Dovolená s Cronenbergem. Infinity Pool je misantropická noční můra z přímořského letoviska

White Lotus pro úchyly. I tak by se dal stručně charakterizovat nový film režiséra Brandona Cronenberga Infinity Pool. V temné sci-fi o skupině turistů v zemi, která jim umožňuje beztrestně páchat zločiny, se nám dělá špatně nejen z toho, jací jsme, ale i z toho, jakými bychom snadno mohli být.

Když se režiséra Davida Cronenberga ptali na koronavirovou pandemii, odpověděl, že z lidského hlediska je to sice pohroma, ale pro vědce je to „parádní materiál“ a z globálního hlediska jen „každodenní rutina na planetě Zemi“. Kanadský tvůrce tím jen potvrdil platnost svého mnohem staršího výroku, podle nějž se chce ve svých filmech na člověka dívat optikou smrtícího viru.

Jeho syn Brandon Cronenberg ve svých dosavadních filmech poctivě pokračuje v rodinné značce. První dva filmy Antiviral a Possessor jsou body horory se zápletkami o tom, jak korporace a technologie deformují hranice toho, co si představujeme pod pojmem lidskost. Antiviral byl o budoucím světě, kde se fanoušci celebrit mohou se svými idoly identifikovat i tak, že pozřou kus masa vyšlechtěný z jejich buněk nebo se nakazí chorobou, kterou jejich oblíbená hvězda právě prodělává. Possessor vypráví o tajné organizaci, která má k dispozici technologii, díky níž se může jejich agent napojit do mozku jiného člověka a kontrolovat jeho tělo. To společnost využívá k páchání vražd.

Nejsilnější dopad na hlavního hrdinu má pohled na jeho vlastní klon, zkopírovanou verzi jeho osobnosti, která je před jeho očima krutým způsobem sprovozena ze světa.

Brandonovy filmy mají náměty, s jakými David přicházel na začátku své kariéry v sedmdesátých letech. Reagují ale na současný svět. Filmy obou režisérů jsou zákeřné v tom, že útočí na náš pocit autonomie. Na pocit, že jsme svéprávné bytosti, které do velké míry zodpovídají za své vlastní jednání. Jejich filmy naopak své protagonisty vidí jako hříčky v rukou vyšších sil, což jsou v jejich ateistickém univerzu především viry, pudy, technologie a společenské tlaky. V tomhle ohledu je jejich tvorba mimo jiné také antikapitalistická. V jejich filmu by klidně mohla zaznít věta z Gibsonova Neuromancera, podle níž by mimozemšťané považovali za nejrozvinutější formu života na Zemi nikoli člověka, ale korporace. Infinity Pool je velmi aktuální právě v tom, že ukazuje, jak technologie, politika a kapitál proměňují základy mezilidského chování.

 

Žádná sci-fi, ani horor

V některých recenzích se dočteme, že Brandonova novinka je spíš sci-fi než horor. Pokud se chceme handrkovat o žánry, bylo by ale správnější říci, že Infinity Pool je spíš jízlivá satira než sci-fi. Film nám neukazuje žádný promyšlený svět budoucnosti. Jeho prostředí i fantastická rekvizita spíš slouží jako katalyzátor nebo obraz společnosti, o které chce film vyprávět. Děj se odehrává ve fiktivní zemi Li Tolqa (její lokace se natáčely v Chorvatsku a v Budapešti), což je dokonalá hyperbola „zemí třetího světa“, kam lidé z bohatého západu jezdí na dovolenou. Za hranicemi turistického resortu panuje viditelně tuhá totalita, provozují se tu tresty smrti, a dokonce i zdejší písmo má podobu nesrozumitelných klikyháků. V této zemi také existuje možnost vyhrazená jen pro bohaté turisty, že v případě spáchání zločinu mohou nechat vytvořit svůj klon a na tom pak bude vykonán trest smrti. Klasická sci-fi by domýšlela důsledky takového opatření, což by asi vedlo ke spoustě dost obtížně řešitelných otázek ohledně toho, jak by taková společnost fungovala.

Infinity Pool ale nápad využívá jen jako spouštěč. Film se zajímá jen o to, jak na takové opatření zareagují bohatí turisté. A odpověď, kterou nám Cronenberg dává, zní, že se stanou bestiemi. Jako satira je jeho film rafinovaný, výstižný a hlavně důsledný. Nejde v něm jen o jednoduchou myšlenku, že hrozba trestu je to jediné, co nám brání v páchání zvěrstev. Jeho téma je mnohem důmyslnější. To, co z partičky bohatých dekadentů udělá všehoschopné tyrany, je zvláštní kombinace nezodpovědnosti a násilí. Nejsilnější dopad na hlavního hrdinu má pohled na jeho vlastní klon, zkopírovanou verzi jeho osobnosti, která je před jeho očima krutým způsobem sprovozena ze světa.

Cronenberg se tu vrací k tématu svých předchozích dvou filmů, kterým byla krize identity. Film se vlastně ptá, jak vypadá situace, kdy přijdeme o vlastní jedinečnost. Kdy zjistíme, že každý z nás může donekonečna kopírovat sebe sama a tím ztratit jedinečnost originálu. Zatímco hlavní hrdina je z téhle možnosti otřesený, skupinka dalších dovolenkářů přijme život v takovém světě za svůj s tím, že pro ně lidský život tím pádem ztratí hodnotu. Člověk přestane být originál a stane se sériovým výrobkem.

Jízlivost filmu je ještě umocněná tím, že působí naprosto misantropicky. Není tu jediná důstojná postava. Všichni vyznívají jako groteskní monstra. Turisté se nezastaví před nejhoršími krutostmi a ponižováním, ale o nic humánnější nejsou ani obyvatelé Li Tolqy, ať už je to cynický úředník zajišťující popravy klonů, nebo obyčejní lidé, kteří je vykonávají. Cronenberg zcela v duchu „perspektivy smrtícího viru“ vidí všechny své postavy jako nástroje uskutečňující potenciál společenského systému, v němž žijí.

Art hororové efekty

Svým způsobem je Infinity Pool zároveň nejcivilnějším filmem Brandona Cronenberga. Ten je od začátku své kariéry v jiné pozici, než byl jeho otec, a to zdaleka nejen kvůli svému slavnému příjmení. David Cronenberg až do průlomového díla své kariéry, kterým byla Mrtvá zóna podle Stephena Kinga, pracoval s producenty nízkorozpočtových filmů, takže vesměs musel držet své excentrické nápady v mezích toho, co si mohl s mistry speciálních efektů a s daným rozpočtem dovolit. Brandon naopak film od filmu pracuje s vyššími rozpočty a zvučnějšími spolupracovníky.

Využívá totiž statusu, kterého se ambiciózním hororům dnes dostává. Infinity Pool by se mohl zařadit po bok současných nezávislých art hororů, na kterých si udělalo jméno studio A24. Cronenberg částečně hraje jejich hru. Jeho novinka má plíživé tempo a obsahuje několik psychedelických scén, které jako by tvořily povinnou součást dnešních art hororů. Pořád ale naštěstí zůstává natolik osobitý a filmařsky sebejistý, že se mu povedlo natočit dílo vyčnívající z průměru, aniž by musel příliš často sahat k laciným efektům.

Po maskérskými a světelnými efekty nabitém předchozím filmu Possessor tentokrát Cronenberg staví na kontrastu. Infinity Pool je plný ztišených scén i expresivních halucinačních sekvencí. Jeho stálý kameraman Karim Hussain (mimochodem sám tvůrce avantgardních hororů) snímá scény z resortu vesměs v chladných tlumených barvách a ve fantasmagorických scénách přechází do sytých neonových odstínů. Možná nejpříznačnějším trikem, který tu kamera provádí (a také jednou z nejsilnějších pasáží filmu), jsou úvodní záběry, kdy kamera rotuje vzduchem v závratně působících nakloněných či převrácených úhlech. Zároveň je u Cronenberga mladšího překvapivé, jak moc je Infinity Pool herecký film. Alexander Skarsgård v hlavní roli dokáže do svého hrdiny dostat zvláštní směs všednosti a totálního excesu, na kterém celý film staví. Jeho výkon dokáže působit psychologicky přesvědčivě i expresionisticky.

Celkově se Brandonu Cronenbergovi povedlo posunout otcovy principy do aktuálnějších a jízlivějších poloh. Na dobu letních přímořských zájezdů je tohle ideální noční můra.

Autor je filmový kritik.

Čtěte dále