Z filmu Muži. Foto Aerofilms
Hororové snímky nebyly nikdy odloučené od společenských témat. Ačkoliv se k vážným otázkám horor většinou nevyjadřoval přímo, v jeho jádru vždy byla potřeba vyrovnat se s fobiemi, které mají často společenský původ. Přesto je v poslední dekádě patrný trend, který tento aspekt hororového žánru zdůrazňuje, a naopak se vzdaluje jeho brakovým prvkům. Filmy Ariho Astera Děsivé dědictví či Slunovrat využívají horor pro ponor do hloubek nitra svých hrdinů, snímky jako Čarodějnice zase na základě tradičních hororových námětů rozvíjejí alegorické vyprávění o strachu z ženské nezávislosti v patriarchálních společnostech. Pro afroamerické tvůrce jako Jordan Peele pak horor nabízí příležitost ukázat vztahy mezi Američany světlé a tmavé pleti v nečekaných kontextech.
Když Harper hledá pomoc u představitelů institucí jako církev či policie, vzápětí zjišťuje, že se namísto pomoci a empatie dočká jen dalších projevů šovinismu.
Brit Alex Garland, který se po kariéře spisovatele a scenáristy začal věnovat i režii, ve svých dosavadních filmech spojoval podobné tendence se žánrem science fiction. Indie sci-fi Ex Machina či velkolepější produkce Annihilation využívaly jednoduché náměty pro reflexi velkých témat. Zmíněné filmy sice už obsahovaly hororové prvky, ale až Garlandův nový snímek Men svědčí o konečném protnutí s trendem sofistikovaných hororů. Tentokrát se nevyhlíží budoucnost lidstva, ani jeho vztah s umělou inteligencí či přírodou. Svou ambiciózní výpověď směřuje k otázce toxické maskulinity, nenávisti mužů k ženám a k původu těchto jevů.
Zahánět žal
Stejně jako v Garlandově předchozím snímku Annihilation se i zde vyprávění drží perspektivy ženy. Ovdovělá Harper (Jessie Buckley) vyráží z Londýna do malé vesnice Cotson. Doufá, že jí zdejší klid a příroda pomohou překonat šok vyvolaný nedávnou ztrátou manžela Jamese (Paapa Essiedu). Zprvu vše vypadá idylicky. Krásným sídlem, kde hodlá trávit chvíle odpočinku, ji provádí domovník Geoffrey (Rory Kinnear), který i přes nejapné poznámky působí jako dobromyslný venkovan. Z jejich konverzace ale vyplyne překvapivá skutečnost – Harper si pobyt zarezervovala pod svým dřívějším příjmením z manželského svazku. Zdá se, že se pořád se smrtí manžela zcela nevypořádala.
Flashbacky, které nás opakovaně vrací do osudového dne, postupně osvětlují, že Harper nepřijela na venkov pouze truchlit, ale především překonat složitou kapitolu svého života. James ji totiž psychicky týral a vyhrožoval sebevraždou v případě, že by se rozhodla vztah ukončit. Vzpomínkové sekvence, které zachycují střípky toxického vztahu, Garland stylizuje do výrazně červené. Tyto zneklidňující momenty pak kontrastují se sytě zelenou a krásně nasnímanou přírodou britského venkova, kde Harper hledá odpočinek. Její procházka místním lesem vrcholí nejpůsobivější scénou filmu, ve které objeví dlouhý tunel. Zcela spontánně využije to, že je zde sama, a v tunelu začne hlasem vytvářet ozvěnu, která se postupně změní v libozvučnou melodii. Ve chvíli, kdy má pocit, že skutečně nachází hledaný klid, se ovšem ukáže, že i toto prostředí může být nehostinné. V reakci na melodickou ozvěnu totiž na druhé straně tunelu povstane tajemná postava a začne ji pronásledovat.
Misogynie s jednou tváří
Co mělo představovat únik před osobním terorem v toxickém vztahu, se tak pozvolna začíná měnit v další utrpení. Harper se sice v pořádku navrátí, i nadále je ale pronásledována místním stalkerem. Ani po jeho zadržení policií se však nemůže cítit v bezpečí. Jakmile svou traumatickou zkušenost s manželovou smrtí i jeho chováním svěří zdejšímu vikáři, ten po prvotních slovech pochopení přejde k tomu, že ji vylíčí jako zodpovědnou za Jamesovo úmrtí. Po zavítání do vesnické hospody navíc natrefí na policistu, který jí sdělí, že jejího stalkera propustili a že se ve skutečnosti nic vážného nestalo.
Tyto momenty představují přehlídku různých podob toxického chování mužů k ženám – od bagatelizace domácího násilí, přes stalking, až po otevřenou nenávist. Střídání jednotlivých scén sice někdy působí schematicky, většina z nich ale zůstává přesvědčivá. Když Harper hledá pomoc u představitelů institucí jako církev či policie, vzápětí zjišťuje, že se namísto pomoci a empatie dočká jen dalších projevů šovinismu. Hororové momenty nespoléhají na snahu šokovat, ale spíše navozují znepokojivou atmosféru.
Zneklidňující je například to, že každý z obyvatel vesnice (domovník Geoffrey, vikář, policista či malý chlapec) je ztvárněn britským hercem Rorym Kinnearem. Touto volbou Garland dokazuje, že staví spíše na autorské výpovědi než na uvěřitelnosti. Muži tak sice začínají zkušeností konkrétní ženy, postupně se její příběh stává prostorem pro reflexi misogynie jako obecného problému. Zatímco v první polovině ještě sledujeme Harper během jejích každodenních činností a pronikáme k tomu, jak překonává své trauma, v další části přestává být její příběh podstatný. Harper teď představuje všechny ženy historie. Při nebezpečných situacích sice nezůstává pasivní a dokáže se bránit, přesto je ve filmu definována výhradně svým traumatickým vztahem a tím, že je obětí cizích útoků.
Odvěká nenávist
Závěrečný akt, který se nečekaně promění v body-hororovou sekvenci plnou tělesných mutací, Garland do filmu postupně zapojuje pohanské symboly plodnosti a neobratně do něj vkládá i biblickou symboliku odkazující na utrhnutí jablka ze stromu poznání. Až v této části začíná dávat smysl folk-hororový rámec vyprávění, jenž se zdál být na začátku nevyužitý. Harper sice utíká před svým vztahem a životem ve velkoměstě na venkov, zde ale naráží na stejně toxické projevy opačného pohlaví. Závěr, jenž se otevírá většímu symbolismu, ukazuje, že problém nepředstavují ani tak obyvatelé vesnice jako spíše samotné prostředí, které je propojenější s tradicí a náboženskými mýty. Ty představují určitou skrytou sílu, jež se vkládá do vztahů mezi muži a ženami. I když může Harper překonat své trauma, problém se ukazuje jako mnohem širší. Používání symbolických prvků, ať už pohanských či křesťanských, ukazuje, že nenávist mužů k ženám nás provází od počátku dějin – zejména kvůli jejich schopnosti dát nový život, kterou muži postrádají.
Těmito kroky k větší obecnosti ale film ztrácí jedinečnou perspektivu své protagonistky, o niž se zpočátku opíral. Zatímco v přímočařejší první polovině ukazuje, jak nenávist k ženám dokáží reprodukovat i instituce, poslední akt filmu vyznívá, jako by konkrétní projevy misogynie nebyly tak důležité. Harper sice obranou před útoky překonává i své osobní problémy, jakákoliv katarze se ale zdá být omezená. Samotná nenávist k ženám se totiž od její konkrétní zkušenosti ve filmu oprošťuje. Přestává být chápána jako důsledek mocenské nerovnováhy, kterou mohou lidé změnit.
Bývá-li aktuálnímu trendu sofistikovanějších hororů vytýkáno, že kvůli snaze vypovídat o vážných tématech opomíjejí samotný žánr, pak pro Men tato výtka spíše neplatí. Nestaví na laciných šokujících scénách, zvlášť v první polovině ale dokáže navodit znepokojivou atmosféru odrážející vnitřní rozpoložení protagonistky. Problém tentokrát spočívá spíše v ambicích samotného tvůrce, pro kterého se zdá být sociálně-kritická poloha filmu příliš svazující. Jeho následný příklon k podobenství o odvěké nenávisti mužů k ženám ale jako by popíral důležitost jejích konkrétních projevů, na nichž svou kritiku původně vystavěl.
Autor je student politologie a filmový publicista.