Foto Pixabay
Na obzoru jsou protestní akce odborů proti neochotě vlády valorizovat platy pracovníků veřejné správy, a tak opět nastal vhodný čas začít mluvit o kolektivním vyjednávání. K aktivní podpoře tohoto důležitého institutu organizované práce je Česká republika vázána mnohými mezinárodními právními předpisy. Avšak při pohledu na priority českého předsednictví EU je patrné, že zapojení mechanismu kolektivního vyjednávání napříč všemi sektory hospodářské aktivity v dlouhodobé politické vizi České republiky zcela chybí. Přitom možné otevření debaty o rozšíření práva kolektivně vyjednávat by mohlo přispět k hlubšímu pochopení provázanosti toho hmotného s tím „čistě“ politickým.
Do roku 2025 bude muset Česko dále provést evropskou směrnici o spravedlivé minimální mzdě, která již minulý měsíc úspěšně prošla bruselským trialogem.
Česká republika je povinna dodržovat své mezinárodněprávní závazky týkající se přijímání legislativních, organizačních a jiných opatření k posílení kolektivního vyjednávání pro ni plynoucí hned z několika úmluv Mezinárodní organizace práce. Do roku 2025 bude muset Česko dále provést evropskou směrnici o spravedlivé minimální mzdě, která již minulý měsíc úspěšně prošla bruselským trialogem. Toto bude pro ČR znamenat povinnost dosáhnout stanovených komunitárních cílů, zejména co se týče zvýšení úrovně pokrytí českých zaměstnanců a jejich mzdových nároků kolektivními smlouvami na alespoň 80 procent pokrytí za užití konkrétních Evropskou komisí schválených vládních strategií. Mimo jasné podpory účelného sociálního dialogu ve společnosti a rozvoje vládou vyzdvihovaného sociálního smíru, představuje naplnění těchto závazků kromě jiného také šanci ke zhojení myšlenkového rozštěpení mezi veřejnou/politickou a sociální sférou, jež stále ovlivňuje a pokřivuje podobu politických diskusí u nás.
Nešťastné dědictví Hanny Arendt
Filozofka Hannah Arendt ve svém díle Vita Activa rozděluje tři sféry lidského působení: soukromou, veřejně-politickou a sociální. Sociální oblast přitom Arendt karikuje jako prostor administrace kolektivního blaha státem, kde se dříve soukromé záležitosti typu obhospodařování domácnosti nově stávají záležitostmi kolektivními. Toto rozdělení a s ním spojené privilegování velkých gest a promluv nad systémovými otázkami férového rozdělení nákladů a výnosů ve společnosti představuje dominantní myšlenkový rámec dneška. V rámci něho se formuluje např. politika českého předsednictví v Radě EU a její priority výhradně zaměřené na obranu – tedy dle Arendtové na „opravdovou“ politiku síly.
Stejně tak můžeme na příkladu hnutí Milion chvilek pozorovat, jak se podobný arendtovský impuls, který opomíjí provázanost a podmíněnost politicko-veřejné a soukromě-sociální sféry, vpisuje do představ o legitimním působišti politiky. Hnutí Milion chvilek se například odmítá vymezovat vůči sílícímu sociálním pnutí ve společnosti a to od represivního důchodového systému, přes nedostupnost sociálního bydlení, až po narůstající závislost lidí na potravinových bankách.
Odbory jsou samy politickou silou
Dnes odbory hrají významnou společenskou úlohu, která bezprostřední zájmy jakékoli vymezené skupiny přesahuje. Pokud připustíme, že se mandát odborových organizací neomezuje pouze na otázky odměn a pracovní doby, a že výsostným cílem každého odborového hnutí je především zajištění rovných příležitostí podílet se na spolurozhodování o zásadních politických otázkách, bylo by jistě chybou odsunout působení organizované práce do arendtovské sféry „sociálna“, kde by snad vůbec k formulaci veřejných politik a celospolečenského konsenzu nedocházelo. Naopak je třeba zdůraznit, že odbory řeší celou řadu významných společenských problémů, které jdou nad rámec zajišťování soukromých zájmů své členské základny – např. nastavují mantinely toho, kam až jsme schopni nechat zajít postupující algoritmizaci a automatizaci našich každodenních činností.
Dalším aktuálním příkladem politické obratnosti „sociálních“ odborů jsou například snahy evropských odborově organizovaných pracovníků v energetice přispět k dekarbonizaci tohoto odvětví skrze jimi vedený sociální dialog na nadnárodní úrovni. V podobném směru lze také zmínit tzv. „gender mainstreaming clauses“, tedy antidiskriminační smluvní ujednání zohledňující rovné postavení žen a mužů ve společnosti, které v současných kolektivních smlouvách hrají stále důležitější roli. O potírání sexuálně motivovaného násilí a jeho dopadů na rovné příležitosti v zaměstnání se výrazně zasadily například australské odborové organizace působící v celé řadě různých odvětví formou vyjednávání odborného poradenství a placeného volna pro zaměstnance, kteří takovému násilí čelí.
Je to právě institut kolektivního vyjednávání, který dodnes slouží jako příkladný nástroj k prosazování skutečně politických zájmů. Výkonem kolektivních pracovních práv se odbory podílejí nejen na utváření podoby trhu práce, ale i na řízení kurzu postupující globalizace a jejího dopadu jak na historicky diskriminované skupiny, tak i na životní prostředí. Procesy kolektivního vyjednávání, zvlášť ty odehrávající se na vyšších úrovních celoodvětvových, regionálních a celostátních, tak představují zdroje mocenského potenciálu utvářeného na hranici sociální sféry definované pracovněprávními vztahy. Na tato organicky utvářená centra politické moci by naše vláda neměla zanevřít.
Co vláda dělá a co dělat může
Vzhledem k závazkům, které si česká vláda k podpoře mechanismů kolektivního vyjednávání předsevzala, ale které doposud nezačala plnit, měla by začít pracovat na třech základních bodech. V první řadě by měla ukončit přetrvávající diskriminační stav mezi zaměstnanci soukromého sektoru a jejich kolegy ve veřejné správě, co se týče rovnocenného práva kolektivně vyjednávat za účelem ochrany svých hospodářských a sociálních zájmů. Čeští pracovníci zaměstnaní ve veřejné sféře v režimu služebního zákona totiž dosud požívají tohoto práva pouze v omezeném rozsahu v porovnání s tím, s čím mohou pracovat a co vše si mohou vyjednat zaměstnanci soukromé sféry a je zastupující odbory.
Dále by se měla exekutiva věnovat návrhu jasného legislativního řešení problému koexistence vícero zástupců zaměstnanců u jednoho zaměstnavatele. Tento problém není pouhou technikálií. Naopak, pokud nedojde k vyjasnění statutu odborových organizací, které na daném pracovišti skutečně reprezentují své členy, bude nadále docházet k sabotáži odborářských aktivit neférovým jednáním zaměstnavateli nastrčených tzv. žluťáckých odborů.
Posledním tématem, které si ve světle připravované evropské směrnice o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platforem zaslouží okamžitou pozornost vlády, je uzákonění oprávnění platformových pracovníků účastnit se procesů kolektivního vyjednávání na úrovni srovnatelné se zaměstnanci. Příkladem by nám v tomto ohledu mohla být Itálie. Tamní předmětná právní úprava z roku 2019 nejen vyžaduje aktivní účast platforem v rámci kolektivních vyjednávání s nově vznikajícími odbory, ale také reaguje na potřebu platformových pracovníků efektivní ochrany proti vyčlenění z pracovního kolektivu a sociálnímu odloučení coby přímých dopadů depersonalizace pracovněprávních vztahů uvnitř platforem.
Autorka je právnička.