Foto Alarm / Pavel Šplíchal
Adéla Šípová si o státním svátku 17. listopadu vyšla s kamarádkou z Pirátské strany Jankou Michailidu na oběd do veganského Bistra Střecha. K fotce na X (dříve Twitter) přitom přidala kromě červeného a pirátského černého srdíčka ještě zelené, protože ten den probíhalo zároveň vyvrcholení univerzitní stávky za klima. Tuto stávku nejenže Piráti podpořili na svých oficiálních kanálech, zároveň se jí účastnily také děti Šípové. Normální člověk by na příspěvku neviděl nic problematického. Jenže česká pravice dokáže poslední týdny najít antisemitismus nebo komunismus (nebo rovnou obojí) úplně kdekoli. Zvlášť když zkoumá politicky aktivní ženy, které jsou na notoricky toxické síti X trochu jako rudý hadr na býka.
Nikdo se senátorky na nic neptal. Začalo lynčování, do něhož se kromě anonymních účtů zapojili třeba Petr Honzejk, Jan Hřebejk nebo Tomáš Zdechovský.
Reakce na fotografii ze společného oběda byla rychlá a rázná. Barevná kombinace srdíček znamená podporu Palestiny. Týrání izraelských dětí. Co na tom, že palestinská vlajka má také barvu bílou, která se mezi srdíčky nevyskytla. Vše přešlo velmi rychle do vážného případu kyberšikany, kterého se dopustily desítky misogynních uživatelů. Ti Adéle Šípové v komentářové sekci nejen tykali nebo o ní referovali jako o nelidském objektu, také ji nazývaly „zrůdou“, „sviní“ nebo ji přirovnávali k nacistům. Nikdo se senátorky na nic neptal. Začalo lynčování, do něhož se kromě anonymních účtů zapojili třeba Petr Honzejk, Jan Hřebejk nebo Tomáš Zdechovský.
Šípová se vůči konspirační teorii, za kterou by se nemusel stydět ani americký QAnon, snažila přistoupit s humorem. Další den přidala fotku v zeleno-červeném oblečku s popiskem: „Co tě nezabije, to tě posílí. To je taková moje oblíbená poučka. Dneska se mediálně odpojuji, mám práci na svým baráku. Děkuji, že můžu nosit červené montérky a zelenou mikinu. A že můžu poslouchat reggae. Jděte taky ven, lidi.“ Odpovědí jí byly další urážky, ale i fotografie z koncentračních táborů.
Nakonec senátorka musela vážně reagovat na celou absurdní situaci. Nejprve vysvětlila, proč volila jednotlivé barvy srdíček a pak přešla k mandatornímu kroku, tedy odsuzování teroru, z jehož podpory ji komentující obviňovali. „Důrazně odsuzuji útoky Hamásu proti komukoliv, tedy i proti Izraeli. Nenávidím násilí. Prosím, abyste mě už nechali být. A přestali spekulovat. Zvažuji žalobu na ty, kdo o mě říkají, že podporuji Hamás. Nemáte pro to jediný důkaz,“ napsala.
Reptiliáni na veganské svíčkové
Každému přemýšlejícímu člověku je zřejmé, že Šípová barevnými srdíčky nepodporovala osvobození Palestiny, a už vůbec jakýkoli terorismus. Je také zřejmé, že ani ona, ani Janka Michailidu, nejsou propagátorkami totality nebo násilí na lidech, jak jim bylo mimo jiné také vyčítáno. To však český internetový prostor, který vidí Hitlera za každým postem volajícím po klidu zbraní a Stalina zase za libovolným sociálním opatřením, není a nebude ochotný chápat. Národ vychovávaný Honzejky a Hřebejky zkrátka neumí analyzovat politické situace nebo ostatně jakékoli komplexnější problematiky. Srdíčko se tak může z vteřiny na vteřinu změnit v „důkaz“ o antisemitismu.
Nutno potom dodat, že i kdyby Adéla Šípová opravdu solidarizovala s bombardovaným palestinským lidem nebo volala třeba po klidu zbraní, rozhodně nejsou omluvitelná přirovnání k Hitlerovi nebo obviňování z antisemitismu. Ten koneckonců definuje ministerstvo vnitra jako „takový způsob vnímání židů, který lze vyjádřit jako nenávist vůči nim,“ čehož se senátorka rozhodně nedopustila. Jako ostatně spousta dalších lidí, kteří jsou z antisemitismu na X a dalších sítích obviňováni.
Vychýlenost české debaty potom dopadá bohužel nepoměrně více na ženy, kdy se domnělý antisemitismus ve statusu, ale i jiné absurdity, často stávají pouhými záminkami pro online násilí. To ví ostatně sám Petr Honzejk, kterému to v podcastu Boomer a Danuše (nedělám si srandu) říkala sama Šípová. V podcastu mluvila o tom, kolik mentálního úsilí ji tyto nenávistné a často misogynní výpady stojí, což kvitovala i přítomná Danuše Nerudová. Honzejk se tehdy tvářil, že to chápe a že mu to je líto, jen aby se později po senátorce svezl kvůli třem barevným srdíčkům.
Mezi genderované šikanátorské praktiky, které v posledních dnech dopadaly i na Adélu Šípovou, patří oslovování zdrobnělinami nebo jiné formy ponižování a paternalismu doplněné urážkami, lhaním, ale třeba i vyhrožováním. A je nakonec jedno, z jaké strany politička pochází. Podobnou zkušenost má kromě již zmíněné Nerudové nebo Michailidu třeba i Markéta Pekarová Adamová nebo Alena Schillerová. Muži podobným útokům sice mohou čelit taky, děje se to však mnohem méně.
Prostě jen existovat
Být ženou v politice je samo o sobě vnímané jako jakási troufalost, přičemž každý přešlap nebo vyfabulovaný přešlap je pro misogynní publikum důvodem k online násilí. Když se pak úspěšné političky jako třeba Zuzana Čaputová nebo Jacinda Ardern rozhodnou, že jim to za to nestojí, a z veřejné funkce odejdou, jsou prezentované jako slabé (ta by stejně prohrála volby), případně naivní (co si jako myslela).
Když se podíváme na statistiky, zjistíme, že v Senátu sedí pouhých 18,5 procent žen, v krajských zastupitelstvech pak 22 procent a v Poslanecké sněmovně 26 procent. A není se čemu divit. Sledovat, co se poslední dny děje Adéle Šípové, je snad tou nejhorší reklamou na jakoukoliv politickou angažovanost. Šípová přitom nebyla trestána za nějakou smyšlenou podporu terorismu. Byla trestaná primárně za to, že si dovoluje být jako žena hlasem ve veřejném prostoru. Zelené „eko“ srdíčko se stalo jen velmi směšnou záminkou, která navíc nasedla na českou fanatickou podporu izraelského bombardování doplněnou o špetku tuposti.
Autorka je redaktorka Alarmu.