Z filmu Noc 12. Foto Pilot film
Popularita žánru true crime, tedy sledování různě zpracovaných rekonstrukcí skutečných zločinů, může být vykládána různě. V lepším případě je za tímto trendem skutečný zájem porozumět příčinám zločinů i postupům, jimiž byly odhaleny. Jindy je s nimi ale spojena spíše voyeurská zvědavost na sadistické činy a samotné pachatele, bez zachování respektu k obětem. Detektivní film Noc 12., který si letos odnesl historicky nejvyšší počet sošek francouzské ceny César, se také zabývá skutečným případem a jeho vyšetřováním. Oproti současným trendům si ale zachovává větší odstup a namísto fascinace zločinem se obrací k samotnému procesu vyšetřování a tomu, jak může daný případ vstoupit do života vyšetřovatelů.
Noc 12. je adaptací části knihy 18. 3.: Rok u kriminální policie, kterou po ročním pozorování napsala francouzská spisovatelka a scenáristka Pauline Guéna. Namísto důrazu na vyřešení jednotlivých případů a dopadení pachatelů se Guéna zaměřila na detailní postup vyšetřování a na vztahy mezi policisty. Režisér Dominik Moll a scenárista Gilles Marchand se při tvorbě snímku inspirovali jedním z popsaných zločinů – brutální vraždou mladé dívky, která se později stala obsesí mladšího z obou vyšetřovatelů. Adaptace se nezabývá jen důkladnou rekonstrukcí jednoho případu. Ukazuje i na společenské problémy, které se odráží v pozadí zločinu, a jsou patrné v předsudcích samotných vyšetřovatelů.
Policisté mají dopadnout pachatele a potrestat zločin, namísto toho ale vyšetřují intimní život oběti a pronáší nad ní soudy, jako by sama byla viníkem.
Večer 12. října 2016 se v sídle kriminální policie v Grenoblu loučí vrchní vyšetřovatel, na jehož místo nastupuje sympatický, ale odměřený Yohan (Bastien Bouillon). Stejné noci odchází z večírku v alpském maloměstě mladá dívka Clara. Na cestě domů ji ovšem zastaví maskovaný útočník a po polití hořlavinou ji zapálí. Jsme svědky šokujícího výjevu, kdy hořící dívka zpomaleně utíká místním parkem. Distancované snímání umožňuje oběti zachovat náležitý respekt, přesto se tato scéna stává něčím, co bude nás i postavy policistů v průběhu filmu pronásledovat. Případu se vzápětí ujímá Yohan spolu se starším kolegou Marceauem (Bouli Lanners).
Vyšetřování bez cíle
Zbytek snímku se od podobně vypjatých momentů odchyluje k procedurální stránce vyšetřování, neočekáváme dramatické zvraty či rychlé dopadení pachatele. Tvůrci totiž uvádějí film statistikou, dle níž ve Francii zůstává 20 procent případů vražd nevyřešených, a tento představuje jeden z nich. Toto rozhodnutí ovlivňuje divácká očekávání po zbytek filmu. Film nás neklame tím, že by naši pozornost směřoval k rozuzlení, které se nedostaví. Naopak vyzrazením části děje zesiluje důležitost dalších aspektů vyšetřování. Podobně jako v jiných proslulých snímcích o neuzavřených případech, v Zodiacovi či jihokorejských Vzpomínkách na vraždu – se do popředí dostávají dennodenní práce policistů, to, jak je případ ovlivňuje i předsudky, se kterými k takovému případu přistupují.
Převážnou většinu filmu představují rozhovory s blízkými oběti a jednotlivými podezřelými. Poté, co policisté s obtížemi oznámí zprávu o úmrtí dívky jejím rodičům, se díky její kamarádce Stephanie dostávají ke Clařinu příteli a dalším sexuálním partnerům. Jako diváci se s postavami policistů neztotožňujeme kvůli jejich charakterovým vlastnostem, ale zkrátka proto, že vnímáme daný případ ze stejného hlediska jako oni. Vyprávění se tak s výjimkou úvodní scény vraždy zcela omezuje na to, co o případu ví sami detektivové. Jinak strohé scény rozhovorů s podezřelými, které si vystačí se základním postupem záběr-protizáběr, nás díky preciznímu střihu situují do výslechu mezi policisty, se kterými sdílíme perspektivu a podezřelé, od kterých stejně jako oni chceme vědět víc.
Detektivové průběžně narazí na řadu stop – pohozený zapalovač, tričko od krve, zamlčovaní milenci. Některé z nich sice policistům umožňují lépe poznat Clařin životní příběh, samotné vyšetřování ale ani zdaleka nepřibližují k úspěšnému konci. Pátrání se tak brzy mění v sérii sledování falešných stop a zklamaných očekávání. Režisér Moll tento pocit bloudění v kruhu a stagnace umocňuje působivými sekvencemi, v nichž se Yohann po práci věnuje cyklistice. Namísto výjezdu do přírody ale trénuje na uzavřeném velodromu, ve kterém ani jeho jízda nemá žádný cíl.
Mužský svět policie
Důraz na dialogické výměny a konfrontace mezi policisty a podezřelými nabízí hercům příležitost pro vykreslení rozdílných charakterových typů. Zatímco Yohan si aspoň zpočátku udržuje určitou distanci od případu, starší Marceau tento profesionální odstup postrádá. Po neúspěšné snaze zplodit dítě si totiž jeho žena našla milence, a jejich vztah se rozpadá. Bohatý sexuální život Clary mu proto připomíná vlastní selhání v osobním životě. Když někteří z bývalých partnerů dávají najevo, že pro ně Clara znamenala jen povrchní známost a ne někoho, koho by si vážili, Marceau nedokáže ovládat své emoce. Každý z nich je nějak podezřelý – jeden reaguje na zprávu o její smrti posměchem, další ze žárlivosti složil rapovou skladbu, v níž Claře před smrtí vyhrožoval upálením, a nejstarší z partnerů má za sebou celou historii, kdy se k ženám choval násilně.
Extrémní povaha vraždy dokládá, že za ní musela stát osobní nenávist motivovaná misogynním postojem, který byl ale vlastní hned několika milencům. V těchto chvílích však Noc 12. dokáže dané téma nastínit i z další perspektivy. Přistupují detektivové k oběti bez předsudků? Dokážou Clařin intimní život pochopit, nebo si do něj jen projektují své problémy? Policistka, která je k detektivům v závěrečné části filmu přiřazena, upozorňuje na skutečnost, kterou si všichni uvědomují až postupně. Je zvláštní, že v případě násilí na ženách jsou muži jak v rolích pachatelů, tak těch, kteří mají daný zločin vyšetřit.
Oběť jako viník
Misogynie tak představuje širší problém, ochránců zákona se samozřejmě týká taky. Film je však nikdy nesráží na úroveň pachatelů. Naopak díky pečlivé observaci jejich pracovních postupů umožňuje nahlédnout do jejich vztahů a způsobu přemýšlení. Předsudky vůči ženám tak ukazuje spíše jako následek jejich rozhodnutí věnovat se hlavně kariéře a od vztahů si udržovat cynický odstup. A Clařini bývalí sexuální partneři je provokují k otázkám. Proč si vybírala právě tyto typy? Proč žila takový sexuální život? Po rozhovoru s Clařinou kamarádkou Stephanie si Yohan uvědomuje, že podobné otázky se zcela míjí s cílem případu. Policisté mají dopadnout pachatele a potrestat zločin, namísto toho ale vyšetřují intimní život oběti a pronáší nad ní soudy, jako by sama byla viníkem. Divák, který je celou dobu vyprávění po boku policistů, je tímto obratem sám konfrontován. Yohan kvůli pohlcení vyšetřováním sice ztrácí původní odměřenost, ale aspoň už dokáže konfrontovat jednoho ze svých kolegů, který naznačuje, že Clara šla svým chováním osudu naproti.
O tři roky později dochází k znovuotevření vyšetřování díky angažované soudkyni, které připadá vůči oběti neuctivé případ uzavírat, a navíc vidí v Yohanově postupu potenciál. Touto dobou přichází do dříve mužského sboru i nová policistka Nadia, která vyšetřování svými podněty posouvá dopředu. Noc 12. se tak obrací k otázce reprezentace žen v institucích. Nenabízí nám ji ale jako jednoduchou tezi, spíše jako součást širšího problému. V něm nelze zločiny oddělit od širších souvislostí, ať už se jedná o mezilidské vztahy obecně či přímo o genderové předsudky. Podobným směrem se vydává i závěrečná scéna, v níž Yohan již opustil velodrom a zdolává silnice v místních horách. Na první pohled může takový konec působit necitlivě. Tvůrci vyprávěli o misogynii a jejím vlivu na zločiny, o podreprezentaci žen, aby se nakonec spokojili s tím, že se policista naučil s případem žít. Nabízí se ale i vstřícnější čtení. Nic se sice nevyřešilo, dost možná kvůli omezenému uvažování policejního sboru. Přesto jak postava soudkyně, tak policistka Nadia umožnily Yohanovi učinit pokrok ve vyšetřování a přiznat si neúplnost vlastní perspektivy. Jedině díky tomu z ní může vykročit a ve vyšetřování pokračovat dále, s nadějí v lepší výsledky.
Autor je doktorand politologie a filmový publicista.