Foto Neo_II, Flickr, CC BY-NC-ND 2.0
Quentin Tarantino se v současnosti čím dál víc stahuje do pozice filmového connoisseura, který sice stále ještě vyrazí do kina na Barbenheimera (i když nejspíš hlavně proto, aby mohl obdivovat detailní záběry nohou Margot Robbie), ale ze všeho nejraději lidem různými kanály valí do hlavy moudra o svých oblíbených filmech z minulého tisíciletí. Vlastní kino, které promítá výhradně staré snímky z filmového pásu, natáčí podcast pojmenovaný po své domovské videopůjčovně Video Archives a teď napsal i knihu o filmech ze sedmdesátých let. Naštěstí je to dobrá kniha.
Na první pohled se může zdát, že se Tarantino stále více vrací do minulosti (ostatně jeho poslední film odehrávající se v „současnosti“ byl Auto zabiják z roku 2007) kvůli tomu, že ve svých komentářích dnešního dění často působí jako poněkud arogantní slon v porcelánu. Nadužívání „slova na n“ v jeho filmech kritizoval Spike Lee už v devadesátých letech, ale v poslední době má Tarantino kvůli velkohubému vystupování v médiích jeden problém za druhým. Na jeho nesoudnost ukazuje celá kauza kolem (těžko obhajitelné) scény s Brucem Leem v Tenkrát v Hollywoodu, komunitu filmových skladatelů pobouřil tím, že ji označil za ghetto a jeho zhodnocení svého napojení na Harveyho Weinsteina (byli to právě bratři Weinsteinové, kteří v době uvedení Pulp Fiction do velké míry udělali z Tarantina mediální hvězdu, a pak distribuovali všechny jeho filmy až po Tenkrát v Hollywoodu) je hodně eufemistické.
Tarantinova slabost pro konfrontační filmové zážitky se ale vůbec nejsilněji projevuje v textu o exploatačním filmu Bez slitování.
Na druhou stranu samotné jeho filmy pořád velmi dobře odolávají občasným hodně povrchním kritikám, že jsou explicitně násilné (včetně násilí na ženách) nebo že je to čistý eskapismus. Právě kniha Filmové spekulace dobře ukazuje, že ve skutečnosti nic jako čistý eskapismus neexistuje. Veškeré umění je únik z reality a zároveň žádné umění z ní nedokáže utéct úplně. Je také jasné, že Tarantino rozhodně není žádný buran, který by se vyžíval v samoúčelné efektní brutalitě (pokud máte ten pocit, zkuste se pro srovnání podívat na libovolný film Roba Zombieho). Ve Filmových spekulacích se naopak často zabývá reprezentacemi a tím, jak vyznívají z dnešního odstupu.
Nejdivočejší dekáda americké kinematografie
Tarantino ve Filmových spekulacích vystupuje jako pamětník, kritik, filmový fanoušek i praktikující tvůrce. A nejlepší pasáže knihy jsou zpravidla ty, kde se všechny tyhle role prolínají. Už první kapitola začíná popisem jednoho kina. Tiffany Theater v Západním Hollywoodu patřilo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let k sálům spojeným s doznívajícím kontrakulturním hnutím a sedmiletý Tarantino sem chodil se svojí matkou a nevlastním otcem na filmy nasáklé deziluzí z krachu americké hippie kultury. To dává autorovi příležitost zavzpomínat a obhájit si sám před sebou a před čtenáři a čtenářkami, proč bylo v pořádku, že v tak nízkém věku viděl filmy jako Francouzská spojka nebo Vysvobození. Naštěstí ale u sebestředného vzpomínání zdaleka nekončí.
Popisuje totiž, jak s tehdejším publikem sledoval pozoruhodný, ale dnes pozapomenutý film Joe od Johna G. Avildsena (který později natočil filmy jako Rocky nebo Karate Kid). Tato temná sociální satira vypráví o bohatém obchodníkovi Billovi, jehož dcera se zapletla s hippie komunou a on v záchvatu vzteku zabil jejího přítele. V baru potká chudého dělníka Joa, který tu vykřikuje, že nenávidí „hipíky a černochy“. Společně pak projdou sérií scének reflektujících problémy třídy a rasy v tehdejší společnosti a nakonec se vydají na ozbrojený zátah do nedaleké hippie komuny, kde pozabíjejí její členy a členky a Bill nedopatřením zastřelí i vlastní dceru.
Joe je jen první z řady příkladů, na kterých Tarantino ukazuje, proč má rád hollywoodské sedmdesátky a proč je považuje za „nejdivočejší dekádu americké kinematografie“. Joe je totiž tvrdě konfrontační záležitost. Film s brutálním a tragickým finále na publikum v Tiffany působil díky jadrným replikám ultrapravicového burana, podle nějž se snímek jmenuje, zároveň jako satirická komedie. Zároveň je to ale výmluvný komentář třídních rozdílů v dobových Spojených státech, což Tarantino také neopomene ocenit.
Filmy mají být konfrontační
Kniha složená z necelé dvacítky textů, z nichž většina je věnovaná vždy jednomu konkrétnímu filmu, nám hollywoodské sedmdesátky ukazuje samozřejmě zúženou a do velké míry osobní perspektivou. Několik pasáží dokonce vyznívá jako Tarantinovo tvůrčí krédo. V jednom textu obdivně píše o scéně z Almodóvarova filmu Matador, kde hlavní hrdina masturbuje při sledování úryvků z nejbrutálnějších filmových hororů s tím, že sám touží po podobně nekompromisních, provokativních výjevech, které obsahují „smích jako reakci na něco nepříjemného“ a ukazují, že „na násilí může být něco sexy“. Tyto výroky mohou působit nezodpovědně – ale jen v případě, že zastáváme představu, že filmy by měly dávat divákům a divačkám pozitivní příklad. Což je popravdě dost utopická a zároveň strašidelná představa. Tarantino naproti tomu evidentně chce, aby jeho filmy (a filmy obecně) byly konfrontační – ale produktivním způsobem.
Kromě zmíněného filmu Joe se to ukazuje i na dalších textech zabývajících se podobně „problematickými“ filmy. Jeho text o filmu Drsný Harry je svým způsobem brilantní úvaha nad tím, jestli je to fašistický film. Odkrývá se, že je opravdu hluboce problematický, ale že odráží něco ze strachů tehdejších starších konzervativních bílých Američanů a Američanek vyděšených z vlastních dětí, které se přidávaly k hippie komunitám, z Black Panthers a ze sériových vrahů. Postava Harryho Callahana je podle Tarantina mimo jiné právě obrazem rozhořčení z mediálně sledovaných kauz kolem Zodiaka a dalších sériových zabijáků a z toho, že zákonné složky tehdy neměly nástroje, jak s podobným typem zločinců nakládat.
Podobně zaměřená je i jeho analýza filmu Taxikář od režiséra Martina Scorseseho a scenáristy Paula Schradera, které podle Tarantina parafrázují klasický padesátkový western Stopaři Johna Forda s Johnem Waynem. Dodnes se tento v debatách o rasismu v amerických westernech velmi často a právem skloňovaný snímek v Taxikáři zvláštním způsobem variuje s podobně nejednoznačným a latentně rasistickým hrdinou v podání Roberta De Nira. Tarantinova slabost pro konfrontační filmové zážitky se ale vůbec nejsilněji projevuje v textu o exploatačním filmu Bez slitování. Tarantino píše, že scénář zmiňovaného Paula Schradera měla být kritika fašistických brakových filmů o pomstě. Po řadě změn oproti původnímu konceptu se z něj stal možná ještě více fascinující filmový artefakt – dílo, které Tarantino popisuje jako „nejlepší zběsilý fašistický film o pomstě, který byl kdy natočen“.
Filmové spekulace ale sledují i řadu jiných aspektů tehdejších filmů. A také tvorby samotného Tarantina, který se v textu často mění z analytika v dramaturga. Název Filmová spekulace skutečně nelže. Kniha je plná různých úvah ve stylu „co by kdyby“. Nejgrandióznější z nich je celý samostatný text postavený na otázce, jak by to vypadalo, kdyby Taxikáře nenatočil Scorsese, ale Brian De Palma. Z podobných míst lze vyčíst něco o tom, co Tarantino považuje za podstatné i jako tvůrce. Například je zajímavé, že když hodnotí volby tvůrců jednotlivých filmů, příliš se nesoustředí na formální záležitosti – kameru, střih, mizanscénu, ale spíš na scénář a výběr herců. Jeho úvahy o tom, kdo by byl ideálním představitelem pro jakou postavu a co která role znamenala pro kterou hereckou hvězdu, někdy zabírají i několik stran textu. Vlastně tím potvrzuje, že právě herci a scénář jsou pro něj jako režiséra také klíčovou složkou filmu.
Filmové spekulace jsou zároveň celkem nemilosrdně stavěné pro zasvěcenější čtenáře. Do nějaké míry se dá říct, že je naplno docení jen ti, kteří poznají, odkud pochází fotografie na obálce knihy (Steve McQueen a Sam Peckinpah při natáčení filmu Útěk). Zároveň se ale ukazuje, že Tarantinův nakažlivě entuziastický styl, jakým mluví o filmech, stejně dobře funguje i v psaném textu. Jeho silné teze, čtivý styl a zjevné nadšení pro věc nakonec zdaleka nejsou jen dokladem toho, že Tarantino má pořád silné ego, ale také že dokáže i o padesát let starých filmech říct něco svěžího a podnětného.
Autor je filmový publicista.