Ilustrační fotografie. Foto Rainwiz, Flickr, Creative Commons, CC BY-NC-SA 2.0
Ráno 7. října odstartovala palestinská organizace Hamás bezprecedentní přímý útok na Izrael a stovky jejích bojovníků pronikly na izraelské území na jihu země. Stříleli civilisty, znásilňovali ženy a vraždili i malé děti. Izraelská společnost zažila obrovský šok, z něhož se bude vzpamatovávat velmi dlouho. Někteří vládní představitelé mluví o tom, že se jednalo o nejbrutálnější výpad proti židovskému obyvatelstvu od roku 1945. Vláda a armáda se momentálně připravují na pozemní vojenskou operaci v Pásmu Gazy, jejímž cílem má být naprostá eliminace velení a militaristických struktur hnutí Hamás. Jak situaci vidí novinář a analytik Břetislav Tureček, jenž působí na Metropolitní univerzitě v Praze a je autorem knihy Nesvatá válka o Svatou zemi?
Jak si vysvětlujete sobotní útok Hamásu? Proč přišel právě na jihu?
Ptáte se, proč na jihu. Alternativa ze strany Hamásu by byla jedině na Západním břehu Jordánu, a tam by evidentně na něco podobného prostě neměli prostor a čas. Západní břeh je pod drobnohledem a podobnou akci by zde zorganizovat nemohli. Na to potřebovali enklávu, která je do značné míry izolovaná. Izraelská armáda je daleko víc koncentrovaná na Západním břehu, kde jsou statisíce osadníků. Nebavíme se samozřejmě jen o uniformovaných složkách, ale i zpravodajských. Ty mají Západní břeh podchycený mnohem lépe než Gazu – jak se teď fatálně ukázalo.
A načasování? Máte nějaké vysvětlení, proč k útoku došlo zrovna teď?
Ať v izraelsko-palestinském konfliktu načasujete cokoliv na jakýkoliv termín, vždycky najdete dost poměrně racionálně vypadajících vysvětlení, proč k tomu došlo zrovna teď. Protože před měsícem se stalo to, protože za měsíc se stane tohle… Kdyby se ten útok stal o půl roku dřív, byl by třeba spojován s nějakým útokem židovských osadníků na Západním břehu. Kdyby se stal v létě, byl by spojován se začátkem Ramadánu. Je tam obrovské množství rovin. Zmiňuje se, že Izrael má vnitřní politicko-bezpečnostní problémy. To mohlo být pohnutkou. Stejně logická je varianta, že šlo o snahu torpédovat sbližování Izraele a Saúdské Arábie. Pro takhle velkou akci muselo být těch pohnutek víc. Teď se jich víc sešlo a to asi rozhodlo o tom načasování.
Dá se nějak zmapovat, jak na útoky Hamásu reaguje palestinské obyvatelstvo?
Je to taková zajímavá schizofrenie. Já jsem se samozřejmě s některými lidmi spojil. Někteří mluvili otevřeně, jiní zastřeně. Kdybych to měl nějak interpretovat, vidím takovou zdánlivě neslučitelnou směsku. Na jedné straně můžeme vidět hrdost, že někdo za Palestince něco udělal, že ta izraelská arogantní moc teď také pocítila vlastní medicínu. To neznamená, že se s tím můžeme ztotožňovat, ale tato argumentace existuje a momentálně hodně rezonuje. Ostatně ty oslavy v ulicích jsme viděli. A pak jsou tu ještě další dvě motivace, které se různě překrývají. Je samozřejmě obava, k čemu to povede. V Gaze už konkrétní dopady vidíme a zaplatí za to zase obyčejní lidé. Včera se tam někdo třeba skutečně radoval, že byli zabíjeni Židé, jenže dneska už jsou zabíjeni zase Arabové v Gaze.
I když se Izrael může dopustit válečných zločinů, určitě bych nebral vážně teorie, že Izraelci teď chtějí spáchat genocidu a vyhlazovat Palestince.
Vím zároveň, že jsou v Palestině lidé, kteří jsou šokovaní tou brutalitou a distancují se od toho. Společenská situace tam ovšem není taková, aby to někdo dělal veřejně, aby třeba byly demonstrace proti brutalitě Hamásu. To je dneska nejen v Gaze, ale i na Západním břehu nemyslitelné. Nikdo si na to netroufne. Ti lidé si to často myslí, baví se o tom doma, ale jít s tím ven by v podstatě okamžitě neslo punc kolaborace s nepřítelem a podkopávání palestinského hnutí odporu.
Často se dnes v české debatě spojuje Hamás s Palestinci obecně. Jak se na tuhle argumentaci díváte?
Lidé u nás nejsou úplně informovaní. Zaznívá argument, že Hamás přece vyhrál poslední volby, takže proč ho nespojovat s Palestinci jako takovými. Určitou logiku to samozřejmě má. Politici Hamásu před tímto útokem vycházeli z průzkumů veřejného mínění nejlépe. Ať už se to týkalo eventuálních parlamentních voleb nebo třeba prezidentských. Ismáíl Haníja, vůdce Hamásu momentálně žijící v Kataru, měl velmi nakročeno k tomu, že by se v případných prezidentských volbách mohl stát prezidentem po Mahmúdu Abbásovi. Na druhou stranu je to jako říkat, že všichni lidé v Česku podporují hnutí ANO, protože má dnes nejvyšší volební preference. Je to stejné, jako kdyby se říkalo, že všichni Češi podporují politiku Andreje Babiše.
V tomto ohledu se to velice těžko kalibruje. Když se na to podívám střízlivě, osobně si nemyslím, že všichni, kteří by podporovali Hamás ve volbách, by podpořili sobotní masakr. Takhle to spojovat nelze. Naopak si ale umím představit stoupence jiných palestinských politických uskupení, kteří by se k tomu masakru přihlásili.
Jak chápete logiku toho útoku? Sledoval nějaký reálný politický cíl, nebo to byl jen výraz zoufalství z toho, že se situace Palestinců nikam nevyvíjí a deeskalace konfliktu je momentálně mimo debatu?
Hamás tento útok rozhodně nepodnikl ze zoufalství, ale z triumfalismu. Zpětně to samozřejmě můžeme spojovat s tím, že Palestinci žijí pod okupací, tři čtvrtiny obyvatel dvoumiliónové Gazy jsou potomci uprchlíků vyhnaných při zakládání Izraele. Sám jsem si toho dobře vědom a sám tak argumentuji, ale zrovna tohle bych momentální motivaci Hamásu nepřisuzoval. Byla to velice sofistikovaná akce. Oni neargumentovali žádným klasickým ublíženeckým argumentem. Naopak říkali: „My zvítězíme, my vám teď ukážeme!“
Zároveň se můžeme zamýšlet nad motivací jednotlivců. Vždycky jsem Hamás považoval za velice sofistikovanou a čím dál efektivnější guerillu nebo ozbrojenou sílu. Někdy se samozřejmě dopouští teroristických útoků, každopádně ale byla profesionální, měla pod palcem bezpečnostní složky v celé Gaze. Ale tady jsme viděli rabující ozbrojenou lůzu. Nevidím nic profesionálního na znásilňování a střílení do těžce zraněných civilistů na zemi. Bylo tam prokazatelně vraždění malých batolat. Bude hodně zajímavé sledovat, do jaké míry to bylo nařízené shora. Jestli tam byl pokyn vyvolat na těchto územích co největší hrůzu a jestli bylo součástí taktiky vyvolat co největší děs mezi Izraelci těmi obrazy, které pak dávali na sociální sítě. Nebo jestli útočníkům byla prostě dána volná ruka, ať si dělají, co chtějí, rabují a znásilňují, s tím, že dodatečně se v Gaze dostanou ke slovu profesionálové, kteří budou muset mimo jiné konspirativně schovávat ty unesené a zajaté lidi.
Ta akce připomínala spíš nějaké džihádistické teroristické rabování. Vypadalo to, jako by byla inspirovaná praktikami Islámského státu. Jaký to může mít politický dopad a jaká za tím může být logika?
V případě Hamásu je to něco nového. I v minulosti samozřejmě zabíjeli cizince, ale bylo to v rámci raketových útoků, kdy zahynuli třeba thajští dělníci někde ve sklenících v kibucu a podobně. Tady ale evidentně nerozlišovali a museli vědět, že útočí na cizince a ne na Izraelce. Stejně ale byli tito lidé masakrování a unášeni. Pořád tedy nedokážu rozklíčovat, do jaké míry byla záměrně plošně vyvolaná hrůza součástí plánu a do jaké míry se ty plány předem nijak nespecifikovaly. Izraelská armáda také zveřejnila fotografii vlajky Islámského státu, kterou teroristé údajně zanechali v jednom z kibuců. Někteří útočníci prý také měli symboly ISIS na kombinézách. Pokud to odpovídá skutečnosti, pak by to nasvědčovalo odklonu přinejmenším části členů Hamásu od primárně nacionalistické palestinské agendy ke globálnímu džihádistickému hnutí. V minulosti se přitom v Gaze tyto dva proudy střetávaly, Hamás se snažil buňky al-Káidy a ISIS potlačovat i silou.
V izraelských médiích, která jsou v politickém posuzování této věci daleko střízlivější než ta česká, se také rozebírá, jestli chtěl Hamás podle těch prvotních plánů skutečně unést a zajmout tolik lidí a odvézt je do Gazy. A jestli tím vývojem nebyli sami teroristé zaskočeni. Není pořád jasné, jestli toho chtěli dosáhnout v takové míře. Jasno v tom budeme mít teprve tehdy, když Izrael během pozemní invaze do Gazy zajme nějaké vysoce postavené členy Hamásu a bude je vyslýchat. Zatím nevíme.
Mluvíte o pozemní invazi do Gazy. Jak pravděpodobná podle vás je? A jaká atmosféra teď panuje přímo v Gaze?
Možná se invaze spustí už v nejbližších chvílích. Třeba se otevře zamýšlený humanitární koridor do Egypta. To jsou všechno věci, které se opravdu každou chvíli mohou změnit. Jsem přesvědčen, že na pozemní invazi dojde. Izrael si jako cíl stanovil naprosto zásadní zlomení vojenské síly Hamásu. To se neobejde bez pozemní invaze, bez zatýkání a zabíjení bojovníků, bez likvidace muničních skladů a tak dále. A to jsou často věci, které se nedají realizovat jenom ze vzduchu, bez přítomnosti vojáků na zemi.
Jakou roli podle vás v současné eskalaci hrají nacionalistické, krajně pravicové síly v izraelské vládě a jejich ambice rozšiřovat okupovaná území?
Extrémní nacionalistická agenda některých politiků popuzovala v posledních měsících i řadu Izraelců, včetně třeba bezpečnostních činitelů, zpravodajských služeb, armády. Bylo by divné, kdyby to nepopuzovalo Palestince. Vliv těchto lidí na obranyschopnost Izraele je teď samozřejmě hodně rozebírán v podstatě ve dvou rovinách. Za prvé, jestli výroky a činy lidí, jako je Becal’el Smotrič a Itamar Ben Gvir, provokovaly Palestince a přilévaly olej do ohně. A také jestli tito lidé, jejichž agenda byla v mnoha ohledech více ideologická než bezpečnostní, neoslabovali síly bezpečnostního aparátu. Pokud se ministr národní obrany daleko více profiloval jako extremistický osadnický vůdce, možná nemohl věnovat tolik pozornosti práci na ministerstvu národní bezpečnosti.
Nemůže to oslabit politiku těchto postav? Je tady jasný důkaz, že došlo k podcenění bezpečnostní situace.
Určitě ano, ale jestli bude přisouzena vina zrovna těmto lidem, to je otázka. Bude to věcí vnitřních politických bojů a vyšetřovacích komisí. Jsou tu lidé, kteří říkají, že jako první by měl odejít Netanjahu a měla by mu být připsána odpovědnost. Je to zkrátka premiér a navíc často říkal, že on je zárukou bezpečnosti, nejlepším vůdcem, který zajistí izraelskou bezpečnost. A koneckonců on si ty lidi přizval do vlády. Pak jsou tu samozřejmě lidé, kteří budou poukazovat na konkrétní bezpečnostní činitele nebo na ty dva zmiňované ministry.
Domníváte se, že současný útok může být nějakým zásadním zlomem v palestinsko-izraelských vztazích? Jakou dynamiku těchto vztahů teď očekáváte?
On je to jeden zlom za druhým. V květnu 2021 byly velké nepokoje, kdy docházelo i k nacionalistickým, etnickým střetům přímo v Izraeli, mezi Židy a Araby. V Haifě, Lodu a dalších městech. Tehdy se také říkalo, že to je zlom, který navždy poznamená vztahy mezi Židy a Araby i uvnitř Izraele – tedy nad rámec špatných vztahů mezi Izraelci a Palestinci z okupovaných území. Prý se to posunulo a nenávist už je i přímo v Izraeli. Tehdy si asi málokdo uměl představit, že to může být ještě horší. Tenhle útok to rozhodně posunul na další, těžko představitelnou úroveň. V úterý pustila armáda novináře do jednoho z napadených kibuců. Když ohledali tu vesnici a uviděli tam desítky zohavených těl, tak přítomný, naprosto otřesený generál trefně řekl: „Tohle není válka, tohle je masakr.“ A to je důležité. Ono kdyby se prostě bojovalo a střílelo, tak by to bylo také hrozné, ale z psychologického hlediska je to pro Izrael daleko horší, než kdyby, obrazně řečeno, místo té tisícovky civilistů byly zabity třeba dva tisíce vojáků. U těch vojáků se to předpokládá, ale nikdo v Izraeli nepředpokládal, že budou zohavovány a ponižovány ženy…
Už jste zmiňoval teorii, že se Izrael začal sbližovat se Saúdskou Arábií a že tohle mohl být pokus, jak jednání přerušit. Co dalšího z mezinárodně politického hlediska by se v útoku mohlo zrcadlit?
Těch teorií je celá řada. Situace vyhovuje Íránu, to je jasné. Vývoj saúdsko-izraelských vztahů Íránu jednoznačně vadil. Teď se stalo něco, co saúdsko-izraelské sbližování poznamenalo. Nicméně to automaticky neznamená, že to Írán nějakým způsobem zosnoval. Ono to prostě často bývá tak, že ať se stane cokoliv, vždycky to někomu vyhovuje. To ale automaticky neznamená, že v tom má bezprostředně prsty. Neříkám, že za tím Írán nestojí, ale zároveň to zatím nemůžeme jednoznačně prokázat. V těchto věcech bych byl opatrný. Na Západě máme často tendenci všechny pohromy tohoto druhu přisuzovat tu Íránu, tu Rusům. Ono to vypadá logicky, ale v Íránu je to často rámováno úplně stejně. V Íránu dojde k protivládní demonstraci a okamžitě se řekne, že za tím jsou Američani, že je zatím Izrael. Dojde k teroristickému útoku na vojenskou přehlídku a Írán okamžitě řekne, že za tím jsou Američané. Někdy je až úsměvné, jak je naše prezentace těchto věcí podobná tomu, jak to prezentují Íránci nebo třeba právě Palestinci, akorát samozřejmě s opačným znaménkem.
Pokud skutečně dojde k pozemní invazi do Gazy, očekáváte mezinárodní eskalaci toho konfliktu třeba ze strany sousedních arabských států nebo Hizballáhu?
V podstatě nikdy nedošlo k tomu, aby na Izrael útočili Palestinci i Hizballáh zároveň. Vždycky to byla jedna nebo druhá strana. Z pohledu Izraele jsou obě dvě nebezpečím, ale každá má prostě trochu jiné zájmy, jinou agendu. Může v tom hrát roli třeba i to, že se nechtějí dělit o mediální prostor nebo veřejnou pozornost. Teď se ale hodně spekuluje, že pokud by Izrael šel do Gazy a pokud by tam bylo hodně mrtvých civilistů, byl by Hizballáh nucen pod tlakem svých stoupenců a arabské ulice do konfliktu vstoupit. Toho se samozřejmě Izraelci hodně bojí. Izraelci na jednu stranu mají velmi jednoznačná prohlášení, jak je potřeba zlikvidovat Hamás, teroristy, kteří vraždili naše ženy a děti, ale hlídá si, aby nevypukly nějaké opravdu širší nepokoje v arabských zemích, které by třeba destabilizovaly egyptský režim, které by mohly destabilizovat jordánský režim. Egypt čekají takové ty fraškoidní parlamentní volby. A těžko by se egyptskému režimu, který je pro Izrael hodně důležitý, zdůvodňovala nečinnost, pokud budou masakrovány ženy a děti v Gaze. To je další z geopolitických rozměrů, které to má.
Jak by na současné dění mělo ideálně reagovat mezinárodní společenství?
Těžko můžeme očekávat, že Izraelci v tuto chvíli řeknou: „Máme dvanáct set mrtvých, ale tak co se dá dělat.“ Nějaká reakce přijít musí. O tom není sporu. Mezinárodní společenství, pokud něco takového ještě existuje, ji musí Izraeli umožnit bez nějakých zbytečných protiizraelských výhrad, které často bývají. Zároveň je potřeba mít s Izraelem nějakou, třeba i tichou dohodu, že se to bude odehrávat v rámci mezinárodního práva. Mezinárodní válečné právo připouští i zabití civilistů ve válce, ale nesmí to být záměrné a musí to být proporční a počty civilistů musí být přiměřené třeba důležitosti vojenských cílů. To jsou věci, které musí svět hlídat. Izraelci musí vědět, že nelze kvůli jednomu důstojníkovi Hamásu zničit celý dům a pohřbít pod ním dvacet civilistů. Ty proporce musí svět hlídat, ale musí je hlídat i Izrael ve svých akcích.
Je otázka, jestli v tak hustě zabydleném území jako Gaza, je něco takového vůbec možné…
Právě proto je důležitá součinnost ve všech možných složkách. To znamená umožnit humanitární koridory, zásobování. Čím lépe se Izrael na tu akci připraví, tím lépe ji potom provede. Izrael už v tomto momentě určitě sbírá zpravodajské poznatky k pozemní invazi, což je dobře. O to přesněji a efektivněji může být provedena. I když se Izrael může dopustit válečných zločinů, určitě bych nebral vážně teorie, že tam Izraelci teď chtějí spáchat genocidu a vyhlazovat Palestince. To je samozřejmě nesmysl, ale mrtví pochopitelně budou a už teď jich jsou stovky.