Foto Burnt Pineapple Productions, Wikimedia, CC0 1.0
Vynález atomové bomby na sklonku druhé světové války představuje bezesporu jednu z nejzásadnějších událostí dějin. Poté, co její nasazení proti městům Nagasaki a Hirošima vyústilo v kapitulaci Japonska, se ale povaha nové zbraně ukázala jako plná paradoxů. Pokud bomba přispěla ke konci války, nemůže její ničivý potenciál zabránit válečným konfliktům jako takovým? Jaké jsou ale záruky před opačným scénářem, tedy před ukončením dějin a lidské civilizace? Nový film režiséra a scenáristy Christophera Nolana o strůjci atomové bomby Robertu J. Oppenheimerovi si s těmito paradoxy pohrává a záměrně je nechává bez jednoznačného řešení.
Tyto rozpory navíc klade do životního a profesního příběhu svého protagonisty. Také Oppenheimer se ukazuje jako osobnost plná paradoxů – je to vědec se sympatiemi ke komunismu, který se podílí na nejzásadnějším projektu americké armády, národní hrdina, ale i člověk podezřívaný ze špionáže pro Sovětský svaz. Oppenheimerova kariéra je vyprávěna retrospektivně, prostřednictvím dvou rámujících událostí. Při první je Oppenheimer, ztvárněný irským hercem Cillianem Murphym, předvolán na bezpečnostní slyšení, kde mu hrozí odebrání bezpečnostní prověrky, zatímco druhé dominuje bývalý ředitel Komise pro atomovou energii Lewis Strauss (Robert Downey Jr.). Ten na konci padesátých let předstupuje před porotu rozhodující o jeho kandidatuře na ministerský post v Eisenhowerově administrativě.
Subjektivní vyprávění
Líčení minulosti v rámci procesu nejvíce odpovídá postupům tradičních životopisných filmů. Oppenheimer se postupně stává vlivným akademikem na poli kvantové mechaniky a nakonec i ředitelem projektu Manhattan, zaměřeného na přípravu atomové bomby. Současně se angažuje v levicovém hnutí na akademické půdě. Tam navazuje kontakty s několika aktivními komunisty, včetně mladé studentky a aktivistky Jean Tatlock (Florence Pugh), se kterou střídavě udržuje poměr. Brzy se poznává s bývalou členkou Komunistické strany Katherine (Emily Blunt), která se stává jeho životní partnerkou. Jednotlivá setkání i politické přesvědčení pak formují jeho rozhodnou snahu předstihnout nacistické Německo při přípravě bomby. Strauss, který se s Oppenheimerem setkal jako předseda poválečné Komise pro atomovou energii, se během slyšení snaží od Oppenheimera co nejvíce distancovat. Ve svých vzpomínkách se pomalu odhaluje jeho povaha zahořklého kariéristy, který svému arogantnímu a nadanějšímu souputníkovi nikdy neodpustil okamžiky ponížení.
Nolanův Oppenheimer ukazuje dějiny jako nepředvídatelné pole vlivů a sil.
Až na několik vrcholných momentů a průletů kamery nad pouští Nového Mexika se snímek po celé tři hodiny nese v rytmu rychlých dialogických výměn. Během úvodu se může zdát, že Nolan svůj očekávaný letní hit, natočený prostřednictvím formátu IMAX, nečekaně pojal jako tříhodinové konverzační drama. Takový dojem ale brzy ustupuje. Oppenheimer není snímkem opírajícím se jen o hutné dialogy. Ty sice stojí v popředí, nikdy ale nefungují samostatně. Rychlý střih mezi rozhovory v jednotlivých příběhových liniích a pulzující soundtrack Ludwiga Göranssona filmu dodávají rychlé tempo, především ale každou větu i scénu mění v součást bohatšího celku. V tomto ohledu Oppenheimer dále rozvíjí dosavadní tendence režisérovy tvorby. Nelineární vyprávění Nolanovi umožňovalo stavět jednotlivé události do nového světla, kdy diváci vržení doprostřed dění nejprve vnímají následky činů a až následně jsou na stopě jejich příčinám. Ačkoliv by se příběh mohl omezit na rutinní vyprávění o pozvolném vzestupu a pádu, v Oppenheimerovi jsou rozhodnutí činěná během životních úspěchů neoddělitelná od budoucích selhání.
Nolanovy snímky často dokáží upoutat používáním paralelního střihu mezi jednotlivými dějovými liniemi, napříč prostorem a časem. Tentokrát je ale tento postup užíván v průběhu celého filmu, který se tak formálně blíží spíše modernistickým dílům. Prostřihávání na události vnímané z perspektivy některé z postav nám nepředává jen doplňující kousky narativní skládačky. Přes rozdílnost jednotlivých výjevů naopak upomíná na to, že objektivní poznání daných událostí není snadno dosažitelné. Vnímání scén z hlediska obou protagonistů tak aspoň částečně umožňuje proniknout do jejich rozpoložení a vnitřních konfliktů.
Ženské postavy, jejichž nedostatečná charakterizace představuje dlouhodobou slabinu Nolanových scénářů, zde mají podobně omezenou roli jako v jeho předchozích filmech. Tentokrát je to ale aspoň částečně zdůvodněno filtrováním příběhu perspektivou protagonisty, který je zaměřený především na vlastní poslání. Katherine sice v průběhu filmu uděluje svému manželovi cenné rady, zůstává ale na okraji jeho pozornosti, a on se tak vydává vstříc mylným rozhodnutím.
Díky důrazu na subjektivní vnímání jednotlivých situací pak vynikají i jinak konvenčně snímané scény konverzací. Tradiční filmový materiál a technologie IMAX tentokrát nejsou využity k zachycení rozsáhlých scenérií jako spíše k snímání tváří ve velkých detailech. Lidská tvář se stává estetickým objektem, který zrcadlí rozpoložení postav ve vyhrocených momentech. Vědecké diskuse jsou navíc divácky atraktivní i díky abstraktním vsuvkám, které zachycují jaderná štěpení a další reakce.
Nolan se v některých scénách obrací k subjektivním představám, které zpočátku působí nahodile. Když musí Oppenheimer během výslechu vylíčit svůj osobní život, ocitá se nejprve před komisí nahý a před svou ženou dokonce při souloži s milenkou Jean. Zatímco jindy dokáže pronikavý herecký projev Cilliana Murphyho zachytit nejednoznačnost a vnitřní křehkost titulní postavy, tentokrát se film uchyluje k snadnému řešení v podobě banální metafory zranitelnosti.
Civilizační pokrok
Oppenheimer je následně pověřen generálem Grovesem (Matt Damon), aby se zhostil vedení projektu Manhattan, jehož cílem má být výroba první atomové bomby. V Los Alamos v Novém Mexiku je vybudována vědecká základna, do níž jsou postupně přizvány špičky tehdejší fyziky. Zde se projevuje další častý rys Nolanových filmů, kdy se po konvenčnějším úvodu filmy ubírají jiným žánrovým směrem. Podobně jako se Temný rytíř od superhrdinského filmu odklonil k zemitému kriminálnímu thrilleru a Interstellar kombinoval velkolepé sci-fi s intimním dramatem o rodinných vztazích, jednotlivé roviny Oppenheimera se postupně osamostatňují do svébytných žánrových typů. Obě slyšení, která rámují celé vyprávění, se rychle mění v napínavé soudní drama, které zkoumá minulost jak vynálezce atomové bomby, tak politika Strausse. Pátrání, zda se v Los Alamos nacházel špion, který donášel Sovětům, se kvůli omezenosti vyprávění na dílčí perspektivu zúčastněných mění v některých scénách v paranoidní thriller.
Nolan navíc v prostředí Nového Mexika pracuje s westernovou ikonografií, která životopisnému vyprávění dodává subtilnější obrysy. Oppenheimer se se svou manželkou Kitty ve volných chvílích prohání po pustinách na koni. Vybudování vědeckého střediska uprostřed ničeho zase evokuje stará westernová městečka. V pozadí westernových děl stojí postupná kolonizace Divokého západu rozpínající se civilizací a něco obdobného najdeme i v Oppenheimerovi. Tým vědců v Los Alamos totiž také svou prací posouvá společnost na další civilizační stupeň, ze kterého není cesty zpět.
Tento zlomový moment nastává během prvního testu atomové zbraně nazvaného Trinity. Nolan se svou až fetišistickou posedlostí analogovým filmovým materiálem a praktickými efekty nechal sestavit skutečnou bombu, jejíž explozi postavy sledují. Působivost scény pak spočívá zejména v rozpojení obrazu a zvuku, kdy je stupňování napětí ostrými smyčci vystřídáno momentem absolutního ticha, během kterého atomový hřib ohromuje svou velkolepostí. Nolanovi se daří tuto scénu, kdy se v až psychedelickém výjevu ztrácíme v závalu plamenů, podat jako historický milník. Chvíle očekávaného vítězství se ale brzy mění v počátek dalšího nebezpečí.
Nahodilost dějin
V závěrečné třetině filmu dochází k propojování jednotlivých dějových linií do soudržnějšího celku. Dopad některých zvratů ale čerpá spíše z případné divácké neobeznámenosti s osudem jednotlivých postav. Rovina s přelíčením ohledně možného jmenování Strausse ministrem je sice precizně vystavěná a Robert Downey Jr. v ní podává jeden z nejvíce strhujících výkonů své kariéry, přesto se ubírá příliš očekávanou cestou. Nolan se pro zachycení vztahu mezi Straussem a Oppenheimerem inspiroval napětím mezi Salierim a Mozartem z divadelní hry Petera Shaffera Amadeus, kterou později adaptoval Miloš Forman ve stejnojmenném filmu. Ačkoliv Oppenheimer žánrovými i formálními postupy překračuje didaktické biografické snímky, použití tohoto schematického a konvenčního rámování postav jej vrací zpět do příliš známých vod.
Díky invenční práci s hlavní postavou se film naopak vyhýbá reduktivnímu pohledu na dějiny, který by za zlomovými událostmi odhaloval rozhodnutí historických velikánů. Oppenheimer se sice po sestrojení bomby stává celebritou i tváří na obálce časopisu Time, jeho zásadní role ale spočívá spíše v navázání na řadu méně předvídatelných vlivů. Nelineární a subjektivní ráz vyprávění ukazuje jednotlivé události spíše jako složitou mozaiku než jednoznačný příběh. Sestrojení atomové bomby musel předcházet objev jaderného štěpení německými vědci, stejně jako celkový projekt Manhattan byl založen především na kooperaci předních fyziků než na Oppenheimerově samostatné práci. Od začátku, kdy jej vidíme ještě jako začínajícího vědce, film zdůrazňuje jeho schopnosti v teoretické stránce vědy a organizaci vědecké práce než v odhadnutí praktické aplikace.
Propast mezi teorií a praxí, potažmo politikou, se postupně stále prohlubuje, Po dokončení bomby se řízení projektu odevzdá do rukou armády, která může zbraň použít nad rámec původního účelu ukončení války. Oppenheimerova poválečná snaha o prosazení mezinárodní kontroly jaderného arzenálu tak jen potvrzuje nemožnost dohlédnutí následků původního záměru. Namísto vítězství je sžírán výčitkami a další účast na výslechu bezpečnostní komisí pro něj představuje spíše příležitost k pokání, které jej aspoň částečně může zbavit viny.
Síla Nolanova Oppenheimera nespočívá v líčení dějin jako strhujícího a čitelného příběhu ani v didaktickém napojení přípravy bomby na současnou politickou situaci. Toho totiž dosahuje zcela nenuceně, když dějiny ukazuje jako nepředvídatelné pole vlivů a sil. Za každým úspěchem a historickým vítězstvím se tak skrývá jejich nahodilost i možnost obrácení k horšímu.
Autor je filmový publicista.