Roušky z ulic za chvíli zmizí a Švéd, který si nechal na paži vytetovat hlavu tamního epidemiologa, ji na podzim schová v rukávu. Některé návyky z dob karantény ale do každodennosti pravděpodobně zapustí kořeny. V různých zemích teď v autobusech malují na zem kruhy kvůli udržování rozestupů, ze spontánních konverzací na ulici nebo uzavřených prostor, kde se lidé koncentrují, mají někteří obavu. Nikdo neví, jestli přijde druhá vlna a jak bude vypadat.
Epidemie mají navíc tendenci měnit městskou krajinu a lidské návyky natrvalo. „Nemoci do našich měst přinesly antibakteriální mosazné kliky i široké bulváry,“ píše kritik architektury Oliver Wainwright. „Až od vypuknutí cholery v 19. století, kdy se ukázalo, že je kvůli kanalizaci potřeba stavět ulice rovnější a širší, máme pravoúhlé uliční rozvržení. Současně se kvůli přelidnění zavedlo městské plánování. I modernistická, čistě bílá estetika byla reakcí na tuberkulózu, éru vybílených pokojů a vykachlíčkovaných koupelen inspirovala světlem zalitá sanatoria. Forma vždy reagovala na strach z infekcí zrovna tak jako na požadavek funkčnosti,“ dodává Wainwright, který se podobně jako teď spousta dalších zamýšlí nad tím, co z dnešního stylu života zůstane a co bude patřit do doby „před koronou.“ „Přežijí to mrakodrapy? Jsou otevřené kanceláře a co-workingová centra už teď mrtvá? Budeme telefonem ovládat všechno od světel po číšníka roznášejícího kávu?“
Designové weby si teď oblíbily zprávy o rádoby úžasných zlepšovácích pro udržování odstupů, jako jsou takovéto piknikové deky, nový systém sezení v letadlech nebo vyloženě směšné návleky na rukáv pro kýchání. Nutnost dávat si pozor na místa s velkou koncentrací lidí, na něž by nás teď měly upozorňovat různé aplikace, by pochopitelně mohla znamenat život ve větší izolaci. Pro města, která promýšlejí budoucnost po koronaviru, je ale hlavním tématem to, jak udělat životní prostor zelenější a otevřenější.
Poté co se během epidemie ukázala obrovská důležitost parků či pěších zón, a naopak se potvrdilo, jak nás oslabuje znečištěný vzduch, významně zhoršující odolnost proti koronaviru, pokračují různá světová města v úpravách, které prováděla už dříve. Teď však chtějí změny ještě urychlit. Připravit města na dobu po pandemii spočívá totiž prakticky v tom samém jako připravit je na změnu klimatu. Prvním, kdo se k plánu zeleného zdravotního restartu po pandemii přihlásil, je italský Milán, známý svou předkoronavirovou hladinou znečištění. V některých oblastech těžce zasažených Covidem jsou teď klimaticky zodpovědná města jako Kodaň vzorem.
Zahradní města?
Milánský zelený restart bude spočívat v uzpůsobení celkem 35 kilometrů ulic jen pěším a cyklistům. Těžce zasažené centrum Lombardie plánuje celou řadu opatření, která další města přebírají. Také některé z deseti navrhovaných změn pro městský prostor, abychom jej mohli po pandemii znovu bezpečně používat, sepsaných Richardem Floridou z Torontské univerzity a Stevenem Pedigou z Texaské univerzity v Austinu už v březnu, teď nezávisle oznamují na různých místech v USA nebo v Evropě. Newyorský guvernér Cuomo i starosta De Blasio mluví o vytvoření pěších zón kvůli snadnějšímu udržování rozestupů, kalifornský Oakland dokonce vykázal auta z celkem deseti procent silnic na svém území, kde se teď jezdí jen na kolech nebo bruslích.
V zemi, kde je ve městech často problém najít pro lidi obyvatelná místa mezi silnicemi, dálnicemi, benzínkami a parkovišti u fastfoodových restaurací, vzbudilo ohlas také otevření golfových hřišť v San Francisku. Pro všechny, kteří se chtějí jen projít. „Když se podíváte na sociální sítě, zdálo by se, že všichni mají přístup na zahrádku, do lesa nebo někam, kde se dá vyfotit vrba, co se bude pěkně vyjímat na Instagramu. V USA ale ve skutečnosti sto milionů lidí nemá park v dosahu desetiminutové chůze,“ píše americká novinářka Alissa Walker. V Teheránu zase vyvstala potřeba velkého sdíleného prostoru kvůli Ramadánu, pro modlitby se proto začala využívat parkoviště.
V kurzu nastaveném už před epidemií pokračuje Paříž – podle starostky Anne Hidalgo se teď město nesmí vrátit zpátky do dob, kdy mu dominovala automobilová doprava. „Pokud povolíme, aby opět nastala invaze aut, zdravotní krizi tím zhoršíme,“ prohlašuje Hidalgo, která na plánech pěších zón v centru částečně založila svou předvolební kampaň. Starší auta chce z města vykázat úplně, parkoviště konvertovat na parky a komunitní prostory. Postupovat chce podle konceptu patnáctiminutového města, který by měl zajistit, aby každý obyvatel mohl v rámci chůze trvající 15 minut obstarat všechny nutné potřeby. Součástí plánů je i lepší systém cyklistických stezek propojujících centrum města s okrajovými částmi.
Open-air provozovny
Je možné, že po epidemii výrazně změní svůj vzhled hlavní městské třídy. Florida s Pedigou uvádějí, že podle některých propočtů nepřežijí až tři čtvrtiny obchodů, které v amerických městech sídlí na hlavních ulicích. „Ztráta hlavní ulice by byla nevratná, znamenalo by to nejen krach lidí, jejichž živobytí na nich závisí, ale ránu pro celé čtvrtě a komunity. Města, která si dají záležet na tom, aby život na hlavních ulicích zachránila, budou mít rozhodně výhodu,“ píší odborníci s tím, že místní radnice by mohly pro malé obchody připravit půjčky. Podle nich by se města měla zasadit i o to, aby přežil místní kreativní a umělecký sektor.
Do podpory podniků, které zajišťují každodenní bzukot města, se už pustil třeba litevský Vilnius. Restauracím, bistrům, barům, ale i kadeřnictvím a dalším provozovnám chce zdarma pronajmout veřejný prostor na ulicích a náměstích v zatím bezprecedentním rozsahu. Aby podniky mohly zajistit dodržování rozestupů a zároveň už začít vydělávat, přesunou se ve velkém ven – město by tak letos v létě mělo připomínat jednu velkou open-air provozovnu. Podobně by to mohlo vypadat i v Bernu.
Pro fyzické i mentální zdraví dnešních měst je pak klíčové postarat se o své znevýhodněné a zranitelné komunity, kterých se nejen podle Floridy a Pedigy ekonomická krize dotkne nejvíc. „Mají horší přístup ke zdravotní péči a nejsnáze přicházejí o zaměstnání. Koncentrovaná chudoba, ekonomická nerovnost a rasová a ekonomická segregace nejsou jen morálně neospravedlnitelné, poskytují také úrodnou půdu pro pandemii,“ píší Američané. Právě v USA (ale i v Británii) se epidemie rozšířila v mnoha chudších čtvrtích a mezi příslušníky menšin si vyžádala více obětí než mezi většinovou populací.
Covid ve slumech a favelách
Americká senátorka Kamala Harris proto oznámila návrh zákona, na jehož základě by byl proveden na toto téma rozsáhlý výzkum. Po tomtéž teď volá i londýnský starosta Sadiq Khan. Většina odborníků poukazuje na horší životní podmínky a zdravotní kondici mezi menšinami. Rychlé šíření koronaviru v přistěhovalecké čtvrti na stockholmském předměstí Järva, ve favelách v Riu nebo slumech v Africe má podle většiny odborníků jeden důležitý faktor – hustotu zalidnění. „Mísení lidí, díky němuž jsou naše města inovativní a produktivní, je bohužel činí zranitelnými vůči infekcím,“ komentuje Richard Florida a současně upozorňuje na to, že ne všechny druhy zahuštěného městského prostoru jsou stejně nebezpečné.
Pandemie uhodila tvrdě v několika typech míst. Podle Floridy jsou tři: „Za prvé jde o ,města-superstars‘ jako New York nebo Londýn, kam denně přijíždí spousta návštěvníků a turistů, jejich populace jsou pestré a hustota vysoká,“ uvádí sociální geograf. (Rozšíření viru ve velkých městech, která tradičně volí spíše demokraty, také už začátkem krize komentovaly nedůvěřivé hlasy z rurálních republikánských oblastí, podle nichž demokratická část Spojených států ničivost krize přeháněla, aby ublížila prezidentu Trumpovi.) Viru se však dařilo i v průmyslových centrech dobře propojených se zbytkem světa, jako je Wu-chan, Detroit nebo města v severní Itálii. Třetím typem měst jsou globální turistické mekky – například alpská lyžařská střediska. Samozřejmě virus také útočí v domovech důchodců nebo na výletních lodích, které jsou jako malá hustě zalidněná města plovoucí oceánem.“
Florida dál tvrdí, že nejvíc záleží na tom, jak hustota ovlivňuje lidské návyky. „Jsou oblasti, kde je lidí hodně, ale přesto se tam dá snadno izolovat. Jednoduše řečeno, je rozdíl mezi bohatými zalidněnými místy, kde lidé mohou na dálku pracovat ze svých bytů a domů a nechat si dovážet jídlo, a chudými zalidněnými místy, kde obstarávání potřeb vyhání lidi z přeplněných domů do přeplněných ulic bez dostatku rekreačních prostor.“ Například v New Yorku virus nejvíc útočí ne na nejhustěji zalidněném Mahattanu, ale v Bronxu, Queensu nebo Staten Islandu.
Viru pochopitelně pomáhá, když jsou lidé namačkaní ve vícegeneračních domácnostech (jako je tomu často ve Španělsku nebo v Itálii) nebo v továrnách a na místech, kde je ve službách zaměstnáno hodně lidí najednou. „Proto byly v roce 1918 smeteny chřipkou dělnické čtvrti industriálního Pittsburghu a Filadelfie,“ dodává Florida. Logickou reakcí na epidemii tedy není úprk z měst, ale snaha o zvýšení kvality života v nich. Odchod na venkov také není řešením – v odlehlejších oblastech, kam se virus stihl z těch zalidněnějších dostat, mnohdy zabíjel více, především kvůli hůř dostupné zdravotní péči.
Post-pandemická budoucnost je tady
Velmi věcným tónem se k budoucnosti měst po koronaviru vyjadřuje Ian Klaus z think-tanku Chicago Council on Global Affairs, který tvrdí, že většinu novinek, které se teď ujmou, jsme znali už před krizí. Koronavirus jen rozšíří jejich užívání. „Myslet si, že krize přinášejí dramatické změny, není mimo realitu – v 19. století nás pandemie obohatily třeba o kanalizaci –, ale pokud chceme být optimističtější, musíme vzít v úvahu složitější vzorec. Historie městských proměn není šňůrou náhlých transformací, urbánní prostor podléhá kontinuálním proměnám.“ Klaus dává za příklad období chudoby a násilí během ekonomické krize a druhé světové války, které určily vývoj historie a mezinárodních vztahů na několik desetiletí. „Pokud se zaměříme na urbanistický vývoj, mělo už v té době modernistické hnutí, které poválečné období definovalo, většinu práce za sebou.“ Jím ovlivněná architektura vznikala nejpozději od dvacátých let.
Když tedy newyorský guvernér Cuomo tweetuje o potřebě hustotu zalidnění redukovat, a někteří žurnalisté teď chválí takzvanou sídelní kaši (rozrůstání měst do krajiny), tedy tendenci prokazatelně škodlivou pro stav měst i přírody, měli bychom se raději obrátit k plánům promyšleným plánům dlouho před koronou. Například ke kodaňskému fingerplanu, který v této anketě zmiňuje urbanista Petr Klápště. Hvězdicovité uspořádání města zajišťuje jeho dostatečnou vybavenost pro všechny obyvatele, všechny části mají na dosah své lokální centrum. Obyvatelé v něm tedy mají větší tendenci chodit pěšky, což jim usnadňují zelené plochy, které město dělají odolnějším při extrémních teplotách.
„Mohl by koronavirus urychlit decentralizaci? Myslím, že ano,“ souhlasí Wouter Vanstipout, profesor na katedře politického designu Technické univerzity v nizozemském Delftu. „Máme ve městech obrovské nemocnice a zároveň ulice, kde žije hlava na hlavě, ale do nemocnic se odtud musí cestovat přes celé město. Pandemie nám ukazuje, že bychom měli mít menší jednotky nutného vybavení rozmístěné na více místech a silnější místní centra. Právě teď je také nejlepší čas tvořit města, kterými se dá projít pěšky.“ Popsaný druh hustoty totiž městu prospívá i v době epidemie. „Hustota znamená také snadněji dostupné zdroje a sociální služby. Pokud jsou obyvatelé běžně ,vyživováni‘ sociální infrastrukturou – komunitními centry, knihovnami, veřejnými parky –, mohou města tvořit sítě sociálních vtahů a bránit tak sociální izolaci, mírnit důsledky katastrof i chránit životy,“ myslí si Samuel Kling, historik měst a sociální geograf z Chicaga.
Co už funguje
Podle Iana Klause už světoví architekti stihli představit inovativní přístupy, kterých bychom se teď v době epidemie měli držet, a mezinárodní ceny už na ně i stihly upozornit. „Bauhaus dnes není stále trendy jen proto, že měl nedávno výročí, ale i díky tomu, že kromě estetického stylu dbal na dostupnost širokým vrstvám, reflektoval sociální cítění, podobně jako dnešní architekti typu Alejandra Araveny nebo B. V. Doshiho,“ píše. (Aravena získal za svoji práci zaměřenou na sociální bydlení v roce 2016 Pritzkerovu cenu.)
Zdůrazňuje také, že už nějakou dobu se pozornost soustředí na témata, jako je bydlení nebo městská hromadná doprava, a na lokální politiku obecně. „Lokální političtí lídři se během krize ukázali jako maximálně efektivní,“ komentuje americký kontext. „Někteří politici z oblasti Sanfranciského zálivu, kde je v rámci USA jeden z nejvyšších počtů lidí bez domova, se o tyto lidi dokázali postarat už předtím, než na problém zareagovalo kalifornské politické vedení.“ I Praha byla v této oblasti aktivní, když zvládla své lidi bez domova promptně ubytovat ve vyprázdněných hostelích a stanových městečkách.
Řada měst si také zvykla společně se sdružovat v organizacích, jako je například Metropolis, kde se navzájem inspirují v boji proti změně klimatu. „Podobná spojenectví ukázala, že už existují silné vazby mezi starosty, které fungovaly i v době koronavirové krize,“ poukazuje Klaus. Jeho teze samozřejmě počítá s městy, které si dlouhodobě uvědomují hrozbu vyplývající ze změn klimatu a snaží se na ni reagovat, což zatím bohužel nelze říct o českých městech.
Města duchů
V neposlední řadě v našich městech zdravotní krize obnažila i jeden velmi viditelný problém. „Teď když se zastavil turismus a Airbnb byty jsou prázdné, je vidět, že některé části města prostě vypadly. Nejsou v nich opravdové funkční čtvrti,“ říká nizozemský odborník Wouter Vanstiphout. „Když vymažete turisty, není v nich nic.“ V Praze to teď vidíme denně. Lidé ze spolku Snesitelné bydlení v centru teď mohli dva měsíce lépe spát, a o co se předtím poslanci moc nezajímali, nakonec sněmovna během pandemie odhlasovala: Airbnb bude muset úřadům zprostředkovávat informace o pronájmech.
Zda se ale skutečně podaří umenšit vliv ubytovacích platforem na města, se teprve uvidí. Ačkoliv je momentálně turismus mrtvý, dost možná ho čeká comeback. Podobně jako další fenomény, které v poslední době utvářely vzhled center měst, například práci v coworkingových centrech. Floridovy poznatky o tom, jaký druh hustoty je pro město zdravý, a Klausova připomínka, že se po krizích ve městech často ujímají už existující recepty, by nás mohly místo promýšlení originální české reakce na koronavirus přesvědčit o tom, že se stačí inspirovat dlouhodobě progresivními městy. Stačí totiž vyjít z jejich strategií připravených kvůli změnám klimatu. A s nejlepšími řešeními nakonec může přijít jen síť sdružující města s různými zkušenostmi – historická jihoevropská městečka s hustou sítí ulic a náměstíček žijící bohatým společenským životem, severská města zase z nutnosti ukrývat se před špatným počasím vynalezla dokonalé karanténní koncepty, jako je hygge.
Otázka, zda chceme využít šoku z pandemie k urychlení opatření směřujících k ozdravení měst, nás tedy po několika měsících strachu z viru přivádí zpátky k nejvýznamnější krizi dnešní doby – změně klimatu. Možná u nás nevyužijeme ani tuto příležitost, abychom jí věnovali dostatečnou pozornost. Příklady krizových období, ze kterých nevzešlo žádné poučení, máme totiž taky dost – třeba finanční krizi konce let desátých. Pro zdraví českých měst by to ale byla dost špatná zpráva.
Autorka je redaktorka Alarmu.