Foto Markus Spiske, Unsplash
S tím, jak se naše civilizace stále hlouběji noří do mnohočetné globální krize a na horizontu „pokroku“ se vynořuje útes ekologického kolapsu a masového vymírání, dochází opět mnoha lidem i v bohatších zemích – ba i ve východní Evropě, poznamenané traumatem z autoritářského socialismu – že potřebná změna musí jít k samotnému jádru kapitalistického systému a způsobu života. Jak to popsal na jaře 1968 Karel Kosík, „nestačí pouhé opravy a úpravy,“ je třeba provést, „základní obrat v postoji k tomu, co jest, a pouze takový základní obrat vyvede člověka z krize.“
Je nutné změnit systém, náš způsob života jako takový: zatáhnout za záchranou brzdu, seskočit z běžeckého pásu, otočit loď. Jak ale takovou civilizační proměnu a sociálně-ekologickou transformaci uskutečnit? Tváří v tvář samopohybu naší civilizace směrem k sebezničení se může takový úkol zdát beznadějný, jeho velikost paralyzuje. Pokud rovnou nerezignujeme, často ze zoufalství sklouzáváme k zdánlivému pragmatismu „drobných úprav a oprav“, které destruktivní dynamiky jen udržují a prohlubují, nebo naopak k radikalismu „hrstky spravedlivých“ na společenském okraji, který je zase nemůže účinně ohrozit. Existuje jiná možnost?
V tomto textu se nechystám předestírat žádnou „jedinou správnou cestu“. Sektářské debaty o správné „linii“, které vedly k rozvratným sporům, je třeba považovat za jednu z příčin, proč naši předkové ve snahách zásadně změnit naši kulturu neuspěli. Souvisí také s dědictvím newtonovskou fyzikou inspirovaných představ o světě jako ve své podstatě mechanickém systému, ovládaném jednoduchými zákony příčiny a následku, které lze zcela pochopit, a na základě tohoto vědění svět proměnit k obrazu svému.
Jednotlivci hnaní absencí možnosti uspokojovat své potřeby mimotržně, stejně jako všudypřítomnou reklamou i soutěží o společenský status, jsou nuceni více spotřebovávat.
Narůstající chápání teorie komplexních systémů by nás mělo vést k větší pokoře: jak psala spoluautorka Mezí růstu Donella Meadows: systémy nemůžeme ani zcela pochopit, ani kontrolovat. Můžeme s nimi jen tančit. Experimentovat, učit se z chyb a raději hledat lepší otázky než zaručené odpovědi. Spíše než „návodem na revoluci“ je tedy i tento text „pozváním k tanci“: povzbuzením k vlastním krokům, chybám, poučením – a snad i vítězstvím.
Co je třeba udělat
Součástí výzvy, která před námi stojí, je i to, že shodnout se na společné diagnóze našich problémů není vůbec snadné. Ničivé a utlačující důsledky dnešního uspořádání pociťují lidé po celém světě prostřednictvím rozmanitých, zdánlivě nesouvisejících zkušeností: útlak, šikana a vykořisťování lidí v práci, válcování spotřebitelů a malých podniků velkými korporacemi. Zneužívání neplacené péče žen v domácnostech a patriarchální kultura mužské nadvlády. Války o zdroje a devastace ekosystémů. Militarizace hranic a rasová diskriminace. Rostoucí ceny základních potřeb, přepracování a deprese pro bohaté, vyhánění z půdy do městských slumů nebo vykořisťování v robotárnách západních korporací pro chudé.
Různé zkušenosti získávají různé ideologické nálepky a místo snahy o chápání celku svádí k soutěži o to, který aspekt je nejdůležitější. Pomoci nám může analýza kapitalismu jako světového systému v tradici Immanuela Wallersteina a na něj navazujících autorek, jako je v našem kontextu například maďarská socioložka Agnes Gagyi, která také specifika středoevropské politiky chápe z hlediska integrace regionu do tohoto systému. Tato analýza kapitalismus chápe jako jediný propojený světový systém, v němž různé hierarchické vztahy útlaku – třídní, rasové i genderové – slouží k rozdělování lidí v zájmu mezinárodní i vnitrostátní dělby práce a extrakce přírodních zdrojů s cílem nekonečného růstu a akumulace kapitálu. Jak to popisuje ekologický ekonom Timothée Parique, tento imperativ akumulace, růst pro růst, se pak projevuje na všech úrovních – jednotlivců, firem i států – v podobě konzumerismu, produktivismu a ideologie „růstařství“ (growthmanship).
Kapitál – ať už v podobě firem usilujících o zisk, nebo bank vytvářejících peníze prostřednictvím úvěru na úrok – musí víc vyrábět. Jednotlivci hnaní absencí možnosti uspokojovat své potřeby mimotržně, stejně jako všudypřítomnou reklamou i soutěží o společenský status, jsou nuceni více spotřebovávat. Stát, který chce sociální smír i udržení pozice v mezinárodní konkurenci, musí pro růst zajišťovat potřebné podmínky. Vnější expanze a akcelerace je funkcí vnitřní stabilizace systému. Aby udržel sám sebe pohromadě, destabilizuje kapitalismus svého hostitele: biosféru a lidskou společnost. Jak prohlásila Ursula Le Guin, „v podstatě jsme si vybrali rakovinu jako model našeho uspořádání společnosti.“
Naše společnost tedy musí růst ne proto, že by se rozhodla měřit „pokrok“ nesmyslným indikátorem HDP. Je to přesně naopak. Růst HDP se stal měřítkem pokroku, protože je indikátorem akumulace kapitálu. Růst musíme, protože naši společnost, ekonomiku, kulturu, politiku i materiální infrastruktury v rozhodující míře ovládají instituce – korporace, kapitálové skupiny, banky – jež mají růst zabudovaný ve svém DNA (orientaci na zisk) i vzájemných vztazích (dluhů a závazků splácených s úrokem). Na meze dané těmito institucemi – v podobě distribuce zdrojů, společenských pravidel a norem i uspořádání materiálních infrastruktur – narazí každá sebelépe míněná snaha „začít od sebe“ a vymanit se ze systému.
Pochopení, že změnit společnost znamená změnit její instituce, nás tak vede k potřebě kolektivního jednání: organizované snaze dnešní instituce změnit či zrušit a nahradit. Přeorganizovat podniky, státy i další složky společnosti tak, aby se spíše než na vztazích nadvlády a donucování zakládaly na demokratické samosprávě a namísto růstu sledovaly lidský užitek i společný rozkvět společnosti a přírody. „Namísto“ je tu klíčové slovo: imperativ zisku a růstu nelze se společenským a ekologickým užitkem smířit, jak se tváří oficiální ideologie zeleného růstu a s ní spojené Zelené dohody pro Evropu. A nestačí jej ani ignorovat, jak někdy naznačuje například autorka Ekonomie koblihy Kate Raworth a další propagátoři trojího prospěchu. Právě zisk a imperativ jeho maximalizace je ve většině případů s ekologicky či sociálně smysluplným chováním v rozporu, a právě tento kořen problému je nezbytné odstranit.
Zrušit imperativ akumulace a podřídit ekonomiku společenskému užitku – různá pojetí tohoto programu byla podstatou protisystémové politiky od samého jejího počátku. Tento úkol nebyl ale nikdy naléhavější než dnes, kdy systém nejenže dospívá k další z velkých terminálních krizí a vstupuje do fáze chaosu, která se v jeho historických cyklech vždy vyznačovala sociálními nepokoji a ozbrojenými střety, ale především naráží na limity růstu v biofyzikálním smyslu. Zatímco tedy historická protisystémová hnutí mohla rozumět svému úkolu jako snaze o humanizaci systému prosazením spravedlivější redistribuce nebo prezentovat svou verzi postkapitalismu jako „jiný, ještě lepší růst“, naše dnešní situace je zásadně odlišná. Jde o to, zda se nám společně s kritickým množstvím obyvatel světa podaří obnovit naši „reproduktivní autonomii“, tedy nezávislost naší obživy založené na společném soužití se zbytkem života na planetě, na kapitálu – a „uniknout z ekonomiky“ dřív, než pod sebou pyramidová hra akumulace zbortí své ekologické základy a způsobí masové vymírání.
Všechno selhalo – jen pomyslete na ty možnosti!
Chceme-li zásadně proměnit společenské uspořádání, v němž žijeme, a zároveň nevíme, jak na to, není špatný nápad začít od návratu k pokusům našich předků o totéž. Snahy kapitalismus překonat, zkrotit jej, uniknout mu, či ho svrhnout, vedly v minulých staletích k zásadním dílčím úspěchům, menším či větším selháním i zradám a novým formám tyranie. Ani snahy systém spoutat a podřídit zájmům společnosti, ani pokusy postupně jej přestavět, ani experimenty s „budováním nového světa ve skořápce toho starého“, není dnes možné považovat za zcela úspěšné – o revolučních pokusech o jeho silové svržení nemluvě. Dosavadní dějiny antikapitalistické politiky tak mohou být zdrojem pocitů selhání. Možný je ale i opačný pohled: máme za sebou neuvěřitelné množství zkušeností, z nichž se můžeme poučit, chceme-li se pokusit jednat lépe. Jak to popisuje ve své nedávné knize o politickém organizování Ani vertikální, ani horizontální brazilský autor Rodrigo Nunes: „Všechno selhalo – jen pomyslete na ty možnosti!“
Podobně uvažoval nedávno zesnulý americký sociolog Erik Olin Wright ve své knize Jak být antikapitalistou v 21. století. Ten se v posledních letech svého života zaměřil na výzkum „reálných utopií“ – konkrétních institucí, jako jsou například fungující družstva a další ekonomické alternativy, které tady a teď ztělesňují funkčnost postkapitalistických vztahů v praxi a mohou tak podle něj sloužit jako zárodky širší společenské změny. Kladl otázku, jak různé formy dosavadní antikapitalistické praxe kombinovat do strategie, která by takovým vztahům umožnila rozšiřovat se ze společenského okraje do hlavního proudu a vztahy vykořisťování a útlaku tak postupně vytlačit: strategie, kterou pojmenoval jako „podemílání“ kapitalismu. Aby takové strategické myšlení umožnil, vytvořil dnes již klasickou typologii strategických logik. Základní tradice antikapitalistické praxe jsou podle něj tři.
Představíme-li si systém jako hru, můžeme ji buď hrát, snažit se postupně měnit její pravidla, nebo chtít změnit hru jako takovou. První, „intersticiální“ praktiky se snaží o změnu uvnitř struktur systému (odpor a vyjednávání na pracovišti) či o vytváření alternativ mimo jeho struktury (jako jsou třeba samozásobitelské zahrady) s cílem získat na něm nezávislost. Tento repertoár je typicky spojený s anarchistickou politickou tradicí a jejím důrazem na přímou akci a vzájemnou pomoc. Druhé, „symbiotické“ strategie pak cílí na postupnou reformu systému prostřednictvím státu: může jít o reformy s cílem zmírnit jeho nejhorší důsledky (zákaz dětské práce či ekologické regulace), nebo i o deprivatizaci některého sektoru ekonomiky s cílem podřídit jej společenským spíše než tržním prioritám (socializace zdravotnictví a vzdělávání nebo třeba i dopravy či bydlení). Tento repertoár byl charakteristický pro tradici sociálně-demokratickou či demokraticko-socialistickou, s její představou o postupném překonání kapitalismu v rámci parlamentní demokracie. Třetí linii představuje samozřejmě tradice revolučně-socialistická či komunistická, s její ideou „svržení“ systému a radikálního převratu v sociálních vztazích. Tuto strategii, již Wright popisuje jako „rupturální“, ve svém díle pro její historická selhání v zásadě zavrhuje.
Wright později svou typologii ještě rozšířil. Zmiňované „logiky“ jednání na různých úrovních systému zkombinoval s rozlišením dvou možných „cílů“: zmírňování škod a změna struktur. Hraní uvnitř hry se tak rozpadá na „odpor“ (v rámci struktur), respektive „únik“ (vytváření jiných struktur). Snaha změnit pravidla hry zase na „krocení“ (regulaci jednání kapitalistických aktérů „zvenčí“) a „demontáž“ (zásahy přímo do vlastnických vztahů a vnitřního uspořádání institucí). Logiku „rupturálního“ rozchodu se systémem jako takovým Wright dále nerozváděl. To za něj nedávno udělala v knize „nerůst a strategie“ až výzkumnice Jekatěrina Čertkovskaja. Ta soudí, že bychom se rupturálních strategií i s vědomím jejich úskalí a rizik vzhledem k narůstající nestabilitě světových společností zcela vzdávat neměli – měli bychom ale změnit to, jak jim rozumíme. „Ruptura“ podle ní nemusí znamenat jen snahu o úplný převrat ve společenských vztazích, natož prostřednictvím uchopení moci v bolševickém stylu, ale i časově či prostorově omezené intervence do systému metodami „občanské neposlušnosti“, často vynucené okolnostmi a vyčerpáním jiných možností.
To v případě „zmírňování škod“ znamená typicky blokádu – například kácení vzácných lesů či těžby fosilních paliv, v případě „překonávání struktur“ zase okupaci – třeba zabírání podniků a jejich převod do zaměstnanecké samosprávy v situacích krizí jako na počátku tisíciletí po finančním krachu v Argentině. Oba cíle se pak mohou propojit: právě v místě snahy o zablokování nějakého ničivého projektu, jako například v „osvobozené zóně“ v místě zamýšleného letiště La ZAD v severozápadní Francii nebo ve vesnici Lützerath ohrožené těžbou uhlí v Porýní, vzniká prostor pro experimentování s jinými způsoby života. Příkladem současných revolucí odmítajících uchopení státu a přetváření společnosti prostřednictvím teroru ale mohou být i projekty jako zapatistická autonomie v mexickém Chiapasu či syrská Rojava.
| Cíl jednání:
Logika jednání: |
Zmírňování škod | Změna struktur |
|
Intersticiální (budování alternativních institucí uvnitř struktur systému nebo v jeho prasklinách či na jeho okrajích) |
Odpor (organizování, sociální hnutí, demonstrace, protesty – např. odbory, stávky za klima) |
Únik
(nekapitalistické podniky, solidární ekonomiky, vzájemná pomoc – např. družstva či komunitní energetika) |
| Symbiotická
(reformy pravidel systému prostřednictvím politických institucí – státu, obcí, mezinárodních organizací) |
Krocení
(reformy a regulace kapitalistických aktérů zvenčí – např. zastropování nájmů či limity na znečištění) |
Demontáž (socializace a demokratizace vlastnických struktur, převod vlastnictví do rukou pracujících a uživatelů, obcí či státu – např. návrat veřejných služeb do vlastnictví měst) |
| Rupturální
(časově či prostorově omezený pokus působení systému fyzicky narušit nebo se z něj vymanit) |
Blokáda
(fyzické zabránění škodlivému projektu či jednání – např. blokáda rozšiřování uhelného dolu) |
Okupace (zabrání infrastruktur či území s cílem spravovat je na jiných principech – například okupace továrny zaměstnanci či squatting) |
Odpor i únik: sociální hnutí a solidární ekonomiky
Wrightova typologie a úvahy na ni navazující jsou užitečným přehledem různých historických zkušeností a z nich vyplývajících možností jednání. Samy o sobě nám však říkají jen málo o tom, jak můžeme překonat sklon k hledání „jediné správné cesty“ a jejímu prosazování na úkor ostatních, a místo toho začít hledat fungující kombinace, v nichž se tyto formy jednání navzájem podporují. Typické konflikty vznikají podél obou Wrightových os: měli bychom se snažit budovat naši vlastní moc a struktury nezávisle na systému, nebo se snažit jej změnit prostřednictvím státu a politické moci? Mělo by být naším cílem spíše zmírnit utrpení lidí tady a teď, nebo cílit na řešení jeho příčin? Tyto cíle se přitom v realitě zcela nevylučují, a naopak se mohou vzájemně podporovat. Protože chci zdůraznit, že praxe musí vycházet ze zkušenosti útlaku tady a teď, začnu právě od forem kolektivního jednání, které i historicky nejintuitivněji z této zkušenosti vzešly.
Těmi jsou zmiňovaný odpor a únik. Obě strategie mají i individualistické podoby: pracovat pomalu, snížit si úvazek, přestěhovat se. Mohou ale nabývat i kolektivních forem, které nás zajímají především. Jakmile se lidé na základě sdílené zkušenosti útlaku v růstovém systému začali sdružovat, vznikly dvě instituce, které jsou dodnes páteří mnoha forem protisystémového odporu v celém světě a o jejichž historickém významu svědčí i negativní asociace, které si s nimi lidé spojují pro jejich karikaturní podobu v autoritářském socialismu. Ze solidarity na pracovištích a potřeby čelit společně moci kapitálu jako zaměstnavatele, vznikly odbory. Ze vzájemné pomoci v komunitách, potřeby čelit kapitálu na trzích a vytvořit k němu svobodnou alternativu, vznikla družstva.
Odpor a únik: odbory a družstva jsou paradigmatickými příklady, podob je ale mnoho. K první kategorii patří všechna sdružení usilující o minimalizaci vykořisťování a útlaku uvnitř struktur systému (ať už na pracovištích nebo třeba v nájemním bydlení), k druhé všechny podoby ekonomických alternativ snažící se naopak maximalizovat reproduktivní autonomii: vymanit prostředky obživy z kapitalistických vztahů a uspokojit své potřeby nezávisle na systému (v rozmanitých sférách ekonomického života). První typ zahrnuje v širokém pojetí všechny možné podoby sociálních hnutí, které vzdorují útlaku prostředky protestní a jiné politiky, nebo usilují zvnějšku i zevnitř státu o reformy s cílem útlak zmírnit.
K druhému typu můžeme zařadit všechny možné „žité alternativy“ a ekonomické alternativy od výrobních a spotřebních družstev přes komunitní banky až po některé formy spravedlivého či solidárního obchodu. Jakkoli se pro ně používá celá řada jmen (družstva, solidární ekonomiky, občiny), ve skutečnosti jde o to samé: vymanit lidskou reprodukci z kontroly kapitálu a jeho oběhových okruhů extrakce nadhodnoty a vytvořit co nejrozsáhlejší a nejkomplexnější ekonomický ekosystém, v němž zboží, služby i hodnota cirkulují ne v zájmu extrakce a akumulace nadhodnoty, ale s cílem užitku, reprodukce a regenerace lidského života i jeho ekologických základů.
Nebývalé množství inkoustu a zlé krve se prolilo ve sporech o to, která metoda zápasu je přednější. A ne bez důvodu: snaha o odpor uvnitř systému často vedla ke kooptaci. Z odborů se může stát instituce, která rezignuje na politické cíle a zúží svůj zájem z osvobození lidí od nadvlády kapitálu ke zlepšování jejich podmínek: z podílu na řízení pekárny k většímu dílu koláče. Podobně ekonomické alternativy se mohou pomalu přizpůsobit „pravidlům hry“, nebo zůstat marginální a vytvářet drobné oázy bez potenciálu či ambice „zavodnit poušť“ kolem sebe. Těmito spory se ale ztrácí ze zřetele, že v realitě se v úspěšných protisystémových hnutích obě formy praxe vždy prolínaly a doplňovaly.
Logika je tu jednoduchá: mohou se navzájem významně posilovat. Jsou to solidární ekonomiky a jiné formy alternativních prostorů, co úspěšným hnutím poskytuje zdroje, zázemí a podporu pro jejich zápas. A jsou to sociální hnutí a další formy politické aktivity, co ekonomické alternativy brání a vytváří podmínky pro jejich rozšiřování. Nejde jen o doslovný prostor k setkávání, i když i ten je zásadní. Mimotržní, nekapitalistické formy ekonomiky poskytují lidem zmiňovanou reprodukční autonomii, tedy nezávislost alespoň části jejich obživy na kapitálu. Pro pracující, kteří jsou v naplňování svých potřeb zcela závislí na peněžním příjmu z kapitálu, je stávka riskantní. Pracující, kteří žijí v družstevním domě s netržním nájmem, děti posílají do sousedské školky a přinejmenším část potravin získávají z vlastní či komunitní zahrady, si mohou snáze dovolit postavit se zaměstnavateli na odpor.
A naopak: únik a vytváření alternativ je pro lidi tím snazší, čím větší podíl na vytvářené hodnotě vydobydou na kapitálu uvnitř mzdového vztahu. Prostory a instituce ekonomických alternativ budou lidé bránit tím spíš, čím lépe chápou a na materiální rovině zakoušejí jejich význam pro svůj život i jejich širší politický rozměr, takže politizace může být klíčovým prostředkem vytváření podpůrné komunity, bez níž družstevní podniky často schází na úbytě. Taková komunita může být tím silnější, čím silnější je hnutí, k němuž solidárně-ekonomická iniciativa patří: odborové organizace a jiné formy organizování, které zapojují široké vrstvy lidí na základě zkušenosti sdíleného útlaku spíše než subkulturní identity, pro ně mohou být přirozeným partnerem.
Není divu, že odbory a družstva se v dělnických hnutích devatenáctého a dvacátého století vyvíjely společně. Doplňovaly se nejen jako instituce politické praxe a naplňování bezprostředních potřeb, ale také jako praktické předobrazy budoucího uspořádání a instituce ekonomické demokracie: odbory jako alternativní mocenská struktura zpochybňující nadvládu kapitálu na pracovišti a aspirující na podíl na jeho řízení i vlastnictví, družstva jako praktický důkaz, že demokratická forma podniku funguje a autonomie na kapitálu je možná. Tato strategie může inspirovat také dnes, kdy právě vymanění ekonomiky z nadvlády kapitálu její radikální demokratizací je nejen podmínkou spravedlivější společnosti, ale i ekologického přežití.
Zdola i shora: společenská moc a politická moc
Druhou otázkou, která protisystémová hnutí všech typů v 19. století štěpila, je otázka vztahu ke státu. Tato otázka se netýkala jen hnutí socialistického, ale i hnutí ženského či antikoloniálních hnutí globálního Jihu. „Státotvorná“ pozice říkala, že klíčem ke změně je získat práva a podíl na moci v rámci stávajícího státního uspořádání a z této pozice následně společenské vztahy přetvořit. Jiné proudy zdůrazňovaly význam vztahů ve společnosti mimo stát, možnost měnit je „shora“ zpochybňovaly a místo toho zdůrazňovaly autonomní sebeorganizaci. Jak zobecňuje Immanuel Wallerstein, byla to etatistická pozice, která nakonec převážila, a takřka všude pak během dvacátého století dělnictvo i ženy získaly volební právo, kolonizované země zase nezávislost. Tato vítězství vedla k důležitým zlepšením, takřka nikde ale nevedla k té transformativní změně společnosti, jakou si její zastánci představovali. Výsledkem po celém světě bylo zklamání a frustrace z etatistického socialismu v jeho demokratické i revoluční podobě, stejně jako z liberálního feminismu i výsledků antikoloniálních revolucí.
Počínaje rokem 1968 to vedlo k vlně „nových sociálních hnutí“, poznamenaných skepsí k možnostem změny shora a kladoucích nový důraz na přímé jednání i kulturní změnu. Tuto skepsi je třeba považovat za do značné míry oprávněnou. S elektorální politikou se pojí charakteristický cyklus přemrštěných nadějí a propastných zklamání. Přestože jsou volené funkce ve státním aparátu považovány za místa, kde se ve společnosti nalézá moc, ve skutečnosti je jejich význam zásadně přeceňovaný. Je tomu tak tím spíše dnes, kdy koncentrace vlastnictví a globalizace ekonomických toků zvýšila převahu soukromého kapitálu a jeho moci nad demokratickými vládami. Bylo tomu tak ale do značné míry již po první světové válce, kdy se socialistické strany po celé Evropě začaly poprvé dostávat k moci, a narážely na strukturální limity, které je od „dočasného managementu“ a polidšťování kapitalismu – stále ještě s proklamovaným cílem systém postupně transformovat – dovedly až ke kapitulaci vůči neoliberalismu v osmdesátých a devadesátých letech. Proč se sociální demokraté, jak to popsal Joseph Schumpeter, „ujali úřadu, ale nikoli moci?“
Odpověď na tuto otázku je třeba hledat v kritické teorii státu, kterou v průběhu 20. století rozvíjeli nejprve Antonio Gramsci a v návaznosti na něj později Nicos Poulantzas. Ta upozorňuje, že stát není neutrální „nástroj“, který můžeme „uchopit“ a jeho prostřednictvím ve společnosti změnit, co si zamaneme. Současné státy se vyvíjely paralelně s kapitalistickým systémem jako jeho klíčová součást sloužící rozmanitým účelům: zajišťovat ideální podmínky pro ekonomický růst a hromadění soukromého kapitálu (akumulační funkce), ale také zajišťovat společenský pořádek a smír prostřednictvím represe, redistribuce i kooptace (legitimizační funkce). Nejen to, většina států je v kapitalismu jako světovém systému nezávislá jen nominálně a ve skutečnosti čelí významným omezením daným podmínkami své integrace do globální ekonomiky.
Výsledkem je, že stát je různými způsoby na kapitalismu závislý. Nejde jen o závislost na ekonomickém růstu pro daňový základ, který financuje státní redistribuci, jde také o kulturní a personální faktory včetně překryvů mezi politickými a ekonomickými elitami. Ty spolu často chodí do stejných škol nebo během kariéry cirkulují mezi „veřejnou“ a „soukromou“ sférou, jako když se bývalí manažeři stávají úředníky regulačních agentur „dohlížejících“ na své bývalé zaměstnavatele, a vysloužilí politici zase usedají na teplá místa v dozorčích radách.
Seberadikálnější politik či politička tak v momentě usednutí do funkce okamžitě čelí struktuře, která je navržena tak, aby stávající společenský pořádek konzervovala. Zároveň platí, že mimo samotný státní aparát bude při absenci podpory silných sociálních hnutí okamžitě čelit společenským strukturám a kultuře, která bude změně hluboce nepřátelská, od soukromé moci kapitálu a třídy jeho vlastníků až po dominantní „zdravý rozum“ – zažité představy o tom, co je a není možné či správné. Jak to popisoval Gramsci, stát je z tohoto hlediska jen „prvním příkopem, za nímž se zvedá celá řada dalších pevností.“ Daleko spíš než neutrálním nástrojem, je Poulantzasovými slovy „kondenzací“ poměru sil ve společnosti jako takové. Hegemonie kapitálu ve státě je odrazem jeho hegemonie ve společnosti jako celku.
Nejde přitom jen o zdravý rozum: hegemonie v Gramsciho smyslu neznamená jen moc ideologickou, ale i materiální. Kapitál vládne společnosti nejen proto, že má pod palcem politiky či média. Svou nadvládou v ekonomice ovládá doslova velkou část metabolismu společnosti a prostředků její reprodukce od jednotlivých pracovišť až po světové finanční trhy. Kontroluje mezinárodní toky kapitálu i co a jak se bude vyrábět, ceny zboží i podmínky práce, technologický vývoj i rozvoj infrastruktury. I pokud se v nějakém jednotlivém státě dostane k moci protisystémová síla, je pak schopný postavit se jí „stávkou kapitálu“ (například zastavením investic, které přinutilo k poslušné neoliberální politice na počátku osmdesátých let francouzského socialistu Mitterranda a po světové finanční krizi v roce 2008 také Obamu), prostřednictvím nátlaku mezinárodních institucí (případ Řecka) či nakonec podporou převratu či zahraniční intervence (případ Chile).
Postavit se této strukturální moci by tak znamenalo vybudovat znovu naši vlastní, autonomní strukturální moc schopnou i v samotné společnosti, nejen prostřednictvím státu, nadvládu kapitálu ohrožovat. Odpověď na otázku, zda potřebujeme usilovat o moc mimo stát, nebo ve státě, tak zní: obojí a nejprve jedno, pak to druhé. Druhá strategie – politická moc – totiž bude vždy závislá na té první – společenské moci; stejně jako naopak rozvoj sociálních hnutí či solidárních forem ekonomiky může v klíčových okamžicích záviset na tom, zda a jak jsou schopna promítnout svou moc do toho, kdo kontroluje stát a jak s ním nakládá.
Opět: není divu, že dělnická hnutí 19. a 20. století dosáhla největších úspěchů v době, kdy za socialistickými stranami stála silná sociální hnutí postavená na družstvech, odborech a dalších institucích protisystémově orientované „občanské společnosti“. A právě tuto strategii – jak využít příležitostnou kontrolu nad státem k podpoře struktur sociální moci mimo něj – se dnes snaží rozvíjet mnohá protisystémová hnutí globálního Jihu. Kromě otázky, jak vyhrát volby, by se tak měla protisystémová hnutí vážně zabývat problémem, jak stát transformovat a radikálně demokratizovat posílením participace lidí na rozhodování (například metodou občanských shromáždění) nebo úsilím o návrat větší míry politického i ekonomického rozhodování na obecní či regionální úroveň (to, o čem se dnes ve světě mluví jako o novém municipalismu).
Začít spolu: strukturální mocí ke strukturálním změnám
Zmiňovaný Nunes odmítá domněnku, že by paralýza dnešních protisystémových hnutí vyplývala z chybějící představy o cíli, k němuž bychom chtěli dojít. Nápadů a receptů, jak dysfunkční systémy dneška nahradit, máme dost, jak dosvědčují „dopisy nerůstovému Ježíškovi“, což jsou v akademické a mediální debatě o možnostech systémové změny oblíbené seznamy návrhů na radikální reformy. Mnohem horší je podle něj absence diskusí o tom, jak začít: tady a teď, s lidmi kolem nás, takovými, jací jsou. Nerůst z tohoto hlediska potřebuje trochu méně politik, zato o hodně více politiky. To má na mysli dnešní přední stratéžka renesance odborového hnutí Jane McAllevey, když v knize Žádné zkratky volá po návratu k organizování jako základní metodě politické praxe a kritizuje radikální hnutí posledních desetiletí za postupnou ztrátu kontaktu s širší sociální základnou a aspirací na získávání společenských většin.
Typickými způsoby práce se pak stávají metody charakteristické pro profesionální občanské organizace a „aktivistické“ skupiny vzešlé z nových sociálních hnutí. Pro první druh organizací je typická advokacie, tedy přesvědčování mocných argumenty expertů v modelu, v němž je participace širší veřejnosti omezena na podepsání internetové petice či finanční příspěvek. Druhý typ, mobilizování, sice zahrnuje pořádání veřejných nátlakových akcí, jež zapojují větší množství lidí, často ale spoléhá na úzkou komunitu aktivistek a aktivistů. Ti se akcí sami účastní, ale nezvládají do hnutí zapojit širší společnost včetně vlastních spolupracovnic či sousedů. McAllevey nás vybízí k tomu, abychom tyto pohodlné kontexty profesionálního či subkulturního aktivismu opustili a vrátili se k budování hnutí na základě hledání společné řeči a společných zájmů tam, kde žijeme – ve strukturách, v nichž nás k sobě přivádí sám systém: důraz klade jako odborářka samozřejmě na pracoviště, neopomíjí ale propojování odborových zápasů s širšími komunitami.
Podobně uvažuje autor knihy Jak na hegemonii Jonathan Smucker, když kritizuje uzavřenost a výlučnost dnešních radikálních hnutí a volá po potřebě potkávat se s lidmi tam, kde jsou – i když to může znamenat slevit z ideologické vyhraněnosti a maximalistických požadavků. Jak zdůrazňuje, nejdůležitější příčinou, proč se lidé k protisystémovým hnutím nepřipojují, není to, že by nesdíleli kritickou analýzu společnosti a frustraci z všudypřítomné nespravedlnosti. Častější příčinou je, že prostě nevidí žádný realistický plán, jak věci změnit. S tím souhlasí i Nunes, když zdůrazňuje, že mají-li mít protisystémová hnutí naději na úspěch, potřebují nejen radikální požadavky, ale především budovat instituce a realizovat změny, které dají lidem příležitost kolektivní moc, solidaritu a osvobození zažít. To mohou být jak zmiňované žité alternativy, tak sociální hnutí zaměřená na řešení bezprostředně pociťovaných problémů.
Jak ale při organizování lidí kolem bezprostředních zkušeností útlaku neztratit ze zřetele potřebu strukturálních změn a jak neupadnout do pastí kooptace či marginality? McAllevey zdůrazňuje radikální vnitřní demokracii i úlohu politického vzdělávání vedoucích osob v organizacích. Nunes pak navrhuje pokoušet se konstruovat na základě zdola organizované iniciativy politické kampaně, které jsou schopné svým rámováním politických problémů a strategickým vedením zápasů propast mezi pociťovaným problémem a jeho strukturálním řešením překračovat.
Začít od tady a teď pociťované frustrace a bojovat za bezprostřední zlepšení a současně ukazovat k horizontu transformace, která překračuje dnešní nastavení systému. Organizovat protesty proti zvyšování jízdného a současně mluvit o tom, že ekologická veřejná doprava by měla být nepodmíněnou základní službou bezplatně dostupnou pro všechny. Organizovat sousedství proti zvyšování nájmů a současně žádat, aby se byty korporátních pronajímatelů vyvlastnily, zateplily a převedly do společné správy měst a jejich obyvatel. Organizovat se proti stoupajícím cenám energií a současně žádat rozvoj udržitelné energetiky v rukou státu či obcí i právo na základní množství energie. Organizovat se proti klimatické krizi i nezaměstnanosti a současně žádat zavedení práva na práci a státního programu garantovaných pracovních míst v energetických úsporách, návratu vody do krajiny a dalších klimatických řešení.
Právě tady pak mohou přicházet ke slovu – jak tomu říkal André Gorz – nereformistické reformy ze zmiňovaných seznamů. Tedy návrhy na strukturální změny, které jsou očividně realistické, ale jejichž realizace není možná v mezích současného uspořádání a jejichž zavedení by mělo potenciál významně jej proměnit. Jejich naděje na úspěch bude tím větší, čím větší strukturální a institucionální moc se za nimi podaří shromáždit. To také znamená chápat jednotlivé kampaně a průběžné mocenské střety spíše jako to, co McAllevey nazývá „strukturní testy“, tedy příležitosti vyzkoušet svou sílu a navýšit ji. A hodnotit jejich úspěch v tomto smyslu spíše z hlediska jejich dlouhodobého dopadu na naši vlastní sílu a poměr sil ve společnosti než podle vnějších měřítek a krátkodobých či střednědobých cílů.
Myslet jako ekosystém
Jak jsem se snažil ukázat, rozdílné rejstříky protisystémově orientovaného jednání nemusí být jen zdrojem vzájemných napětí, nýbrž se mohou navzájem posilovat a doplňovat. To je patrné jak v možných spojeních mezi sociálními hnutími a solidárními ekonomikami, tak v tom, jak může synergicky fungovat mimostátní politika sociálních hnutí s úsilím o reformy systému jeho prostřednictvím. Klíč ke skutečně transformativní politické praxi je pak podle mě v jejich funkčním propojování a skládání. A to při plném vědomí jejich rizik a omezení – na jedné straně marginalita, na druhé kooptace – a s neustálým úsilím neztratit ze zřetele konečný cíl tohoto postupného „podemílání“ systému: nezůstat u krocení, nýbrž od něj v klíčových momentech přecházet k „demontáži“.
To se v textech o strategiích pro přechod k postrůstové společnosti ukazuje na často udávaném příkladu možností vzájemného významu žitých alternativ a nereformistických reforem. Jak upozorňují Giorgos Kallis a Giacomo D’Alisa ve své eseji Nerůst a stát, žité alternativy jsou zásadní jako experimentální prostory, v nichž se vyjevuje realističnost jiných vztahů. Lidem se umožňuje takové jiné vztahy zažívat a zatoužit po tom, aby hrály v jejich životech větší roli. Družstva, komunitní ekonomiky a obecní podniky demonstrují, že nadvláda korporací není nevyhnutelná. Odbory zase, že lidé jsou schopni se na pracovištích organizovat sami a nepotřebují šikanu manažerů. Komunitou podporovaná zemědělství, že supermarkety nejsou jediným způsobem distribuce potravin. Komunitní banky, že peníze lze spravovat demokraticky a ve prospěch všech.
Strukturální reformy prosazované na „bojišti“ státu jsou pak zásadní pro to, aby se ze svých nik mohla nová kultura šířit i do dalších oblastí běžné praxe a stávat se novým „zdravým rozumem“. Rozšíření nabídky nepodmíněných základních služeb může zásadně snížit závislost lidí na práci za mzdu a rozšířit tak možnosti věnovat se komunitním iniciativám či solidárním ekonomikám. Demokratizace vnitřní struktury velkých podniků nebo jejich združstevnění může dát podíl na jejich řízení pracujícím, komunitám a uživatelům. Zpomalení ekonomiky a snížení doby strávené prací za mzdu pak může být prostředkem uvolnění jak volného času, tak prostoru pro participaci na správě zásadně demokratičtější společnosti. Reforma veřejných financí může přesměrovat prostředky z destruktivních průmyslů a napřít je do aktivit, které skutečně potřebujeme.
Hnutí se v této perspektivě stává mikrokosmem, který již v sobě samotném nese předobraz světa, který se snaží vytvořit. Se systémem kolem sebe včetně státu a dalších zavedených institucí interaguje strategicky tak, aby navýšilo sílu vlastní a umenšilo sílu svých protivníků. To je to, co zdůrazňuje Nunes, když volá po tom, abychom hnutí chápali jako ekosystémy a k jejich rozvoji a budování přistupovali se vším, co z této analogie k jiným živým systémům vyplývá. Mimo jiné skutečnost, že pluralita a rozmanitost nejsou na škodu, nýbrž jsou zásadním faktorem odolnosti a přizpůsobivosti systému, protože mu umožňují naplňovat své životní funkce řadou na sobě nezávislých způsobů a experimentovat s rozmanitými a komplexními strategiemi adaptace na nové podmínky, z nichž jedna může být nakonec úspěšná. Afroamerická feministická autorka Adrianne Maree Brown popisuje totéž jako „emergentní strategii“.
Z tohoto chápání komplexních systémů vyplývá mimo jiné nezbytnost uvažovat o našich hnutích spíše než jako o jednotlivých organizacích či účelových partnerstvích, jako o propojených, dlouhodobých komplexech vztahů, v nichž je třeba hledat cestu k symbióze. Toto poznání jde za často pozorovaný prospěšný vztah mezi „radikály“ a „umírněnými“, kdy první posouvají hranice možného a legitimizují požadavky těch druhých jako „rozumné a kompromisní“, zatímco ti druzí chrání ty první před represí a přetavují jejich požadavky do institucionálních změn. Týká se různých funkcí a kapacit sociálních hnutí, jež jsem zmiňoval – od schopnosti fyzicky ochromit chod infrastruktur a ohrožovat sílu protivníka, přes trpělivou práci na rozvoji alternativ, expertní znalosti právních, technických a finančních systémů, komunikační a narativní schopnosti až po psychologickou podporu a péči. Čím lépe je dokážeme mapovat, vědomě kombinovat a vytvářet mezi nimi synergie, tím spíše budeme dosahovat naších cílů.
Pokud věříme, že svobodné sdružování a spolupráce jsou víc než donucování a konkurence, měli bychom se podle toho zkrátka začít chovat i ve vlastním hnutí a nezapomínat, že sám jeho vnitřní život by měl být předobrazem hodnot, které zastává. Ne tak, že by upadalo do pasti subkulturní identity a bylo pohodlným ostrůvkem pro hrstku trosečníků, ale naopak tak, aby právě nová kultura v hnutí samotném do něj lidi neodolatelně vábila. To nám může dát proti kapitálu klíčovou výhodu. Bohaté „přerostlé“ společnosti Severu jsou po desetiletích neoliberální ofenzivy i „traumatu z organizace“ – proměny institucí osvobození ve 20. století v nové formy útlaku – rozklížené a atomizované. Tento individualismus a rozklad vztahů vydává lidi napospas krizi obživy i smyslu. Pokud máme zorganizovat hnutí schopné tuto dynamiku zvrátit, budeme muset mimo jiné hledat cesty, jak tento individualismus překonávat. Ne návratem k vzývání kolektivity a celku na úkor jednotlivců, ale hledáním rovnováhy: tím, co Bini Adamczak nazývá „revolucí vztahů“.
Od prasklin k průlomu
Tato evoluční představa změny může sugerovat představu postupného a hladkého přechodu od jedné civilizace k druhé. Představovat si jej tak v závěrečném stádiu eskalující globální mnohočetné krize by ale bylo naivní. Uprostřed gradujících projevů systémového napětí, které je třeba chápat jako příznaky postupně se blížícího kolapsu, je dnes již jasné, že změny budou nelineární. V tom spočívá riziko – že potřebnost rozhodné kolektivní akce nedojde včas dostatečné části z nás – ale i naděje na to, že také naše zdánlivě beznadějné zápasy mohou vést ke společenským bodům zvratu, za nimiž se změny zásadně urychlí. To neznamená vrátit se k iluzorní představě možnosti úplného převratu ve společenských vztazích. Spíše jde o to skutečně si uvědomit a procítit nevyhnutelnost změny. Opustit představu možnosti dnešní systém udržet či udržitelným učinit a rozejít se s tím, co nás k němu na intelektuální i emoční rovině poutá. Odvážit se trpělivě budovat síly hluboce odhodlané jej zásadně proměnit, a připravit se tak lépe na potřebu pokoušet se momenty šoků a krizí využít k „přehození výhybky“.
V básni Buddhovo podobenství o hořícím domě popisuje Bertolt Brecht příběh ze života „probuzeného“, v němž se jej jeho žáci ptají, co má vlastně na mysli konečným stavem osvobození – nirvánou. Buddha, jak je u něj časté, jim řekne, že na jejich otázku neexistuje odpověď. Večer pak ovšem vypravuje příběh o tom, jak viděl dům, který hořel. Šel tedy k němu a uviděl, že jsou v něm stále ještě lidé. Vešel proto dovnitř a volal na ně, že jim hoří střecha nad hlavou a aby dům rychle opustili. Obyvatelé domu ale neměli naspěch. Jeden z nich, ač mu žár už spálil řasy, se Buddhy otázal, jaké je venku počasí, zda neprší, zda nefouká vítr, zda je pro ně jinde již přichystán jiný dům – a tak dále. Buddha bez odpovědi vyšel ven. „Tihleti, myslel jsem si, musí uhořet dřív, než se přestanou ptát,“ ukončí příběh. „Komu půda ještě není tak horká, že by ji raději vyměnil za jakoukoli jinou, než aby na ní zůstal, tomu nemám co říci.“
Autor je výzkumník a kampaňér v platformě Re-set.
Text vznikl v rámci série článků v projektu Rozšiřování nerůstového povědomí díky podpoře Nadace Rosy Luxemburgové.
