má na kontě film o policejní brutalitě Monsters and Men, několik dílů britského Top Doga nebo snímek King Richard, za který neslavně dostal Oscara Will Smith, pojal šest epizod jako šest částí dlouhého filmu. Zatímco na dnes už dvacet let starém seriálu (The Wire se vysílal od roku 2002 do roku 2008) se vystřídalo téměř třicet režisérů včetně například Agnieszky Holland, We Own This City nese výhradně Greenův rukopis. Nepochybně je to i jeho zásluhou, že se lze ve vyprávění skákajícím v čase sem a tam snadno orientovat. Zatímco v The Wire nám občas trvalo několik sezón dostat se k některým postavám blíž, Green nás nasměruje k porozumění jednotlivých figur už v prvních záběrech, kdy je vidíme, a to velmi filmovým, srozumitelným a zároveň nijak rušivě klišovitým způsobem. V rozhovorech zmiňuje jako inspiraci své oblíbené filmy jako Goodfellas, Sicario nebo seriál True Detective. V porovnání s nimi je však vizualita podřízena celkovému lehce dokumentárně laděnému tónu minisérie, která se často natáčela na místech, kde se události skutečně odehrály.
Seriál také zachovává skutečná jména postav včetně Wayna Jenkinse, kterého hraje Jon Berthal, a dalších členů speciální jednotky považované za chloubu místní policie. Tedy než se ukázalo, že tito králové policejních výkonnostních statistik okrádají jak dealery, tak běžné občany a zabavené drogy vrací zpět do oběhu. Jak poznamenávají David Simon a George Pelecanos, tenhle level korupce jsme v The Wire neviděli. Minisérie tak ukazuje, že od dob devadesátých let popisovaných nulkovým seriálem se v mnoha ohledech stav věcí ještě zhoršil. Kompletně fiktivní (ve Fentonově knížce se nevyskytuje) je pak postava právničky Nicole Steel, kterou hraje Wunmi Mosaku. Nicole, která se celou minisérii snaží porozumět tomu, proč americké soudnictví problému nepomáhá, ale je naopak jedním z důvodů udržované nerovnosti, funguje v tomto příběhu jako svědomí. Ať už naše nebo jako prvek baltimorského vesmíru, který nám idealisticky připomíná, že systém by mělo být možné změnit.
Válka proti chudým
We Own This City by mohlo zcela jistě existovat i bez The Wire a divák, kterému se nechce šestisezónní opus absolvovat, se jím nemusí nutně zdržovat. Minisérie absolutně bez problémů obstojí sama o sobě a režijně je mnohem dál než lehce zastarávající seriál. Pokud se ale blíže zaměříme na smysl celého vyprávění, zcela se shoduje s vyzněním The Wire, můžeme pak sérii i vzhledem k délce prohlásit za dokonalou „wireovskou“ poznámku pod čarou. Oba tituly nás totiž v konečném důsledku vedou k témuž.
Jak píše Slavoj Žižek, s realismem The Wire je to trochu komplikované. To, co před nás seriál předkládá, je druh „subjektivního“ realismu. Každá sezóna začíná utopickým snem o zlepšení reality (například experimentálním zavedením zóny, ve které by se dealovalo beztrestně), aby se tento sen postupně zbortil. A to v důsledku běžného působení institucí jako je policie, školství nebo obecně systému moci. Přesně tento základ má minisérie se seriálem společný. Na začátku slyšíme idealistickou přednášku Waynea Jenkinse o tom, jak má vypadat policejní práce. Tvůrci nám ale okamžitě dávají na srozuměnou, jak nespolehlivým vypravěčem Jenkins je, když jeho řeč prostříhávají záběry masového zatýkání a zavírání Afroameričanů, pro které je dealování často jedinou možností jak nebýt odsouzen k živoření v chudé segregované čtvrti.
„Předstíráme, že vedeme válku proti drogám, ale ve skutečnosti jen dehumanizujeme městskou spodní třídu, kterou jsme přestali potřebovat jako zdroj levné pracovní síly,“ cituje Žižek Davida Simona v knize The Year Of Dreaming Dangerously. „The Wire není o Americe jako takové, ale o té části Ameriky, se kterou jsme přestali počítat. Válka proti drogám je válkou proti chudým. Tak to je. Nemá to jiný důvod.“ Oba příběhy před nás tedy staví otázku „co kdyby,“ aby nám hned na to zjevily realitu. V obou je přitom silný důraz na roli institucí, které jsou podle Simona něco jako „síly z Olympu v řeckých tragédiích, protože se také pokaždé zjevují z ničeho jako blesky Bohů, aby do lidí bez důvodu uhodily.“ Možnosti reformy institucí jsou jeho hlavním tématem. We Own This City však policii ukazuje prostoupenou absolutně zničující mentalitou.
Teď je řada na tobě
Snaha popsat systém, do kterého člověk vstupuje s dobrými úmysly a končí jako voják, který boji proti nepříteli podřizuje všechno, je v minisérii do velké míry postavená na postavě Wayna Jenkinse. Ten se do poslední chvíle považuje díky schopnosti navyšovat statistiky odevzdávaného počtu zabavených zbraní a narkotik nejen za nedotknutelného, ale také za hrdinu bojujícího za své město. Slova jako loajalita a bratrství padají při výsleších všech zkorumpovaných policistů velice často, čímž se objasňuje jeden ze základních důvodů, proč policisté tak často fatálně chybují a Afroameričany usmrcují. Myslí si, že jsou skutečně ve válce – a ta nakonec obhájí jakékoliv jednání.
Poněkud překvapivá se ale může zdát poslední scéna, ve které vidíme právničku Nicole Steel. Ta se ve chvíli, kdy je definitivně přesvědčená o marnosti své práce v lidskoprávní kanceláři (prezidentem je zvolen Donald Trump, který pro instituci v podstatě znamená pětiletou stopku) rozhodne skončit. Její poslední věta se nese zcela v duchu závěru The Wire, který můžeme číst buď jako rezignovaný povzdech, nebo moment, kdy se teprve otevírá nová možnost něco změnit: „Počkat, takže mi říkáš, že na ničem z toho, co děláme, nezáleží?“ ptá se Nicole rozčilený kolega-nováček. Její odpověď ponechám pro lepší vyznění v angličtině: „I am saying It‘s your turn, motherfucker.“
Autorka je redaktorka Alarmu.