Českou hymnu na začátku demonstrace na Václavském náměstí v Praze zazpíval Tomáš Ortel. Tím může být diskuse o politické povaze demonstrujících, kterých se podle policejních odhadů sešlo více než 20 tisíc, uzavřena. Vět z projevů i jmen pozvaných řečníků dokazujících krajně pravicovou orientaci se dá rovněž najít spousta. Ale samotní demonstrující se tak identifikovat nemusí. Současné ultrapravicové hnutí se formuje především na půdorysu dezinformačních webů mnohem více než na ideologických proklamacích politických subjektů, byť ultrapravicových. Slogany o „ukrofašismu“ a zpochybňování pomoci Ukrajině pak víc než jednoznačně ukazují, jak se scéna staví k Rusku a jeho invazi na Ukrajinu.
Témata, která nejvíc rezonují na demonstracích, jsou především sociální: vysoké ceny energií, strach ze zdražování a z následné nezaměstnanosti.
Kdyby nebylo energetické krize, inflace a vládní skoro nečinnosti v této oblasti, demonstrace ultrapravičáků by rozhodně neměly takovou účast. Na té první, 3. září, mělo být 70 tisíc lidí, o tři týdny později na den české státnosti bylo o několik desítek tisíc lidí méně. A nic na tom nemění ani fakt, že podpůrné demonstrace v Brně, Ostravě, Plzni a dalších městech měly v součtu také několika tisícovou účast, která se může k pražské demonstraci přičíst. Přesto jde o historický úspěch domácí ultrpravice. Témata, která nejvíc rezonují na demonstracích, jsou především sociální: vysoké ceny energií, strach ze zdražování a z následné nezaměstnanosti. Symbolika demonstrací je ale ryze ultrapravicová, stejně jako většinové hledání příčin. Nejoblíbenějším terčem je Green Deal, který podle reakcí tato scéna skutečně nenávidí, a Brusel.
Třídní rétorika, národní symboly
Zároveň je ale rétorika mluvčích třídní. Hodně se mluví o obyčejných lidech, kteří pracují a v jejich jménu jsou kladeny požadavky. Jejich nepřáteli jsou globalismus a nadnárodní firmy, zároveň to jednotliví řečníci doplňují takřka permanentní paranoiou o globalistických elitách, které chtějí obyčejné lidi zničit čistě z toho důvodu, že jsou zlí. Hnutím Česká republika na prvním místě navrhovaný ministr financí Michal Ševčík už snad ve druhé větě použil spojení „sorošovská média“.
V mnoha ohledech museli trpět komunisté, jejichž vlajky byly k vidění v čele demonstrace a jejichž předsedkyně i kandidát na prezidenta se objevili na pódiu mezi spřátelenými politiky, tedy vedle generála Blaška (exSPD), Foldyny (SPD) a Zuzany Zahradníkové Majerové (Trikolora) nebo Jindřicha Rajchla (PRO). Někteří z mluvčích se přitom přímo vymezovali proti komunistické minulosti, a zástupkyně německé AfD mluvila o výjimečné zkušenosti národů východní Evropy, které dokázaly povstat proti komunismu a které jsou díky tomu teď nadějí pro celou Evropu. Navíc moderátor Kateřinu Konečnou (nejspíš omylem) představil jako předsedkyni Komunistické strany Československa.
Domácí ultrapravici se nikdy nepodařilo zmobilizovat do ulic takové množství lidí jako letos v září. Souvislost mezi sociální nejistotou a účastí na demonstracích je přitom zcela evidentní. Největší pokusy o pogromy v letech 2008–2013 organizované neonacistickou Dělnickou stranou dokázaly nalákat maximálně přes jeden tisíc lidí (většinou ale spíš jen pár set) z velké části subkulturní nácky, ke kterým se čas od času přidávali místní „slušní“ Češi. Mnohem větší počty dokázala tuzemská ultrapravice mobilizovat proti uprchlíkům ze Sýrie a dalších zemí. Asi největší akce se uskutečnila 17. listopadu 2015, kdy na jednom pódiu s tehdejším lídrem ultrapravičáků Martinem Konvičkou vystoupil i Miloš Zeman a večer se tento dav spojil s demonstranty z dalších akcí toho dne na podobné téma, a pochodoval v počtu mezi pěti až deseti tisíci ke Strakově akademii, u které požadovali konec vlády Bohuslava Sobotky.
Dalším nádechem pro místní ultrapravicovou scénu byla tzv. covidová totalita. Právě infrastruktura influencerů, internetových celebrit a představitelů nových ultrapravicových uskupení, která se zformovala za covidu, se do určité míry překrývá se současným hnutím Česká republika na prvním místě (prvňáků). Téma války, a především chudoby však táhnou mnohonásobně víc než jakákoliv předchozí témata. 70tisícová demonstrace připomněla svou velikostí z poslední doby jen akce Milionu chvilek pro demokracii, v trošku dlouhodobějším horizontu pak obří demonstrace proti vládám škrtů Mirka Topolánka a Petra Nečase.
Na první pohled zvláštní je pak ostýchavý vztah Tomia Okamury k tomuto novému dezinfo hnutí. První demonstrace se nezúčastnil vůbec, druhou dokonce trochu podkopal tím, že se zúčastnil akce v Ostravě (ta ale byla součástí propojených celorepublikových demonstrací). Určitou skepsi k němu vyjadřují i někteří představitelé a blogeři z hnutí prvňáků, kteří si poměrně dobře uvědomují, že jde především o byznysmena, zároveň ale jediného dlouhodobě úspěšného ultrapravicového politika v Česku. Pro Okamuru by zároveň sebevědomé hnutí na ultrapravici bylo spíš nepříjemnou konkurencí než vítaným spojencem.
Poloviční účast
Každopádně účast se od minule zásadně propadla a podruhé se celý Václavák zdaleka zaplnit nepodařilo, přičemž úbytek byl patrný. Komunální volby, které měly být v očích ultrapravicových aktivistů především referendem o vládě a „zabíjačkou pětikolky“, taky nevyšly podle představ. Konkrétní cíle pro střednědobý horizont tak hnutí hledá dost těžko. A asi nikdo si nemyslí, že Petr Fiala vyhoví jejich nejhlasitějšímu požadavku a podá demisi vlády. Hnutí už teď trpí tím, na čem je komunikačně založené, totiž na dezinformacích. Během demonstrace se na Facebooku objevily zprávy o tom, že telefonní číslo, na které měli účastníci na výzvu organizátorů posílat SMS kvůli sčítání sil, je speciálně zpoplatněné. Navíc jsou i mluvčí na pódiu zcela zjevně schopni oklamávat sami sebe, když hned na začátku říkají, že je tu zase plné náměstí, což zcela zjevně nebyla pravda.
I když jsou řečníci sebevědomí a požadují například celý jeden kanál České televize vyčlenit alternativě (tedy sobě), referendum o dodávkách plynu nebo nabízejí do předčasných voleb svou vlastní vládu, jasnou představu, co je třeba udělat, zjevně nemají. Je přitom poměrně jasné, že politických subjektů třesoucí se o hlasy dezinfo scény je zkrátka moc, a taky je otázka, jestli bude hnutí ochotné splnit pro Babiše a Okamuru podobnou roli, jakou na sebe vzal Milion chvilek pro koalice SPOLU a PirSTAN. Velké demonstrace nemusí znamenat růst příznivců ultrapravice, ale spíš větší ochotu vyrazit do akce vzhledem k velmi konkrétním dopadům energetické krize na život každého. Pokud se stane toto hnutí nejsilnějším hlasem odporujícím Fialově vládě a jejímu ignorování sociální situace milionů lidí, Fialovi to může paradoxně pomoci. Podobné hnutí může snadno kdykoliv označit za proruské extrémisty a bude mít pravdu. Oprávněné obavy z budoucnosti tím ale nezažene.
