Foto Unsplash
Časy epidemie nás na chvíli přiblížily některým takřka revolučním úvahám. Třeba že by nemocní lidé pobírali nemocenskou ve výši svého platu a nikoli pouhých 60 procent, jako je tomu u nás v současnosti. Ostatně když jste nemocní, také neplatíte za nájem, energie, potraviny nebo kroužky pro děti 60 procent obvyklé ceny. Nicméně toto přiblížení civilizaci, jaká existuje v sousedním Německu nebo Rakousku, se bohužel nezdařilo a dnes je naopak na stole návrh, jak pracující více přidusit a život jim zkomplikovat.
Česká pravice má hrůzu z představy, že se lidé jen tak válejí doma a dostávají za to peníze, jako by to snad byli nějací poctiví spekulanti s nemovitostmi nebo fosilní miliardáři. Proto by se ráda vrátila ke karenční době v případě nemocenské, tedy že za první tři dny nemoci nedostane člověk nic a v dalších dnech pak oněch 60 procent mzdy. Přitom naše česká mzda je výrazně nižší než u zmíněných sousedů, kteří zároveň nečelí ani přibližně tak drastické inflaci, jakou zažívají lidé v Česku.
Danit banky a velké korporace prostě není tak jednoduché jako sebrat nemocným podporu. Jediné, co tak vláda doopravdy umí, je vybírat drobné od nejchudších.
Při srovnání výše mezd v rámci Evropy patříme bohužel stále do východního bloku a Západ zatím doháníme a předháníme leda v životních nákladech, jako jsou ceny potravin a v posledních letech bohužel také ceny bydlení. Nedávno zveřejněná minimální důstojná mzda ve výši bezmála 41 tisíc korun většině pracujících v Česku připomněla, jak daleko mají k důstojné existenci. Důstojný život je v nedohlednu pro bezmála dvě třetiny lidí. A vláda přemýšlí, jak toto číslo ještě prohloubit.
Už sama inflace způsobuje, že v posledním roce roste počet rodin ohrožených chudobou, stejně jako počet těch, kdo ze svých příjmů nejsou schopni vůbec nic ušetřit. Jejich počet vzrostl v závěru loňského roku na celou třetinu českých domácností.
Být chudý je za trest
Jsou to ti stejní, kterým v roce 2020 zrušení superhrubé mzdy koalicí ODS, ANO a SPD nepřineslo skoro nic, protože na této daňové úpravě vydělali především ti, kdo vydělávají více. Což je stejná skupina, kterou zavedení karenční doby příliš nezabolí. Ať už díky vyšším příjmům, vyšším úsporám nebo pracovním pozicím, na nichž je běžné mít jako benefit tzv. sick days, pomocí nichž lze vykrývat běžné krátkodobé nemoci.
Nicméně právě jejich situací vysvětluje ve svém návrhu NERV, proč by bylo zavedení karenční doby v podstatě bezbolestné: „Výpadek výdělku v délce trvání několika málo dnů si většina zaměstnanců může snadno řešit z vlastních úspor.“
No a ti, co si to snadno vyřešit nemůžou, mají prostě smůlu, což je zhruba třetina českých domácností. Zrušení superhrubé mzdy ochuzuje státní rozpočet každý rok o zhruba 120 miliard korun. A protože premiér a ministr financí odmítají řešit tuto díru doopravdy, hledají se různé kosmetické záplaty. Jako když ministr financí Stanjura ruší pobočky finančních úřadů, aby na oko ušetřil pár milionů, zatímco současně přišel o 60 miliard, protože zpackal daň z mimořádných zisků.
Danit banky a velké korporace prostě není tak jednoduché jako sebrat nemocným podporu. Jediné, co tak vláda doopravdy umí, je vybírat drobné od nejchudších. K tomu směřuje plán zvýšit DPH stejně jako návrh na znovuzavedení karenční doby, která má donutit ty nejméně vydělávající chodit do práce během nemoci, nebo si vybírat dovolenou, jako se tomu podle analýzy IDEA z roku 2022 často dělo. Možná není nutné úplně rozepisovat, jaký je rozdíl mezi angínou či chřipkou a dovolenou, při níž si člověk odpočine nebo prostě dělá, co sám uzná za vhodné.
Karenční doba není ničím jiným než trestem za chudobu, aby nikdo ani v nemoci nezapomněl, kde přesně je jeho místo. Jedná se o další opatření, jež ignoruje reálnou křehkou situaci českých rodin, které čelí déle než rok trvající bezprecedentní inflaci. Uvažuje se o ní v zemi s podprůměrnými příjmy, v níž současně tráví lidé v práci nejvíce času v Evropě. Zatímco jinde se debatuje o čtyřdenním pracovním týdnu, u nás nakonec budeme rádi, když uhájíme alespoň volné neděle.
Autor je redaktor Alarmu.