Foto Flussbad-Berlin
Řeky byly u vzniku většiny měst. Poskytovaly nejen vodu k pití pro lidi i hospodářská zvířata, ale sloužily také jako dopravní cesty. Zároveň řeky a vodní plochy sloužily k ochlazení, rekreaci a jako součást ozdravných a spirituálních rituálů. S nástupem industrializace se toky ve městech omezily pouze na zdroj vody a také na místo, kam fabriky vypouštěly své odpadní vody a řeka je pak odnášela pryč z měst. V této době vzniká představa městské řeky jako něčeho nečistého, až odporného. Často oprávněně, neznalost bakterií a virů vedla k epidemiím a humanitárním katastrofám. Toto stigma u většinové populace přetrvává dodnes, i když krajské hygienické stanice měří kvalitu vody a vy se můžete kdykoliv online podívat (třeba v okolí Brna), do čeho se chystáte vkročit.
V Česku to zatím není velké téma, ale v zahraničí už koupání v řekách – tedy ta nejdemokratičtější forma koupání – zažívá renesanci.
Po industriální revoluci přišla revoluce další, která pro přístupnost řek ve městech znamenala velkou ránu – revoluce automobilová. S nástupem automobilů šlo těžko vymyslet lepší a efektivnější trasování silnic, než kopírovat říční koryta. V euforii z nově nabyté individuální svobody, kterou vlastní auto nabízelo, se dal tento způsob přepravy na pomyslné první místo a města se mu musela podřídit. Mezi řekou a už postavenými domy nezbylo místo pro všechny a verdikt byl jasný: hlavní je tam dostat silnici, to ostatní se doladí později.
Koupání lidem
První „zelená“ hnutí ve Francii tak měla za cíl „vzít si nábřeží řek zpět“. Ve všech francouzských městech můžeme dodnes vidět nábřeží lemovaná čtyřproudými i širšími tepnami, které řeky dokonale oddělují od zbytku města. Právě v této době přichází francouzský filosof Henri Lefebvre se svou teorií „práva na město“, kterou začnou zelená hnutí přetavovat v boj za nábřeží. Tento boj můžeme sledovat až do dnešních dní po celém světě (například Madrid nebo Portland) a ve Francii se toto téma stalo vysoce politickou otázkou: není náhodou, že v největších městech země vládnou buďto ekologická hnutí (Lyon), nebo sociální demokracie, která doslova vyhlásila válku autům (Paříž). V obou městech stačí zajít na nábřeží a uvidíte tu proměnu na vlastní oči – stroje a dělníci mění asfaltovou a betonovou džungli v džungli zeleně a místa pro lidi. Navzdory očekáváním české většiny tam nikdo slzu nad omezením prostoru pro auta neuroní.
Dvě bariéry, jedna mentální a druhá fyzická, každopádně donedávna znemožňovaly lidem ve městě využívat řeky tak, jak se to dělalo po staletí. Když pak přišel parnější den (kterých bude stále přibývat i v místech, kde to dříve nebylo zvykem), lidé se neměli kam jít zchladit a vykoupat. Jediným možným řešením zůstala koupaliště a další zařízení, kde jste museli v lepším případě zaplatit za vstup, v horším jste si nemohli ani donést vlastní občerstvení a museli jste utrácet další peníze na stáncích. Z přirozeného ponoření se do chladné vody se tak stal segment obchodu a cestovního ruchu.
Luxusní a drahá koupaliště nenabízela požadované ochlazení pro chudší část města, ta levnější zase odrazovala bohatší část, která se nechtěla koupat se „sockami“. V české mentální kultuře to vedlo až k situaci, kdy je v Česku dvakrát více zahradních bazénů než v Německu, a směle doháníme Francii a Španělsko. Ve společnosti, kde cokoliv společného rovná se komunismus, není divu.
Zapomněli jsme na řeku
Špinavé řeky a nemožnost se k nim dostat nás dovedly do stavu, kdy jsme na řeky zapomněli. Přestali pro nás ve veřejném prostoru existovat, a pokud se o ně někdo začal zajímat, většinou se zaměřil na náplavku, tak jako v Praze (ale i Olomouci). Napadlo by vás ale jít se na náplavku koupat? Určitě nebudete ve většině. Trh pochopil, že lidé tráví rádi čas u vody a jsou ochotni tam utrácet – můžete si koupit cool drink a hip jídlo, jít na lokální trh nebo si užít festival. Nikde se ale nedočtete ani slovo o tom, že byste měli řeku využívat ke koupání.
V Česku to zatím není velké téma, ale v zahraničí už koupání v řekách – tedy ta nejdemokratičtější forma koupání – zažívá renesanci. Největšími průkopníky jsou Švýcaři, kteří to berou hodně vážně. Dokonce do takové míry, že je ve švýcarských městech, jako jsou Bern, Ženeva nebo Curych, vcelku běžné sbalit si oblečení, peněženku a telefon do nepromokavého plastového batohu a nechat se unášet proudem řeky místo autobusu nebo kola třeba z práce domů. Své řeky berou Švýcaři tak vážně, že je voda ve většině z nich takřka pitná. To se ale nestalo samo sebou a stojí za tím velká infrastruktura a investice.
Zatímco ve Švýcarsku stojí za čistotou vody technologie a čističky vody, v Paříži na to jdou jiným způsobem. Kromě toho, že Paříž uzavírá přes léto silnice okolo řeky a proměňuje je v pláže s přístupem do vody, za zmínku stojí i projekt Ilot vert. Plastový odpad z řeky dostává novou funkci tím, že se svážou dohromady prázdné plastové láhve a vytvoří se pontony, na něž se pak vysazují rostliny, které čistí vzduch, a některé z těchto pontonů také slouží jako zázemí pro záchranáře. Přítomnost záchranářů je znakem toho, že je koupání v místě nejen tolerováno, ale dokonce se s ním počítá. Pokud se vám něco stane, pomoc je nablízku. Řekněte, kdy jste naposledy viděli u řeky ve městě plavčíka, navíc placeného třeba městem samotným?
Také v Berlíně počítají s projektem koupání v řece ve čtvrti Mitte. Snad se vyvarují postupu, který vidíme v Brně na Riviéře, což je vlastně slepé rameno řeky, ale uzavřené za plotem zase jen pro platící návštěvníky. Ještě daleko absurdnější je situace v Bruselu, kde nemají žádný veřejný bazén, a proto často vznikají (parodické) iniciativy, jako například POOL IS COOL, které požadují bazény sloganem „My se chceme koupat“.
V rámci boje s klimatickou změnou a všudypřítomným oteplováním nám nezbývá, než se začít chovat více ekologicky. Pro hodně lidí to může znít paradoxně, ale často bývá nejekologičtější to, co bývalo kdysi samozřejmé. Vždycky mi to připomene anekdotu, jak student přijede za prarodiči na venkov a říká: „Žiju ekologicky, nakupuju bio a lokální produkty.“ Prarodiče na něj nechápavě zírají a odpoví: „Jakože si to natrháš jako my na zahrádce?“ Není nezbytné, aby měl každý třetí dům v Česku vlastní bazén (který se navíc napouští pitnou vodou). Není ani nezbytné, abyste museli za koupání utratit nemalé peníze a mačkat se v jednom z mála koupališť, které vám nabízí vaše město. Stačí si vzpomenout na minulost a pochopit, že městské řeky jsou ke koupání. Zadarmo, ekologicky a s dávkou soukromí, protože se nemusíme všichni koncentrovat na jednom místě.
Autor je filosof.