Foto Instagram Andreje Babiše
Andrej Babiš si na začátku léta pořídil úleťácké oblečení a boty a vyrazil na festivaly. Ze svých nonkonformních aktivit teď vyrábí storíčka, jimiž láduje Instagram. Odvaha se mu upřít nedá, s mobilem v pohotovostním módu se vydal na české festivaly, kde se pokoušel… O co vlastně?
Podoba většiny lokálních festivalů dnes spíše odráží určitou apatii a apolitičnost české společnosti, kdy si spousta lidí chce prostě odpočinout při pivu a nenáročné hudbě.
V dávné minulosti byly sezónní festivaly svátky anarchie, chaosu a několikadenního společenského rozvratu, kdy byl svět vzhůru nohama. Z toho dnes nezbylo nic a festivaly se staly součástí tempa (post)moderních společností pravidelně střídajících pět dní práce a dva dny nudy. Miliardář a politik Babiš tak narušuje sociální bariéry ve společnosti, která dávno ztratila představu o tom, že vytváří sama sebe, a tak jsou v ní sociální rozdíly zdánlivě nezrušitelné. Oligarcha na festivalu se nestává obyčejným důchodcem v barevné mikině, ale zůstává mocným a bohatým mužem, který si v případě potřeby může celý festival jednoduše koupit.
Vzhůru nohama
Jedna z divočejších archeologických interpretací Davida Graebera a Davida Wengrowa, autorů knihy The Dawn of Everything, říká, že prvními králi se v dávné minulosti stali ti, kdo si na krále původně jen hráli během slavností a festivalů. Divoké karnevaly v dějinách převracely zažité řády, otáčely politické a sociální role a nemožné se během nich stávalo skutečností. Podle Graebera a Wengrowa byly festivaly kulturní ozvěnou dob lovců a sběračů, kdy se politické formy měnily v závislosti na sezóně a společenské hierarchie neměly příliš stabilní podobu. Z divokých hromadných slavností tak mohla vyrůst i nová moc. Autoři píší o mytickém příběhu chudé asyrské dívky Semiramis, která se na vlastní žádost stala „královnou dne“ během jedné slavnosti, urychleně pak nechala zavřít krále, prohlásila se císařovnou a v čele svých armád vyrazila dobývat svět.
Ještě během feudalismu karnevaly a festivaly často vyústily v rolnické vzpoury a pokusy o nastolení rovnostářské společnosti. Ať už toto otáčení sociálního řádu vzhůru nohama mělo jakoukoliv funkci, důležité podle Graebera s Wengrowem bylo, že udržovalo při životě politické sebeuvědomění, tedy ponětí o tom, že žádný politický řád není pevně daný a nepřetrvá na věky, ale že moc pochází z vůle lidí. Rockové hudební festivaly, které od šedesátých let v omezené míře navázaly na podvratnost všelidových karnevalů a člověk se prý na Woodstocku mohl cítit jako „po revoluci“, se postupně proměnily v pasivní zábavu plnou reklamy, konzumu a hudebních celebrit.
I v normalizačním Československu, kdy policie paranoidně sledovala jakékoliv shromáždění lidí, se na festivalech a koncertech vyjadřovala nespokojenost ústící do revolty. Na Mírovém koncertu v roce 1987 v Plzni musela po vystoupení německých pankáčů Die Toten Hosen Veřejná bezpečnost s pomocí obušků a psů zajišťovat klid na hudební číslo Michala Davida, který své vystoupení mohl dokončit jen díky policejní asistenci.
Od jakéhokoliv subverzivního (či jen „jakéhokoliv“) ideálu se většina českých hudebních festivalů vzdálila na kilometry. Opít se a hurá na Kryštofa má k anarchistické revoltě opravdu daleko. Podoba většiny lokálních festivalů dnes spíše odráží určitou apatii a apolitičnost české společnosti, kdy si spousta lidí chce prostě odpočinout při pivu a nenáročné hudbě. Nejmenovaný účastník festivalu ve Wight v dokumentárním filmu Message to Love (1997) nazval soudobé americké hudební festivaly psychedelickými koncentračními tábory – ty české potom můžeme označit třeba za pivní gulagy. I když o hudbu – a vlastně ani o nic jiného tolik nejde, pořád jsou festivaly plné alkoholu svátkem uvolněných mravů a všeobecné pivní rovnosti, kde, když vám někdo nablije na záda, je celkem jedno, jestli jde o chlápka permanentně „momentálně bez práce“ nebo vytíženého advokáta, který se přes týden honí jako slepice po flusu. V tomto prostředí začal letos řádit Andrej Babiš. Na videích trsá jako o život, fotí se i s lidmi, kteří ho očividně trollí, a s partou vysmátých teenagerů zpívá hity znějící z pódia.
Jeden z nich
Političtí marketéři všech zemí řeší problém, jak přiblížit členy vládnoucí třídy obyčejným lidem a udělat z nich „jedny z nás“. Politici proto popíjí pivo, koukají na fotbal, starají se o svoje děti a slaví Vánoce. V červenci vyslali markeťáci Babiše s mobilem hned na několik fesťáků. Babiš pochopitelně nemá co říct, hudba ho nezajímá, chlast taky ne. Dělá tedy, co umí, a napodobuje něco jako muže, který po šedesátce chytá třetí mízu. Ani to mu moc nejde. Obecenstvo taky dělá, co umí, a Babišovi se víceméně vysmívá. Přesto nedokáže ubránit svoji autonomii a jako dav poskytne oligarchovi-politikovi kulisu obyčejných lidí, mezi kterými on se pohybuje a dělá více méně to, co všichni ostatní. Víc ani nepotřebuje. Vezme si, co chce, a jde.
Mocní se ani na hudebních festivalech nestávají bezmocnými, ani první posledními. Babiš, který v české politice hraje roli pseudonarušitele zaběhlého řádu, potřebuje jen pseudonarušení společenských konvencí, ke kterému bohatě postačí náznak zdánlivé obyčejnosti. Na festivalech, které z každodennosti vybočují především množstvím shromážděných lidí, zůstává, kým stejně je – mocným oligarchou. Nemusí se ani na pár hodin zříct své moci nebo bohatství.
Největším překročením hranic tak zůstává samotný fakt, že se Babiš do kotle lidí na festivalu vydal. Naše společnost si už dávno přestala uvědomovat, že moc vychází z ní samé, že miliardáři jsou obyčejní lidé a jejich majetek je stvrzen společenskou dohodou. Babiš tak ani na festivalu nepřestává být miliardářem a chodícím důkazem propastné a absurdní nerovnosti dneška.
Při neinformovaném pozorování Babiše uprostřed festivalového veselí by vesmír mohl na chvíli přestat dávat smysl. Pětašedesátiletý pán chodí střízlivý po areálu plném opilých lidí, většina kolemjdoucích ho s rozpaky míjí, občas si z něj někdo dělá legraci. Přesto vypadá spokojeně. Tento člověk vlastní víc majetku než všechny ty dobré duše kroutící se do rytmu hudby a potící se ve frontách na pivo, přesto se s nimi chce fotit. Snaží se chovat jako oni jen proto, že se jako oni chovat nikdy nemusí. To všechno tento pán dělá proto, aby fotky umisťoval na sociální síť, kde dosud příliš nepůsobil. Už předtím tu zapózoval s novými bílými teniskami Positivity and Optimism od Garyho Vaynerchuka. Zazpívá si „a to je / a to je zanedbaný sex / mám to rád, ano chcem ťa, mám to rád“ od Elánu a nahraje se u toho. Kdyby neexistoval marketing, jeho chování by nedávalo žádný smysl. Ale marketing existuje. A smysl světa zachraňuje marketing.
Autor je redaktor Alarmu.