Senátní volby 2018. Foto Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0
Zhruba měsíc před volbami nového českého prezidenta nebo prezidentky je víceméně jisté, že se do druhého kola přímé volby probojuje někdo z trojice Petr Pavel, Andrej Babiš a Danuše Nerudová. Už nyní za nimi ostatní kandidáti a kandidátka značně zaostávají. To potvrzuje většina dosavadních výzkumů. A zároveň je to nějak logické: hrozba, že se Andrej Babiš stane prezidentem, mobilizuje část voličstva směrem k většímu taktizování. A na volbu čistě „srdcem“ tak nezbývá moc prostoru. Zdá se, že si to uvědomuje valná část lidí – až na dva kandidující. Pavla Fischera a Marka Hilšera.
Babiš, Antibabiš a ti další
Petr Pavel se zatím snaží o catch all strategii a má potenciál oslovit i část voličstva Andreje Babiše, což je jeho nesporná výhoda navzdory problematické minulosti kariérního komunisty. Nerudová se zase, byť místy velmi rozpačitě, neautenticky a vyprázdněně zkouší profilovat jako kandidátka liberální pravice, nebo i liberálního středu – občas tak moc, že se člověk skoro bojí pátrat po tom, co si skutečně myslí a co hodlá v úřadu po případném zvolení vlastně dělat. Oba se pak svým způsobem (každý jinak a každý s jinou intenzitou) staví vůči Babišovi do opozice. Petr Pavel dokonce uvádí, že „hodnoty“, které Babiš reprezentuje, jsou jedním z hlavních motorů jeho kandidatury. Bývalého premiéra Česka má za člověka, který lže, obchází pravidla a chová se populisticky. A takového prezidenta by Česku nepřál.
Držet si kandidaturu je samozřejmě úplně legitimní. Zároveň je důležité umět vyhodnocovat důsledky, které to může mít.
Jenže o prezidentský úřad se uchází i další lidé. A zatímco u předsedy ČMKOS Josefa Středuly dává jeho kandidatura alespoň nějaký smysl – do debat se nejspíš bude pokoušet vnášet důležitá sociální témata, která jsou v dnešní době, průsečíku krizí, podstatná a z hlediska každodennosti stále podreprezentovaná, a navíc může Babišovi hlasy odebírat, u dalších dvou výraznějších tvářích, tedy Marka Hilšera a Pavla Fischera se začínají objevovat poměrně velké rozpaky.
Proč vlastně oba senátoři kandidují znovu, když už minule to nevyšlo? Proč se raději nevěnují své senátorské práci, která je bezesporu důležitá, zabírá jim hodně času i nyní, v období kampaně, když musí vědět, že jejich šance na samotný postup do druhého kola jsou už nyní minimální? Obavy z toho, že odeberou potřebná procenta Nerudové s Pavlem přitom sdílí nejen laická veřejnost, ale i řada odborníků a odbornic, kteří poukazují na překryv jejich voličstva.
Babiše bude nejspíš volit alespoň šestina lidí, kteří se k volbám vypraví. Bývalý premiér se tak může spolehnout na svůj oddaný elektorát, který se v čase tolik nemění – mírně se oslabil v době nejhorší covidové krize, kdy se naplno obnažila Babišova totální politická neschopnost a hysterický, neefektivní a ohrožující mikromanagement. Zároveň se u takto dlouhodobě usazené a zároveň polarizující postavy české politiky dá očekávat, že moc nových voličů a voliček už nesežene: Babiš má tedy svůj strop i coby osoba s úmyslem stát se prezidentem, i jako reprezentant svého projektu ANO v parlamentní politice. A nezdá se, že by neschopnost současné vlády na sociálním a ekonomickém poli uměl zatím jakkoliv využít ve svůj prospěch. Alespoň co se mobilizace voličstva pro první kolo týká.
Veřejný zájem neexistuje
Hilšer ani Fischer ale odstoupit neplánují. Svou kandidaturu stále drží. A vtírá se tak myšlenka, že se prezidentskou kampaní snaží získat prostor pro posílení své další kandidatury do senátu. Prezidentské volby jsou celorepublikově sledovanou událostí, všichni uchazeči budou mít nekonečně prostoru v médiích, už nyní se o nich mluví, jsou vidět, mohou na voličstvo působit. Navíc ani Hilšer, ani Fischer se – logicky – neobraceli na hlasy přímo z ulice. Sběr podpisů je totiž nejen časově náročný, ale také velmi nákladný a vzhledem k pracovní vytíženosti Hilšera i Fischera nepřipadal v úvahu. Oba se tak opírají o podpisy senátorů a senátorek.
Držet si kandidaturu je samozřejmě úplně legitimní. Zároveň je důležité umět vyhodnocovat důsledky, které to může mít. Pokud oba kandidáti vědí, že nemají šanci se do druhého kola dostat – což potvrzují i experti, kteří jim dávají šanci doslova nulovou – bylo by mnohem vyspělejší reakcí jednoduše odstoupit a podpořit některého ze silnějších kandidátů. Taková gesta v české politice dlouhodobě chybí a určitě by Hilšera i Fischera v očích části veřejnosti posílila právě i v senátních volbách.
Mohli by ukázat, že politiku nechápou jako pouhý výtah k moci ke svému senátorskému znovuzvolení, ale i jako určité principiální a hodnotové pole, v němž je zkrátka důležité ve správný moment umět i ustoupit ve prospěch ostatních, kteří mohou někam smysluplně dojít a utkat se s Babišem s větší podporou v zádech. Na nějaký veřejný zájem se ale v české politice prostě nehraje. I proto se lidem jako Babiš pořád celkem daří.
Autorka je redaktorka Alarmu.