Foto JIP, Wikipedia Commons, CC BY-SA 4.0
Už čtyřicet let nabízí filmy finského režiséra Akiho Kaurismäkiho pohled na obyčejné lidi na okraji finské společnosti. Jeho příběhy tak vrhají světlo na hrdiny, kteří si snaží zachovat důstojnost v nepřejícím prostředí. Tento zájem o marginalizované lidi propojuje s finskou melancholií i osobitou minimalistickou poetikou.
Popularita snímků tohoto finského tvůrce ale souvisí právě s tím, jak dokáže smířit zdánlivě protikladné postupy a žánry. Nezůstává tak u syrového sociálního realismu, ale vždy jej ozvláštňuje výraznou stylizací. I proto jsou v jeho podání nejikoničtější záběry ty, ve kterých jako kdyby se zastavil čas a kde osamělé postavy utápí svůj stereotyp v lahvi tvrdého alkoholu, kterou prokládají potahováním z cigarety.
Bydlí sice s ostatními spolupracovníky na společné ubytovně a volný čas tráví v hospodě, přesto se nedá říct, že by tím překonával samotu.
Novinku promítanou u nás pod názvem Karaoke blues, která byla v Cannes oceněna cenou poroty, provázejí od festivalové premiéry různé pohledy na její místo v Kaurismäkiho tvorbě. Pro samotného režiséra tento snímek představuje úkrok od předchozích děl k humanistické lovestory. Řada novinářů však zmiňuje návaznost snímku na „proletářskou trilogii“ z přelomu osmdesátých a devadesátých let, kterou tvořily filmy Stíny v ráji, Ariel a Děvče ze sirkárny. Toto zdánlivě rozporné vnímání Karaoke blues je ale pro film ve skutečnosti přiléhavé. Už od začátku je zjevné, že se pohybujeme v melancholickém, ale přesto přívětivém univerzu finských hospod a osamělých hrdinů, jaké známe z předchozích Kaurismäkiho filmů. Ačkoliv režijní rukopis zůstává stejný, přesto má snímek nezvykle optimistické vyznění a v tíživých situacích hledá světlo naděje s větší lehkostí než kdy dříve.
Život na okraji
Přestože se milostná linka do filmu dostává až později, od počátku je vyprávění rozpojeno do příběhů dvou lidí, kteří se neznají, ale přesto spolu mají mnoho společného. Ansa (Alma Pöysti) pracuje v supermarketu, kde kontroluje cenovky a lhůtu trvanlivosti jednotlivých potravin. Jakmile přijde domů, jako by se vpravila jen do další rutiny – osamocena povečeří jídlo ze supermarketu a za zvuků rádia vyčkává příchod dalšího dne. Dělník Holappa (Jussi Vatanen) má také neuspokojivou a špatně placenou práci. Bydlí sice s ostatními spolupracovníky na společné ubytovně a volný čas tráví v hospodě, přesto se nedá říct, že by tím překonával samotu. Naopak zájem ostatních o svou osobu komentuje s cynickým nadhledem a rezignuje na další změny ve svém životě.
O vytržení z tohoto stereotypu se postará Holappův kolega Huotari, který je s až komickým sebevědomím přesvědčen o svých mimořádných pěveckých talentech. Rozhodne se je tak předvést v místním karaoke baru, kam s sebou vezme Holappu. Sice se mu nedostane patřičného uznání, přesto dokáže scéna hudebního vystoupení uhranout. Namísto energického pojetí ji Kaurismäkiho dvorní kameraman Timo Salminen snímá ve statických záběrech, které svou strnulostí zastavují čas v této chvíli sdíleného zážitku. Díky Huotariho asertivní povaze, s níž neváhá oslovovat ženské posluchačky, narazí Holappa poprvé na Ansu. Sami se nedokážou vzájemně oslovit, jako kdyby pro ně dosavadní osamělost byla příliš tíživou. Výměna letmých pohledů přesto svědčí o tom, že si padli do oka.
Většina Holappových i Ansiných starostí je však daleko přízemnějšího rázu. Oba se potýkají s prací, která nejen že je nenaplňuje, ale navíc jim kvůli pochybným úvazkům není schopná zajistit pocit životní jistoty. Ansa se snaží využít své pracovní pozice, a tak si z práce někdy odnáší prošlé potraviny určené k likvidaci. Přesto je na základě striktních pracovních podmínek z firmy propuštěna, a tak si najde místo v hospodě. Holappa naopak narazí na problémy kvůli popíjení, kterým si chce zkrátit pracovní dobu. Film však toto líčení sociálních problémů vyvažuje odlehčenějšími momenty, často i v rámci jedné scény. O síle Karaoke blues i Kaurismäkiho přístupu obecně svědčí zejména to, jak nenuceně dokáže tyto odlišné nálady spojit v jeden celek. Když například Anse přijde vysoký účet za elektřinu, impulzivně zareaguje vypnutím všech elektrospotřebičů i světel. Nadsazenost této reakce působí stejně tak hořce jako komicky, a proto humor neodvádí pozornost od vážnosti její situace.
Odnaučit se samotě
Po dalším náhodném setkání se Holappa s Ansou začínají pomalu sbližovat. Vydají se do kina a po prodlevě způsobené ztrátou lístečku s Ansinou adresou se Holappa vydá na večeři k ní domů. Stále se však zdá, že překonání dřívější samoty pro ně není snadné. I ve chvílích, kdy sedí spolu, sedí odděleně a s mrtvolnými výrazy na tváři. Tyto minimalistické herecké projevy obou představitelů ještě umocňují izolaci protagonistů od okolního světa. Když se v průběhu filmu loučí, provádějí to s až formálním odstupem, jako kdyby nebyli zvyklí na skutečný lidský kontakt. Několik nepatrných gest, kterými protagonisté prolomí dosavadní netečnost, pak zapůsobí o to silněji. Scéna Ansiných příprav na společnou večeři ilustruje tuto osamělost s vtipnou i dojemnou nadsázkou. Aby mohla Holappovi uvařit večeři, musí nejprve koupit druhý talíř a příbor, které v domácnosti doposud nepotřebovala.
Karaoke blues s tímto motivem pomalého překonávání samoty představuje do jisté míry odklon od dřívější Kaurismäkiho tvorby. Ten zde podobně jako ve svých starších filmech estetizuje osamělé popíjení v podmanivě nasvícených záběrech opilců. Přesto se tentokrát zdá, že mu toto rozpoložení dřívějších filmů nestačí. Mezi Ansou a Holappou totiž brzy vzniká konflikt kvůli nadměrnému pití. Zatímco Ansa zakoupí malou láhev šampaňského na přípitek u jídla a alkohol tak vnímá jen jako příjemnou součást některých společenských rituálů, pro Holappu je pití především výrazem zabíjení času a starostí.
Společné popíjení v hospodě je tak spíše výrazem přetrvávající melancholie a osamělosti. Naopak sledování filmů či návštěva karaoke nabízejí lepší příležitost pro socializaci. Kaurismäki do filmu tradičně vkládá celé hudební skladby, které přímočaře komentují dění na plátně. Ať už písně zaznívají ze starých rádií či z živého vystoupení, vždy kromě umocnění atmosféry doslovně ilustrují situace, které prožívají hlavní postavy. Díky tomu jim nabízejí příležitost k introspekci a možnému prohlédnutí vlastních nedostatků. Co by jinde působilo nuceně a podbízivě, v Karaoke blues strhne svou odzbrojující upřímností a jednoduchostí.
Film jako bezpečné útočiště
Zatímco poslech hudby nabízí hrdinům úlevu od každodenních starostí nebo naopak příležitost k sebereflexi, prostředí kina Kaurismäki využívá jako příležitost ke složení pocty několika svým oblíbeným filmařům (Bresson, Ozu, Chaplin) nebo k vtípkům na účet cinefilní kultury. Záměrným křížením filmových tradic a žánrů často zdůrazňuje umělost svého světa – emocionálně vypjaté scény sice stylizuje v duchu klasických melodramat (křiklavé barvy, pohledy skrze deštěm smáčená okna), přesto jeho postavy zachovávají odtažité výrazy. K této umělosti napomáhá i zvláštní bezčasí, které je Kaurismäkiho fikčnímu světu vlastní. Ansa s Holappou si vyměňují adresy a volají si na pevnou linku, jako kdyby neexistovaly mobilní telefony. Ve městě se pořád dá narazit na internetovou kavárnu.
Přesto Kaurismäki toto bezčasí na několika místech cíleně narušuje. Pokaždé, kdy si postavy chtějí odpočinout po těžkém pracovním dni, zapínají doma rádio, na kterém je ale vždy čeká válečné zpravodajství z konfliktu na Ukrajině. Oba hrdinové sice zprávy přepínají na stanici s popovými skladbami, aby zapomněli na své starosti. Přesto jsou zmínky válečného konfliktu natolik opakované, až působí jako reflexivní komentář k celému filmu. Zatímco Ansa i Holappa potřebují popové šlágry, aby zapomněli na svou tíživou situaci, zdá se, jako by Kaurismäki připisoval podobnou funkci svým filmům. Neodhlíží od válek a sociálních problémů světa, ale současně nechce být přímo politický. Namísto toho nám nabízí humanistický příběh, ve kterém jeho hrdinové nacházejí další životní šanci a svým divákům nabízejí útočiště před hrůzami okolního světa.
Autor je filmový publicista.