Foto Aerofilms
Anatomie pádu je vyprávěna převážně v přítomném čase. Pouze párkrát nahlédneme do minulosti. Nejdelší a nejdůležitější flashback zachycuje dialog Sandry a Samuela. Oba jsou spisovatelé. Ona je v psaní úspěšná a na svůj úspěch je náležitě pyšná. On zápasí s tvůrčím blokem, přivydělává si jako učitel a žárlí. Každý z nich mluví jiným jazykem. Její mateřštinou je němčina, jeho francouzština. Mluví spolu anglicky. Nutnost překonávat kvůli druhému jazykovou bariéru, opouštět své přirozené prostředí a přizpůsobovat se je jednou z mnoha záminek k vyříkání si křivd, které se v nich během mnohaletého soužití nahromadily.
Anatomie pádu vypráví z různých perspektiv o nepoznatelnosti člověka a skutečnosti.
Frustrace, psychický tlak, finanční problémy – všechno se valí ven. Klidný rozhovor přechází do stále vyostřenější hádky. Jejich výpady jsou tak přesné a kruté, že se vedle nich i Bergmanovy Scény z manželského života jeví jako laskavý film. Napětí kulminuje násilnou konfrontací. Vzduchem létají předměty i údery. To už ale nevidíme. Střih nás vrátil zpět do soudní síně, kde se odehrává podstatná část filmu.
Zmíněný flashback byl vizualizací zvukové nahrávky pouštěné jako jeden z důkazních materiálů. Šokované tváře lidí, kteří poslouchali to, co jsme my viděli, převracejí vyznění několika předchozích minut. Nešlo o syrovou realitu, jasná fakta, ale o překlad zvuků do obrazů, o subjektivní výklad, při kterém nutně muselo dojít ke zkreslení informací. Náhlá změna prostředí a kontextu nás nejpříměji konfrontuje s tím, jak se u soudu osobní historie vyslýchaného stává záležitostí cizích lidí a jejich výkladových rámců.
Nehoda, sebevražda, nebo vražda?
Gabriel García Marquéz napsal, že každý vede tři životy: veřejný, soukromý a tajný. Anatomie pádu zkoumá situaci, kdy je člověk nucen hájit poslední z nich. V tajném životě se projevujeme nejupřímněji, neomezováni sociálními strukturami, ale zároveň jsme nejzranitelnější. Už se není za co skrýt.
Postavou, ke které se upínají zraky celé soudní síně, je Sandra. Musí dokázat, že nezavraždila Samuela. Jinak ji čeká dlouhý pobyt ve vězení a přijde o reputaci i syna. Manželovu smrt režisérka Justine Triet neukazuje. Také zde se omezuje na neúplná a nejednoznačná fakta, z nichž si každý může odvodit a poskládat vlastní verzi událostí – stejně jako Sandra skládá své romány z fragmentů cizích i vlastních životů. U soudu ovšem dochází k otočení rolí a této kontroly je zbavena. Jiní lidé vytvářejí fikční verzi toho, co provedla ona, snaží se transformovat kusé informace v souvislý narativ. To, co ze Sandry udělalo opěvovanou literátku, tedy práce s jazykem a vyprávěním, se v soudní síni obrací proti ní.
Sandru v jejím živlu vidíme poprvé – a nadlouho i naposledy – během napjatého prologu. „Co chcete vědět?“ ptá se hned v první replice filmu. Dotaz míří ke snaživé studentce, která s ní přijela udělat interview do odlehlé horské chaty nedaleko Grenoblu. Sandra působí chvílemi uvolněně, chvílemi napjatě. Nevyzpytatelně přechází mezi flirtováním a vážností. Důvodem její nervozity je vedle skleničky vína v ruce též hudba rozléhající se nahlas celým domem a přehlušující vše ostatní. Manžel pracuje v podkroví. Nebo to alespoň předstírá. A jako zvukový doprovod si k tomu pustil instrumentální verzi songu P.I.M.P. od rappera 50 Centa. Náhoda? Provokace? Pasivně agresivní vzkaz manželce, kterou nemůže vystát? Můžeme se jen domýšlet. Daniel je jedenáctiletý syn rozhádaného páru. Po nehodě má poškozený zrak. Zatímco se patra domu otřásají hudbou, jde vyvenčit svého vodicího psa Snoopa, čtvrtého člena rodina. Když se vrátí z vycházky, před chatou leží otcovo nehybné tělo. Pod hlavou má krvavou kaluž.
Policie, lékaři ani soudní znalci nemají jasno v tom, jestli to byla nehoda, sebevražda, nebo vražda. Cizí zavinění nelze vyloučit. Rozhodnutí bude na porotě. Justine Triet totiž není jen fanynkou amerických rapperů, jak naznačuje předchozí odstavec, ale také soudních dramat stejné provenience. Její čtvrtý film svým názvem ostatně odkazuje ke klasice žánru, Anatomii vraždy z roku 1959. Žánrová šablona ale režisérce a spoluautorovi scénáře Arthuru Hararimu slouží primárně k pitvě rodičovství a manželství, ne vychladlého těla. Po dvou a půl hodinách, kdy jsou objevovány důkazy a ověřovány různé hypotézy, toho víme mnohem víc zejména o Sandře, o jejím soukromí, práci, nevěrách. Dál nad ní ale visí stín pochybností.
K poznání pravdy, k němuž směřuje většina klasických soudních dramat, nám chybějí obrazy. Žalující straně též. Proto musí advokát fantazírovat, dělat závěry na základě útržků, redukovat konkrétní osoby a jejich komplikované vztahy na argumenty a tím je zbavovat mnohoznačnosti, se kterou si soudní systém neumí poradit. Černá, nebo bílá, vinná, nebo nevinná…
Pravda ztracená v překladu
Fakta vyřčená u soudu nikdy nebudou fakty v celé jejich složitosti, ale jen výběrem daným tím, co víme nebo chceme vyprávět. Veřejnost, zde zastoupenou žalobcem a porotou, Sandra dráždí svou svobodomyslností a skutečností, že nezapadá do očekávaných norem. Vydělávala víc než muž. Věnovala se víc práci než rodině. Je bisexuální. Všechny tyto odchylky od archetypu ideální ženy a matky jsou nyní postaveny na pranýř.
Je souzena za své skutky, nebo za to, kým si dovolila být jako žena v patriarchální společnosti? Titulní pád odkazuje stejnou měrou k incidentu, který způsobil Samuelovu smrt, jako k pádu uznávané autorky, která je postupně obnažena a sražena k zemi. Má přitom jen nepatrný vliv na to, jaké představy si do ní druzí projektují. Mohla by hrát roli, která se od ní očekává, ale je si natolik jistá vlastní pravdou, že svůj vylepšený obraz nepředkládá. Na lavici obžalovaných působí chvílemi odtažitě a arogantně. Když však pečuje o syna, je něžná a milující. Protagonistka si díky suverénnímu herectví Sandry Hüller až do konce zachovává ambivalenci a tajuplnost a my spolu s postavami váháme, jestli jí můžeme věřit. Sami na sobě tak můžeme pozorovat, že antipatie mohou mít větší váhu než důkazy.
Justine Triet stejně jako ve svých předchozích filmech, ale s mnohem větší analytickou důsledností, ukazuje postavy snažící se vyznat v zamotané síti vztahů a obhájit vlastní pravdu. Existuje ale pro něco takového v partnerství a v rodině prostor? Nehrozí vždy, že se podstatné skutečnosti ztratí v překladu? Zvlášť pokud mluvíte jazykem, jenž vám není vlastní, nebo musíte překládat zvukové vjemy do obrazů jako Daniel, který skoro nevidí a se světem navazuje kontakt zejména prostřednictvím zvuků. Třeba když na piano opakovaně hraje skladby od Albénize a Chopina, jimiž je rytmizováno vyprávění. Kvůli jeho zrakové vadě mu nezbývá než realitu, pro něj neviditelnou, interpretovat. S rizikem omylu.
Film nás nevede za ruku. Svědectví střídá svědectví, právníci se předhánějí v tom, kdo zkonstruuje sugestivnější příběh, a oddělit pravdivé od nepravdivého je stále těžší. Anatomie pádu vypráví z různých perspektiv o nepoznatelnosti člověka a skutečnosti. Věcný styl snímání, kdy kamera švenkuje zleva doprava a zoomuje na toho, zrovna mluví, je stále častěji narušován stylizovanými záběry z pohledu Daniela. V druhé polovině filmu, v němž mají často rozhodující význam mimoobrazové zvuky, jen zdánlivě spolehlivější než obrazy, se stává dominantním jeho (akustické) hledisko. Na základě informací odhalovaných u soudu si přestává být jistý obrazem, který si vytvořil o rodičích. Stávají se jinými lidmi, než jaké znal a na něž spoléhal.
Triet tak vedle thrilleru, soudního dramatu a portrétu vztahu natočila i film o dospívání. Přesněji o momentu, který vyžaduje, abychom se oprostili od dosavadních vlivů a vzorů a učinili nezávislé rozhodnutí, byť může jednoho z našich rodičů stát svobodu. Druhý zásadní flashback je Danielova vzpomínka na rozhovor s otcem. Chlapcův hlas během celé scény překrývá ten otcův, je dokonale synchronizován s pohybem jeho rtů. Vzniká tak pochybnost, zda opravdu na základě vzpomínky přeříkává, co slyšel, nebo Samuelovi vkládá do úst vlastní slova. Přibližujeme se realitě, jak ji zakusil Daniel? Nebo jde o čirý výmysl?
Znepokojivá sekvence dokládá, že jakkoli velké množství důkazů o něčím životě shromáždíme, nakonec stejně rozhodne jedna z mnoha protichůdných interpretací, kterou lze lehko vyvrátit, pokud zvolíte správná slova nebo jste zkrátka rétoricky zdatnější než soupeř. Vršení různých verzí, respektive různých překladů téhož příběhu vede především k poznání, že spravedlnost je extrémně omylná, a při jakékoli snaze objektivně vyložit své činy a city nevyhnutelně narazíme na limity svého slovníku. Anatomie pádu ovšem tuto frustrující pravdu předkládá formou dramatu tak vrstevnatého, herecky strhujícího a vypravěčsky vtahujícího, že ji budete chtít vidět a slyšet opakovaně.
Autor je filmový publicista.