Z filmu Portrét dívky v plamenech. Foto Pyramide Distribution
Interrupce je téma, se kterým si tvůrci a tvůrkyně knih či filmů často nevědí rady. Ačkoli se řada děl snaží o empatii vůči postavám, často nakonec jen reprodukují zažité stereotypy, které o interrupcích panují. Tím nejsilnějším stereotypem je asi žena, která si zákrok nakonec rozmyslí (nebo ideálně o něm vůbec neuvažuje, ačkoli její okolí tuto možnost zmiňuje), a později je šťastná, že se rozhodla právě tak, jak se rozhodla. Nejde o to, že by podobné případy vůbec neexistovaly – důležité je, že to rozhodně není norma.
Socioložka Radka Dudová ve své publikaci z roku 2012 s názvem Interrupce v České republice: zápas o ženská těla píše, že představa ženy, která je ráda, že dítě nakonec porodí, se v Československu (v němž byly interrupce legalizovány už v roce 1957) držel silně až do sedmdesátých let. Mýtus mateřské lásky, která musí nutně vytrysknout navzdory silným pochybám či neochotě dítě porodit a vychovávat, se začal rozrušovat až díky československé studii o nechtěných dětech, která dokládala, že takové děti mívají často špatné zázemí nebo jsou náchylnější k závislostem. Jenže máloco je v naší kultuře zakořeněno hlouběji než právě představa o mateřské lásce coby hlubokém nepodmíněném citu.
Jako divačky či čtenáři často vlastně postupujeme jako interrupční komise – vážíme důvody, které ženy pro interrupci uvádějí.
Francouzská socioložka Élisabeth Badinter ve své knize Mother Love: Myth and Reality zkoumá na základě historických pramenů podoby mateřství ve Francii 17. a 18. století. Píše, že tehdejší ženy odkládaly ve velkém své potomky ke kojným, u kterých však panovaly špatné hygienické podmínky, takže děti často nepřežily. Špatné zázemí u kojných bylo podle Badinter dostatečně známé, a odkládání dětí tak v některých případech mohlo znamenat snahu zbavit se potomka nadobro.
Až ve druhé polovině 18. století se v rámci snahy o navýšení počtu obyvatel Francie začínaly ozývat především mužské hlasy, které apelovaly na ženy, aby o děti pečovaly a kojily je samy. Přijetí této role znamenalo pro Francouzky celospolečenské uznání. Právě tehdy se podle autorky utváří silný mýtus, který přežívá dodnes – mýtus o mateřském instinktu a spontánní lásce každé matky ke svému potomkovi. Badinter přitom dospívá k něčemu docela jinému. Podle závěrů její studie je mateřská láska v podstatě náhodný cit. Podle všeho může, ale nemusí existovat. Může se objevit a zase zmizet. Jeho existence či neexistence záleží na matce a podmínkách, v nichž žije. Jak by ale něco tak komplikovaného mohlo vypadat v uměleckém díle?
Jako divačky či čtenáři často vlastně postupujeme jako interrupční komise – vážíme důvody, které ženy pro interrupci uvádějí. Jistou „výhodu“ mají v našich očích ty postavy, které žijí ve špatných sociálních podmínkách, čekají dítě s partnerem, jenž je nezodpovědný, násilný a odmítá je jakkoli podporovat, nebo samozřejmě ty, které jsou těhotné v důsledku trestného činu. Naopak postavy, které už děti mají, žijí v uspokojivých poměrech nebo mají funkční partnerský vztah, jsou často diskvalifikovány jako někdo, kdo interrupci podstoupit „nemusí“. Obvykle přitom chybí ten nejdůležitější argument – jediný, kdo by měl posuzovat, zda by těhotenství mělo být ukončeno, nebo ne, je žena sama a její důvod – ať už je jakýkoli – je tím pádem vždycky platný.
Připoutat ženu k životu, který nechce
Postav, které podstupují interrupci a se kterými sympatizujeme, protože chápeme, že neměly na výběr, je celá řada. Penny v Hříšném tanci podstoupí nelegální interrupci, v jejímž důsledku málem zemře. Živí se jako tanečnice a otec dítěte je floutek, který se domnívá, že ho k druhým neváže žádná zodpovědnost. Film zároveň ukazuje bolest a zdravotní komplikace, které proceduru doprovázejí.
Ve festivalových hitech jako slavném rumunském snímku 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nebo v ukrajinském dramatu Kmen z prostředí neslyšících podstupují postavy interrupce, které jsou velmi bolestivé a které provázejí oběti tak velké, že životy hrdinek už nemohou být stejné jako předtím. Nejde o to, že by tím postavy byly nutně „trestány“ – podobné linky lze číst jako argument pro bezpečné, legální interrupce, které ženu neohrozí.
Komplikovanější jsou hrdinky, jejichž situace je – ekonomicky, sociálně – příznivější a které se tudíž nemusejí setkat s tak širokým diváckým pochopením. Kniha Richarda Yatese Revolutionary Road z roku 1961 se dočkala filmové adaptace v roce 2008 (česky byl snímek uváděn pod názvem Nouzový východ), kde ústřední manželský pár ztvárnili herci Kate Winslet a Leonardo DiCaprio. Příběh milé americké dvojice z předměstí, Franka a April, je hořkou studií nenaplněných snů. April sní o herecké kariéře, Frank doufá, že by z něj někdy mohl být někdo jiný než člověk, který se celé dny dusí v kanceláři. Společně se rozhodnou, že se odstěhují do Paříže, kde – jak si zoufale přejí – konečně začne ten opravdový život. Jenže vše vezme za své, když April neplánovaně potřetí otěhotní. Krátce nato se rozhodne pro interrupci. Tu si sama provede a při komplikacích vykrvácí.
Pochopení publika pro Aprilinu situaci může být oslabené tím, že manželský pár se přece o dalšího potomka může finančně postarat. A jejich vztah – i když není ideální – je svým způsobem funkční. Jenže příběh dokáže empaticky přitáhnout pozornost k April, kdy je jasné, že dítě mít zkrátka nemůže a rozhodne se podle toho jednat. To, že může dítě připoutat ženu k životu, který nechce, je zjevný, ale v kultuře celkem málo zpracovávaný motiv.
Francouzský spisovatel Édouard Louis ve své poslední knize Boje a proměny jedné ženy píše o životě své matky. Žena chycená v toxickém manželství pečuje dlouhé roky o děti, domácnost a doufá, že se snad jednou něco změní. Když potom Louisova matka znovu neplánovaně otěhotní, chce jít na interrupci. Její muž je však zásadně proti, a tak si dítě nechají. Autorova matka si přitom hořce uvědomuje, že další dítě ji ještě pevněji přimkne k muži, se kterým nechce být. Jak fiktivní April z Revolutionary Road, tak reálná matka Édouarda Louise další dítě mít nechtějí, a přesto jsou okolím nucené, aby se rozhodly jinak. Jejich důvody nejsou v očích partnerů dostatečné.
Světy, ve kterých není pro interrupci místo
Tvůrci a tvůrkyně si zjevně uvědomují riziko, že by hrdinka volící přerušení těhotenství mohla být publiku nesympatická. A něčeho takového se často chtějí vyvarovat. V americkém snímku The Perks of Being a Wallflower z roku 2012, což je adaptace stejnojmenné knihy vyprávějící o dospívajícím Charliem, jeho psychickém zdraví, komplikovaných přátelstvích a prvních milostných vztazích, vypadla jedna důležitá linka. Ta ukazuje, že hrdinova starší sestra prodělala interrupci. Snímek se díky tomu stal nekonfliktnějším, uhlazenějším, ale zároveň přišel o jednu podstatnou vrstvu.
Podobně potom postupuje celá řada dalších postav. Třeba oblíbená televizní svobodná matka Lorelai v Gilmorových děvčatech jako šestnáctiletá nastávající matka dítě samozřejmě donosí, protože v tomhle seriálovém světě není pro interrupce místo. Neplánovaná nečekaná těhotenství tu zcela zásadně mění životy hned několika ženám, které to však přijímají jako nevyhnutelnost, kterou ani na chvilku nezpochybní.
Důraz na „správnou volbu“, tedy nechat si dítě navzdory jakýmkoli pochybnostem, jde ruku v ruce se stereotypem ženy, která se v určitém bodě musí stát matkou, jinak je její ženství zpochybněno, zneplatněno. Neplánované těhotenství je tak často používáno jako dramatický zvrat či snad varianta šťastného konce (jako třeba v seriálu Girls), až to vypadá, že se představa toho, co může být život ženy, v mnoha případech stále drží především v bezpečných rodinných vodách.
Kdy není volba ženy rozporovaná
Děl, která zpracovávají interrupci jako výhradní rozhodnutí ženy, není tolik. Přesto jich lze několik najít. Tím nejvýraznějším je francouzské historické drama Portrét dívky v plamenech z roku 2019. Ústřední milenecká dvojice, Marianne a Héloïse, zjistí, že je jejich služebná Sophie těhotná. Sophie si dítě nechce nechat, a tak ji hrdinky doprovodí k bylinářce, která interrupci provede. Samotná scéna je výrazně jiná než většina filmových potratových sekvencí. Vládne tu tlumené světlo, klid, pochopení. Všechno probíhá na posteli, ve které se kolem Sophie batolí dítě. Procedura Sophii evidentně bolí, ale zároveň je patrná i úleva, když má zákrok za sebou. Marianne potom celou vzpomínku namaluje, čímž z ní vytváří trvalý a zároveň srozumitelný zážitek, za který se nikdo ze zúčastněných nemusí stydět nebo ho jakkoli potlačovat.
Silnou výpovědí o interrupci, o které rozhoduje sama žena, přináší taky německý film z roku 2016 s názvem 24 týdnů. Stand-up komička Astrid čeká se svým partnerem druhé dítě. Nejdřív zjistí, že potomek bude mít Downův syndrom. Je to však až nález rozsáhlé srdeční vady, který Astrid zviklá v tom, zda chce dítě donosit. Když nakonec zvolí pozdní interrupci (ve 24. týdnu – jak napovídá název filmu), není pochyb, že šlo o neskutečně obtížné rozhodnutí.
Interrupce je ve snímku realisticky ukázána – kvůli pokročilému týdnu těhotenství dostane Astrid injekci do břicha, která zastaví srdeční aktivitu plodu, a potom následuje vyvolaný porod. 24 týdnů uvěřitelně zobrazuje hrdinčino váhání a trápení před zákrokem, ale i depresi, kterou má po něm. Ačkoli je Astrid přesvědčená, že šlo o správný krok, výrazně se jí podepíše na psychice. Tak jako tolik jiných rozhodnutí v našich životech přináší totiž i přerušení těhotenství škálu komplikovaných, protichůdných pocitů. Jenže namísto pochopení se ženy často dočkají jen odsudků.
A nakonec ještě jeden příklad snímku, kde volba ženy není rozporovaná. Hrdinkou filmu Obvious Child (česky Náhodná známost) z roku 2014 je stand-up komička Donna, která se po jednorázovém úletu rozhodne pro interrupci. Když dotyčného, Maxe, po čase potká, zjišťuje, že jsou mezi nimi sympatie. Donna pozve Maxe na své vystoupení, kde celý příběh upřímně odvykládá. Navzdory Maxovu překvapení je však patrné, že právě teď je možné, aby si k sobě začali oba hledat cestu. Obvious Child ukazuje jednu důležitou věc, a to, že interrupce může být pro určitou ženu v určité situaci šťastným koncem – nebo předpokladem k tomu, aby byl šťastný konec někdy v budoucnu vůbec možný.
Je evidentní, že umělecká díla představují velkorysý prostor, který dokáže zprostředkovat pochopení pro různé situace, různá rozpoložení a různé volby. V ideálním světě by se tahle empatie, které jsme schopni vůči fiktivním postavám, přenesla taky do našich reálných životů. To se však často neděje. Zatím je tak třeba si alespoň opakovat, že tělo ženy patří vždycky jenom jí a je to ona, kdo by o něm měl rozhodovat. Tak obyčejná, samozřejmá věc se v roce 2022 tváří v tvář omezování reprodukčních svobod zdá pořád radikální.
Autorka je spisovatelka.