JLG: smrt. Zemřel filmař, který ušel dlouhou cestu od filmového obrazu k obrazu filozofickému

Živého Godarda jsem viděl jednou – v dubnu 2019 v Lausanne, když přebíral cenu FIAF, tedy ocenění Mezinárodní federace filmových archivů, která je určená osobnostem světové kinematografie, jež se zasloužily o zachování a zpřístupňování filmového dědictví současným a budoucím generacím. Godardova aura tehdy prozářila shromáždění zástupců filmových archivů z celého světa, z nichž mnozí nedokázali odolat a snažili se pořídit když ne přímo selfie s Mistrem, tak aspoň další snímek této ikony. Jako by jich nebylo už dost.

Šedesát let práce

Godard symbolizoval radikální politické angažmá intelektuála 20. století, ale neustrnul v něm, byl vždy současný. I proto by byl vhodným adeptem na obrázky na tričkách, hrncích, plackách. Přesto jeho tvář, jakkoli výrazná a díky klobouku, brýlím a doutníku dobře identifikovatelná, kupodivu nemá pevné místo v dnešní pop valhale. Myslím, že je to tím, že jeho filmy dnes moc lidí nezná. Godard, který společnost tolik provokoval, který bořil každý establishment, který rozložil filmové příběhy na elementární částice, sice aspiruje na status ikony, ale cesta k jeho filmům je zarostlá.

JLG ušel cestu objevitele, který nám dal šanci, abychom se spolu s ním, nebo v těsném závěsu za ním, osvobodili od estetiky a pochopili, jak a proč její místo zaujala politika.

Godard pracoval pro kinematografii přes šedesát let – soustavně a z různých pozic: jako kritik, scenárista, režisér, provokatér. Jeho práce zahrnuje různé formy a formáty: hrané filmy, dokumenty, prohlášení, televizní programy, videa, díla malá i veliká, proslavená i zapomenutá, všechna ale důsledně mapují cestu ke svobodě. Celou Godardovu tvorbu nelze snadno obsáhnout, nelze ji koneckonců ani v celku vidět, protože leckterá díla jsou dnes nedostupná, ale můžeme z ní vyčíst několik podstatných rysů vývoje moderní audiovize.

Od příběhu k obrazu

Prvním z nich je cesta od příběhu k obrazu: to jest od vyprávění, i když nelineárního a různě fragmentovaného, ke skladbě obrazových a zvukových vrstev. Je těžké je dešifrovat, protože autor sám je nevystavuje rozumu, ale slastným vlnám individuálních, osobních, často intimních asociací, které zacházejí s kulturními kontexty velmi volně. Godard ušel dlouhou cestu od filmového obrazu jako více či méně dokonalého estetického objektu k obrazu filozofickému, který se vzpírá snadné citaci a neuplatní se snadno jako kulturní reference.

Ze začátku Godardovy kariéry si budeme navždy pamatovat jednotlivé záběry i celé scény z filmů jako U konce s dechem nebo Bláznivý Petříček, k nimž je tak opojné se vracet, identifikovat se s nimi, vázat se k nim. Na konci stojí daleko méně srozumitelné souvrství filmu Socialismus (Film socialisme) a hlavně snímku Le livre d’image, který zůstane autorovým enigmatickým poselstvím lehkosti.

Tyto obrazy jsou o tolik větší než plátno, na něž se promítají, že vztah mezi autorem a divákem se udržuje jedině obapolnou láskou. Láskou, která vyrůstá z vášně, zájmu, touhy po porozumění. Tady už nejsou žádné obdivuhodné krásky v neobvyklých rolích ani neodolatelní gangsteři, jejichž plakáty pak zdobí stěny těch, kteří o odvaze jen sní. Na začátku byli Anna Karina, Brigitte Bardot, Jean-Paul Belmondo a další ikony nové vlny. Ty však zůstávají lyricky ukotvené kdesi v dobrodružství, zatímco audiovize se stala sama nástrojem zkoumání společnosti.

Osvobodit se od estetiky

JLG ušel cestu objevitele, který nám dal šanci, abychom se spolu s ním, nebo v těsném závěsu za ním, osvobodili od estetiky a pochopili, jak a proč její místo zaujala politika. Zkoumal totiž společnost a její pravidla, její struktury a hierarchie. Na hranici mezi veřejným a soukromým našel prostor pro své pojetí experimentu. Projevilo se to i v nakládání s filmovou technikou: Godard probádal možnosti různých videoformátů, produkčních i postprodukčních novinek, které byly tolik vzdálené jeho někdejší čiré lásce k filmovému materiálu.

Podobný terén zkoumali v českém prostředí Karel Vachek a Jan Němec, přičemž se oba tito tvůrci Godardovi víc smáli, než jej obdivovali, ale roli svobodného intelektuála žili podobně autenticky. (Však také nad nimi publikum ohrnovalo nos tím nejobvyklejším způsobem, když tvrdilo, že kdysi točili skvělé filmy, ale pak už jen bláboly.)

V posledních letech Godard poskytl řadu rozhovorů, které stojí za pozornost, ale obzvlášť pozoruhodná (a podle všeho opravdu neplánovaná) je jeho „role“ z června 2013, kdy jej Google street view zachytil se ženou Anne-Marií Miéville na ulici v městečku Rolle, kde JLG dlouhá léta žil, a kde ho občas vyhledávali mladí filmaři. Šedesátá léta jsou pravěk a opravdu nevím, komu co dnes říká pojem nová vlna. Když pak vidím Godarda s jeho ženou, jak si to šinou v blažené obyčejnosti po Rue de Temple, říkám si, že na tomto chodníku nová vlna symbolicky končí.

Téma smrti

Nová vlna začala v hlavách a textech mladých intelektuálů, v kinosále Cinémathèque française a v roce 1960 také na chodníku na Champs-Elysées s Belmondem a Jean Seberg v U konce s dechem. Svět se otevíral. Dnes se uzavírá, ale Godardovou smrtí v něm zůstává otevřená průrva naděje pro současné tvůrce, kteří chtějí filmem něco říct, kteří chtějí něco změnit.

Godard celý život varioval téma smrti, až se sám rozhodl zemřít, protože byl vyčerpaný. Pamatuji si, jak před těmi třemi lety v Lausanne působil unaveně, trochu zanedbaně – stejně jako na videozáznamech z posledních let dával najevo svůj nezájem o společenské normy, zato projevoval zájem o to, co je nové, zatím nejisté. Tím, jak se vzdaloval svému egu, otevíral prostor tomu, čemu z nedostatku lepších slov říkáme autenticita. Okruh nové vlny se uzavřel.

Autor je ředitel Národního filmového archivu, filmový historik, kritik a kurátor.