Foto Rawpixel, CC0 1.0
Inflační vlna nám prozradila leccos o vládách, ale stejnou měrou a ještě výmluvněji to platí o ekonomech. Máme tu totiž obrovský počet ekonomů, a tudíž i tvůrců politik, kteří se stále zarputile zaklínají, že inflace pramení z příliš uvolněné měnové politiky, a proto by centrální banky měly omezovat peněžní zásobu a zvyšovat úrokové sazby. John Kenneth Galbraith by něco takového označil za „obecně vžitý názor“. Pořád jde ale o omyl. Příčiny inflace se liší podle kontextu a období. Přísnější měnová politika je tupý nástroj, který může vyvolat recesi a nezaměstnanost – čímž pracující poškodí víc než růst mezd. A pokud příčiny inflace spočívají jinde, problém nevyřeší ani snížení nadměrné poptávky, která je údajně na vině.
Je třeba zaměřit se na regulační opatření vedoucí k omezení moci monopolů a finančních spekulací.
Jenže na tato fakta se v mainstreamové diskusi podle všeho téměř zapomíná. I respektovaný ekonom Olivier Blanchard v sérii tweetů naznačil, že inflaci lze zkrotit pouze zvýšením nezaměstnanosti. Stačí už jen zařídit, aby to pracovníci pochopili a přijali: „Takové zamyšlení nad bojem s inflací. 1. Jestliže inflace pramení z přehřátí, sotva dokážete přesvědčit pracující, že je třeba zpomalit ekonomiku a že pro zvládnutí inflace je třeba zvýšit nezaměstnanost, ale alespoň se dá vysvětlit, co je za tím. 2. Když inflace pramení z růstu cen komodit a energií, je přesvědčit pracující, že pro zvládnutí inflace je třeba zvýšit nezaměstnanost, ještě těžší: ‚Proč bych měl zrovna já přijít o práci kvůli tomu, že Putin napadl Ukrajinu?‘ 3. Proto je práce a komunikační strategie centrálních bank opravdu velmi těžká.“
Ponechme stranou velmi problematické tvrzení, že „ke zvládnutí inflace je třeba zvýšit nezaměstnanost“, které bylo v posledních dvou desetiletích koncepčně i empiricky spolehlivě vyvráceno. Uvažujme pouze o možnosti, že motorem růstu cen není „nadměrná poptávka“ nebo zaměstnanci požadující vyšší mzdy, protože nejsou dostatečně „potrestaní“ nezaměstnaností, ale ziskuchtivost firem spolu s finančními spekulacemi na komoditních trzích.
Firemní zisky
Z dobrých důvodů se můžeme domnívat, že tomu tak je, zejména na světových trzích a ve vyspělých ekonomikách. (V mnoha zemích s nízkými a středními příjmy jsou příčiny inflace složitější a většinou vycházejí z nákladových faktorů, včetně inflace importované z globálních cen a znehodnocení měny.) Například ve Spojených státech Institut hospodářské politiky ukázal, že rostoucí korporátní zisky neúměrně přispívají k inflaci. Od druhého čtvrtletí roku 2020 do posledního čtvrtletí roku 2021 se firemní zisky podílely na celkové inflaci 54 procenty, což je dramatický nárůst oproti 11 procentům v předchozích čtyřech desetiletích (1979–2019).
Naproti tomu jednotkové náklady práce se na inflaci podílely méně než 8 procenty, zatímco v předchozích čtyřech desetiletích to bylo 62 procent. V důsledku nedávného růstu cen je totiž reálná hodnota federální minimální mzdy nyní nejnižší za posledních 66 let! Podíl nákladů na vstupy nesouvisející s pracovní silou (slavné „problémy dodavatelského řetězce“, jimž se dostává tak velkého prostoru) činil 38 procent ve srovnání s 27 procenty v předchozím období.
Samotná schopnost firem zvýšit ziskové marže může být dána zvýšenou poptávkou. Vliv mohla mít i potlačená poptávka domácností, které během pandemie nemohly příliš utrácet, zejména vzhledem k velmi rozsáhlým fiskálním stimulům hned dvou amerických administrativ. Mnohem větší roli však hrála rostoucí koncentrace financí a monopolní síla v průmyslu. Masivně zvýšené zisky podniků se nejvíce projevily v energetice, potravinářství a farmaceutickém průmyslu, protože výpadky v dodávkách v důsledku války na Ukrajině se staly vhodnou záminkou pro neúměrné zvýšení cen.
Výrazný indikátor
Z výzkumu Rooseveltova institutu plyne, že v roce 2021 firmy v USA zvyšovaly své marže a zisky nejrychlejším ročním tempem od roku 1955 a v absolutních číslech dosáhly nejvyšších úrovní od poválečného desetiletí. Badatelé poznamenávají, že předpandemické marže byly výrazným indikátorem růstu marží v roce 2021, čímž se tržní síla stala významnou hnací silou inflace.
Ačkoli veřejnost vnímá současnou potravinovou krizi především jako nabídkové šoky v důsledku války, chování firem se opět ukázalo jako významnější. Hlavní agropodniky obchodující s obilím zaznamenaly v lednu až březnu 2022 dramatický nárůst ziskovosti. Zvyšovaly své ceny, aniž by je za to někdo kritizoval. Všichni předpokládali, že je to důsledek nedostatku způsobeného válkou.
Finanční spekulace, například u futures na pšenici, zvyšovaly ceny i na spotových trzích a nedávný pokles cen pšenice podobně odráží změny v termínových obchodech. (Což je typické pro spekulativní bubliny, které se sice často nafukují kvůli zprávám, ale rovněž je ovlivňuje spíše stádní chování než skutečné události.)
Tuto zvýšenou spekulativní aktivitu potvrzuje i významná práce Kabira Agarwala, Thin Lei Winové a Margot Gibbsové, kteří sledovali aktivity finančních investorů (zejména investičních fondů) na komoditních trzích. Zjistili například, že „na pařížském trhu s potravinářskou pšenicí, který je referenčním trhem pro Evropu, se podíl spekulantů na nákupní straně termínových obchodů na pšenici zvýšil z 23 procent otevřených úrokových pozic v květnu 2018 na 72 procent v dubnu 2022“. Podobně v květnu 2022 tvořily nákupní pozice spekulantů více než 50 procent otevřených úrokových pozic u odrůd pšenice Hard Red Winter a Soft Red Winter.
Regulační zásah
Pokud je nedávný celosvětový růst cen, který se v různých zemích různou měrou promítá do inflace, způsoben těmito faktory, pak by neměl řešit tupým nástrojem agregátní měnové politiky. Naopak je třeba zaměřit se na regulační opatření vedoucí k omezení moci monopolů a finančních spekulací. Zdanění nadměrných zisků by mohlo v budoucnu od takového chování odradit, ale svou roli hrají i konkrétní opatření na řízení cen strategických komodit, jak ostatně už poznamenala Isabella Weberová. Ti, kdo takovou politiku pranýřují, nejspíš neznají historii a nemají dostatek zkušeností.
Nedostatek kreativního myšlení o příčinách inflace a reakcích na ni odráží neutěšený stav ekonomie coby disciplíny. Patrně to bude mít závažné důsledky, a to jak ekonomické, tak politické.
Autorka je profesorkou ekonomie na Massachusettské univerzitě v Amherstu a členkou poradního sboru pro efektivní multilateralismus, který slouží generálnímu tajemníkovi OSN.
Z anglického originálu Dealing with inflation, really, publikovaného na stránkách Social Europe a IPS Journal, přeložil Viktor Janiš. Překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.