Foto Physicians for Human Rights, Flickr, CC BY 2.0 DEED
V reakcích na sbírku, kterou Člověk v tísni vyhlásil na pomoc dětem v Gaze, definitivně spadly všechny masky. Už nemůžeme předstírat, že lidská práva jsou univerzální a že všichni potřební jsou pro nás nositeli Tváře. Palestinské děti pro některé vlivné mediální aktéry jednoduše Tvář nemají. To, čeho jsme svědky na české politické a mediální scéně, není jen přehlížení palestinské perspektivy. Jde o celou řadu diskursů a praktik, které konstruují některé životy jako hodné truchlení a jiné jako ty, na kterých nezáleží; některé životy jako ty, které musíme chránit před předčasnou smrtí, a jiné nikoli.
Knihu Rámce války: za které životy netruchlíme? (2009, česky 2013) věnovala filosofka Judith Butler žurnalismu ve službách státu a armády v USA během války v Iráku a ukázala v ní, jak naše schopnost být pohnut utrpením druhých (a apelem na naši odpovědnost, jejž filosof Emmanuel Levinas kdysi nazval Tváří) souvisí s mediálním rámováním jejich životů jako životů, které jsou hodny truchlení.
Současné vymazávání Tváře zřejmě souvisí s širším rasistickým rámováním izraelsko-palestinského konfliktu na české politické scéně i v mainstreamových médiích.
Judith Butler píše o tom, že schopnost vidět tvář druhého člověka – a s ní i život hodný truchlení – je vždy podmíněna určitými rámci, médii, která mají moc tváře produkovat, ale taky vymazávat. „Druzí na mne vznášejí požadavky, ale jaké jsou podmínky, za nichž tyto požadavky mohu slyšet nebo na ně odpovídat? (…) Tyto ‚podmínky‘ zahrnují nejen mé osobní zdroje, ale různé zprostředkující formy a rámy, jež činí schopnost reagovat možnou. Jinými slovy, požadavek na mě, byl-li vznesen, byl vznesen prostřednictvím smyslů, jež jsou ztvárňovány částečně různými médii: společenskou organizací zvuku a hlasu, obrazu a textu, hmatu a čichu. Má-li ke mně požadavek druhého dosáhnout, musí být nějakým způsobem zprostředkovaný.“
Islamofobie a orientalismus
Jinými slovy, média, která nám zprostředkovávají dění ve vzdálenějším světě, kde třeba nikoho neznáme osobně, mají spoluzodpovědnost za to, zda vůbec můžeme zaslechnout hlas, uvidět tvář nebo mít přístup k vědění druhého. Nedávná mediální analýza zpravodajství a publicistiky České televize bohužel ukázala, že právě v takovém etickém zprostředkování Tváře televize selhala. Jak konstatuje Jan Motal, vedoucí týmu, který analýzu zpracovával: „Palestinští civilisté ve zpravodajství křičí na ulici, zatímco izraelské oběti mohou soustředěně prezentovat svůj osobní příběh a diváci se s nimi mohou ztotožnit. Gaza ztratila tvář i hlas a stala se démonem.“
Současné vymazávání Tváře ale také zřejmě souvisí s širším rasistickým rámováním izraelsko-palestinského konfliktu na české politické scéně i v mainstreamových médiích. Podporu Izraele běžně spojují s otevřenou islamofobií a orientalismem vrcholní politici jako Miloš Zeman nebo Jana Černochová. Některé reakce na sbírku SOS Gaza ukázaly fantasmagorii rasismu naplno: určité rasové menšině přisoudíme nějakou esenci, pomocí níž negujeme hodnotu daného života, ba dokonce již předem popíráme samotnou možnost přistupovat k danému životu jako k životu. Nebo určité rasové menšině naopak život přisoudíme, ale výhradně jako holý život bez nároku na občanskou nebo politickou existenci, jako v případě českého protiuprchlického diskursu při uprchlické krizi v roce 2015. Tento diskurs neustále upozorňoval na to, že uprchlíci mají mobilní telefony a značkové oblečení, a že tedy nejsou těmi „pravými“ uprchlíky. Migrující přece má mít pouze „prosící oči“, součástí jeho esence není značkové oblečení či chytrý telefon, natož politická subjektivita.
Ničíme své lidství
Kladu si otázku, co se bude dít s naší společností, když takovému vymazávání Tváří budeme přehlížet. Pokud totiž nejsme kritičtí k normám, jež rozlišují mezi životy, které se počítají jako hodné žití a hodné truchlení, a těmi, které nikoli, podílíme se na epistemické nerovnosti (nebo v případě úplného umlčování palestinské perspektivy dokonce na genocidní epistemologii). Tím ale riskujeme, abych použil trochu patetická slova, anulaci vlastního lidství: pokud to, kým jsme, je sdílená nezajištěnost, soubor živých vztahů s ostatními zranitelnými životy (s těmi, které osobně známe, ale i s těmi, které neznáme a jejichž Tvář nám zprostředkovávají různá média), pak když souhlasíme s anulováním druhého, neriskujeme nic menšího než vlastní anulaci. Tím samozřejmě nemyslím nutnou nebo spravedlivou obranu vůči agresorovi (včetně ozbrojeného odporu) nebo její podporu, ale souhlas s anulováním celých populací. Jak víme z Adornovy Dialektiky osvícenství, civilizace, která obhajuje své vlastní extrémní násilí a epistemické vymazávání druhého jeho údajnou barbarskou nelidskostí, je totiž sama nebezpečně blízko barbarství.
Autor je filosof.