Social Justice Center pohled do vnitrobloku Foto Alarm/Aneta Lakomá
Pár, který Tekla neznala, chtěl dítě. Věděla jenom, že to byli cizinci. Ostatně až osmdesát procent klientů komerční surogace, tedy náhradního mateřství za peníze, je odjinud, pro Gruzíny je to nebetyčně drahá záležitost. Když se ukázalo, že má dítě Downův syndrom, poslali nastávající rodiče-zákazníci Teklu na potrat. To už jejich potomka nosila v břiše dvacet dva týdnů. Zákrok málem nepřežila, protože jí v děloze zůstala část plodu. „Lékař mi řekl, že mě zachránil před smrtí,“ vypráví dnes opět těhotná Tekla.
Před potratem, který ona sama považuje za špatnou věc, přicházely výčitky. Následné sebeobviňování trvalo další rok. Na druhé straně ale vydělala čtyři tisíce dolarů, a to tady jsou opravdu velké peníze.
Tekla říká, že za těhotenství, jež skončí mezi dvanáctým a jednadvacátým týdnem, jsou čtyři tisíce dolarů. Od dvaadvacátého týdne je vyplácená částka vyšší, už jde o sedm tisíc dolarů. Peníze žena dostane jednorázově. Když přijde o dělohu, dostane devět tisíc dolarů, když o vaječník tak sedm. Každá klinika má svá pravidla. Obecně ale může podle zjištění Rádia Svobodná Evropa gruzínská žena za donošené těhotenství dostat od sedmnácti do dvaceti tří tisíc dolarů.
Někdo se rozhodne rodit pro bezdětné páry, jiný načerno podniká, protože pravidla se tu nedodržují skoro ze zásady a daně se málem rovnají sprostému slovu.
Lze ale tvrdit, že v otázce peněz a zdraví dělají kliniky vše pro to, aby si budoucí rodiče mysleli, že lépe už o náhradní mámu postaráno být nemůže. Ve skutečnosti by se ale surogátní matka v případě problémů ničeho nedomohla. Zákon na ni nemyslí, všechno je v režii soukromých klinik, jež určují, jak bude vypadat smlouva a kdy, kolik a za jakých podmínek dostane žena za své služby zaplaceno. Budoucí rodiče se o jejím postavení ani nemusí dozvědět, pokud se tedy nesnaží navázat s ní vztah za zády medicínského zařízení. Kliniky ale dělají vše pro to, aby kontakt mezi náhradní matkou a potenciálními rodiči osekaly na minimum. Když už k němu dojde, bývá zprostředkován reprodukčním zařízením, a je k němu potřeba tlumočník, protože náhradní matky pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí většinou nevládnou žádným světovým jazykem a druhá strana zase neumí gruzínsky.
„Jedla jsem málo, bylo to během covidu a moje dcera potřebovala jídlo víc než já,“ vypráví Tekla mně a mé kamarádce Ketevan v jednom z parků v Tbilisi. Větve nad našimi hlavami dělají příjemný stín, přeci jen srpnové slunce má pořád sílu. A Tekla povídá, jak během druhého těhotenství pila převážně kávu, protože skoro neměla co jíst. Párkrát kvůli tomu dokonce na ulici od slabosti i upadla.
Gruzínsky neumím, ale hlas té štíhlé ženy s hluboce hnědýma očima, nad nimiž má husté obočí málem srostlé do jedné vlnky, na mě působí velice vyrovnaně. V jejím obličeji nečtu žádné emoce. Trochu se bojím, aby během našeho setkání nedošlo na slzy, přeci jen jde o citlivé téma, ale nic z toho se nestane. Jen jednou si všimnu, jak se Ketevan při tlumočení sevřelo hrdlo. Své zděšení se ale snažila skrýt komisním pohledem profesionální advokátky.
Sedíme na trávě v bezpečné vzdálenosti od náhodných kolemjdoucích. Náhradní matky zdejší společnost příliš netoleruje, přestože surogace za peníze je v Gruzii legální už skoro dvacet sedm let. Nikdo o ženách, které v lukrativním byznysu komerční surogace de facto pracují, nechce mluvit. Stát nemá přehled ani o nich ani o tom, kolik dětí takto přichází na svět. Statistiky zkrátka nejsou.
Kancelář gruzínského ombudsmana se surogátnímu mateřství okrajově věnovala naposledy v roce 2019. Zpráva, která z šetření vzešla, sice obsahuje taková doporučení jako například stanovení minimálního věku náhradní matky a povinnost sbírat data, ale dodnes je nikdo neuvedl do praxe. Nejspíš k tomu už ani nedojde, protože se vláda chystá, že služby reprodukčních klinik zakáže zájemcům ze zahraničí. Zatím leží v parlamentu pouze návrh zákona, který však dosud neprošel ani všemi čteními.
Kvůli ostrakizaci, která by je od okolí čekala, náhradní matky své těhotenství nebo jeho původ tají, a to často i před svými nejbližšími. Některé se tak vyhýbají i šikaně ze strany členů rodiny, případně svých partnerů. Lidé o nich totiž říkají, že prodávají děti. Také jim vyčítají, že používají svá těla k tomu, aby vydělaly peníze.
„Vinila jsem se z toho, že se dítě nevyvíjelo, jak mělo. Myslela jsem si, že se to stalo proto, že jsem málo jedla, a také proto, že jsem v rukách tahala své dítě. Tenkrát byla ještě pořád malá,“ říká Tekla. Její dceři je dnes už pět. Doktoři ale Teklu ujistili, že Downův syndrom nemohl vzniknout její chybou. „Od pocitů viny se mi trochu ulevilo,“ říká s naprosto klidnou tváří žena, na níž by, přestože má upnuté červené triko a úzké khaki kalhoty, nikdo nepoznal, že bude co nevidět rodit.
Tekla si myslí, že by situace byla snesitelnější, kdyby tehdy o její psychický stav projevili zájem rodiče, jejichž plodu svou dělohu poskytovala. Zaplatili za všechny operace, na které po interrupci musela, a tím jejich zájem o Teklin další osud skončil. Z kolotoče výčitek a sebeobviňování ji vytáhla až psycholožka z azylového domu, která se jí věnovala. Na klinice jí žádnou psychologickou pomoc nikdo nenabídl, ačkoli by o ni, jak teď přiznává, zájem měla.
I přes zážitek, který prodělala, se Tekla rozhodla s náhradním mateřstvím neskončit. Dokončit devítiměsíční misi se pokouší už počtvrté. Všechno záleží jen na ní a na klinice. Gruzínská legislativa nijak nespecifikuje, kolikrát se žena může stát náhradní matkou. Teklino první komerční těhotenství bylo mimoděložní. Druhé skončilo potratem. Při třetím pokusu neotěhotněla. Až nyní se zdá, že se konečně zadaří. Podle ultrazvuků to bude děvčátko.
„Emočně je velmi náročné být součástí celého procesu, přestože žádný biologický materiál nedávám. Jsem jenom tělem, které nosí dítě. Ale zasahuje mě to, protože je u mě v břiše. Cítím jeho pohyby. Vidím ho při vyšetřeních na monitoru,“ popisuje Tekla. Ostatně její dcera už vymýšlí miminku jméno a její máma zase neví, jak jí poví, že si ho nenechají. A už ho asi v životě neuvidí. Plánuje najít dceři psychoterapeuta, protože si nemyslí, že by bylo v jejích silách jí vše vysvětlit.
Poprvé
Tekla pochází z chudých poměrů. „Nikdy jsem si nemohla dovolit mít, co jsem skutečně chtěla,“ říká a přeje si, aby se její dcera měla v životě lépe než ona. Než se jí narodila, její okolí ji přemlouvalo k potratu. Byla bez partnera a velmi mladá. Odmítla. Otec se k dítěti neměl. Tekla se proto s dcerou potloukala od jednoho azylového domu ke druhému, bydlela i u kamarádů, kteří ji i miminko podporovali. Po nějaké době strávené protloukáním si však uvědomila, že by jí kvůli tomu, že nemá trvalé bydlení a stabilní příjem, mohly úřady dceru vzít a umístit ji do náhradní rodiny. Teklu by totiž braly jako bezdomovkyni. Dceru by si směla vzít zpět, až by jí byla schopná zajistit domov. Byla odhodlaná zabezpečit se za každou cenu, a proto zkusila náhradní mateřství. Bála se, aby o dceru nepřišla.
Ke stejnému postupu se uchýlila také Nino. Rozvedená matka samoživitelka, s níž máme rande na jednom spoře osvětleném tbiliském sídlišti. Je těhotná stejně jako Tekla. Poprvé, a péči, které se jí na klinice dostává, si velmi chválí. „Na kontroly chodím pravidelně a dost často. Doktor se mi hodně věnuje,“ říká spokojeně menší bruneta, která při hovoru občas výrazně máchá rukama.
Ačkoli je už tma, příjemná teplota vyhnala ven pejskaře a také bandu dětí, které si na hřišti i okolní betonové ploše hrají s míčem. Abychom se vyhnuly nechtěné pozornosti, sedáme si na lavičku, co stojí stranou od veškerého dění. Nino vytahuje mobil a zapíná synovi na YouTube pohádky a písničky. To on je hlavní příčinou jejího rozhodnutí stát se náhradní matkou. „Přestože dáváte informovaný souhlas, je to z morálního hlediska náročné. Přesvědčuju se, že to dítě není moje. Jinak bych to nebyla schopná dělat,“ svěřuje se mně a Ketevan, která mě opět doprovází.
Nino už jednou na klinice otěhotnět zkoušela, ale nedodržela všechno, co po ní lékaři požadovali a její děloha kvůli tomu nebyla na oplodněné vajíčko zvenčí připravená. Pár s ní proto odmítl nadále spolupracovat. Od kliniky ale druhou šanci dostala a výsledek je teď na Nino dobře viditelný. „To už jsem brala veškerou medikaci a chodila na injekce a držela se všech instrukcí. Samotné vpravení oplodněného vajíčka trvá jen půl hodiny, mnohem náročnější je příprava před tím. Znamená to užívat hodně léků, a to se železnou pravidelností. Peníze vám začnou vyplácet s prvním úderem srdce dítěte,“ říká. I kdyby se něco nezdařilo a ona by neotěhotněla, klinika by jí za měsíc trvající přípravu těla zaplatila tři sta dolarů.
Jediná cesta
Pozici Tekly, Nino a dalších jim podobných žen z nižších sociálních vrstev ztěžuje hlavně skutečnost, že jsou nekvalifikované, bez majetku, manžela a zázemí rodiny, zato s dětmi. Přestože se matky v Gruzii těší všeobecné vážnosti, výsada se netýká těch samotných a rozvedených. Nino to zná. Její matku okolí úplně odstřihlo, protože se podruhé vdala.
Ani v dnešní době to Gruzínky nemají zrovna jednoduché. Kromě toho, že berou v práci méně než muži, zpravidla nevlastní žádný majetek. Podle tradice totiž dědí syn, a ne dcera, která se proti bratrovi nesmí navíc nijak vymezovat. Když už se jí rodiče rozhodnou něco dát, je to menší díl.
Zkušenost s tím má i moje gruzínská kamarádka Ketevan. Kromě toho, že jí jako ženě odkázali rodiče méně než jejímu bratrovi, si také musela prosadit odstěhování se z rodného domu, a to i přesto, že už je jí přes třicet. Rodina nechápala, proč by mladá nezadaná žena měla žít sama. V Gruzii to není obvyklé. Keti říká, že ji v emancipaci ovlivnila Praha, kam odjela studovat práva.
Nejen, že nedědí, ženy jsou také často terčem domácího násilí. V Gruzii, v níž žijí necelé čtyři miliony obyvatel, došlo jen za minulý rok k osmnácti femicidám, což je druh genderově motivované vraždy spáchané na ženě, a k třiceti dvěma pokusům o ně. Ideálem zdejší silně patriarchální společnosti tak není českým rovnostářstvím ovlivněná Ketevan, ale i nadále cudná žena, která není nijak aktivní v navazování partnerských vztahů. Nepřišla o panenství před svatbou, netráví noci mimo domov, chce se vdát, mít děti a být zcela oddaná svému manželovi. Od obou pohlaví se pak čeká, že se budou chovat podle společností předepsaného scénáře. Muž musí být tvrdý, silný a dominantní a žena zase přizpůsobivá a poddajná.
Nargiza Arjevanidze, která se genderové rovnosti věnuje jak v rámci akademického výzkumu, tak jako výzkumnice neziskové organizace Social Justice Center v Tbilisi, se ale domnívá, že má zdejší společnost nakročeno k tomu, aby zažité stereotypy překonala. „Současná generace mladých je v porovnání s mileniály jiná. Už má větší povědomí o genderové rovnosti,“ říká Nargiza.
Důvody, proč se ženy pouštějí do surogátního mateřství, jsou podle ní hlavně socioekonomické. „Devadesát osm procent jich to dělá kvůli výdělku,“ vysvětluje mi ve své kanceláři poblíž Chavchavadze avenue černovlasá žena s velkýma tmavě hnědýma očima. Nargiza mluví i o tom, že práva náhradních matek nikdo neřeší. „Záleží, zda mají štěstí na dobrou smlouvu. Kontrakty se ale soustředí hlavně na páry, které matku najímají, a na zájmy kliniky. Firmy vydělávají na surogaci velké peníze,“ říká výzkumnice. Nargiza si nemyslí, že kliniky tím, co dělají, dávají ženám šanci na lepší život. Ve skutečnosti totiž nemají některé chudé ženy jinou možnost, protože nikde nevydělají tolik. Abych zjistila, co si o motivacích náhradních matek myslí samy reprodukční kliniky, zkoušela jsem se s některými pracovišti spojit. Většina na dotazy nereagovala vůbec. Jedna se mnou alespoň komunikovala. Její tisková mluvčí ale nakonec napsala, že o mediální pozornost momentálně nemají zájem.
Bez sociálních vazeb
Jestliže by ženy, které se ocitnou bez pomoci rodiny, spoléhaly na stát, přežily by možná měsíc. Jednorázové porodné činí v přepočtu jenom asi osm tisíc korun. Jen nájem na okraji Tbilisi může spolknout minimálně polovinu částky a zbytek padne na jídlo, které teď pořád zdražuje. Litr mléka stojí mezi třemi a sedmi lari, desítka levnějších vajec kolem pěti a kilo kuřete přes deset, čtyřistagramový chleba se dá sehnat plus mínus za jedno lari a máslo se pohybuje od necelých sedmi za kostku. Poměrně levná je zelenina a ovoce. Kilo jablek nebo mrkve stojí zhruba dvě lari, stejné množství brambor tři. Záleží na kurzu. Jedno lari odpovídá přibližně osmi nebo devíti korunám.
Vyjma obnosu, jenž by se dal označit jako příspěvek za porod, už pak ženě od státu žádné další peníze neplynou a rodička je zcela závislá na pomoci manžela a rodiny. V Gruzii není povinnost platit si zdravotní pojištění, nemluvě o sociálním. Mateřská, nebo rodičovská závisí čistě na zaměstnavateli, u něhož žena předtím pracovala. Teoreticky od něj něco dostávat může, ale není to pravidlo. „Štědrost není většinou součástí firemní kultury,“ říká Nargiza. Zároveň ale připouští, že se vyskytují i výjimky. Ve státním sektoru se prý situace už trochu zlepšila. Přinejmenším je dáno, jak se k těhotné chovat a na co má právo. Mateřskou nebo rodičovskou od státu ale pořád garantovanou nemá. Jediné, čeho se od něj sociálně slabší rodiče mohou dočkat, je dávka v přepočtu asi tisíc šest set korun na dítě měsíčně, což ale dvouhlavé domácnosti bez dalších příjmů k přežití absolutně nemůže stačit.
V normálním zaměstnání by si na místech, co by mohly zastávat, nekvalifikované ženy přišly maximálně na necelých šest a půl tisíce korun měsíčně. A to mluvíme o maximu. Mohly by to být také jen necelé dva a půl tisíce a pak něco mezi tím. Gruzie nemá ze zákona stanovenou minimální mzdu, sociální systém není rozvinutý téměř vůbec. Přinejmenším nedokáže nahradit mezilidské a zejména rodinné vazby, které jsou zde hlavním zdrojem společenské péče. Koho rodina odvrhne, ten má jednoduše smůlu.
Jen pro představu – nejnižší úroveň mzdy s bídou stačí na pronájem pokoje, kde si může nájemník dovolit maximálně jedno světlo, ale už žádnou pračku nebo normální topení, protože mu nezbude, aby za teplo zaplatil. A domy v Gruzii se vytápí velmi špatně, zvlášť ty starší, protože mají velká okna.
Byznys s mateřstvím
Garantem stability se proto pro některé ženy, převážně ty nejchudší a samoživitelky, stal v zemi dobře rozjetý a zcela neregulovaný byznys s náhradním mateřstvím. Peníze za těhotenství a porod ženy využívají k tomu, aby se mohly postarat o své vlastní dítě, pronajmout si bydlení, zaplatit topení, elektřinu a koupit jídlo. Nejde o nic luxusního, ale lépe placenou práci v Gruzii neseženou, tady se každý snaží živit, jak umí.
Někdo se rozhodne rodit pro bezdětné páry, jiný načerno podniká, protože pravidla se tu nedodržují skoro ze zásady a daně se málem rovnají sprostému slovu. Lidé, zpravidla starší, také prodávají v metru nebo na tržnici nepotřebnou veteš, co posháněli všude možně. Důchodce, kteří doufají, že si od nich ošoupané boty, kytku nebo jiné nezbytnosti někdo koupí, potkávám i po cestě na charitu, která sídlí nedaleko Didube, což je zastávka metra, ale také tržnice a výchozí bod pro dálkové cesty maršutkou. Ač na první pohled působí dopravní uzel chaoticky, nakonec se všichni nějak srovnají a každý se dostane, kam potřebuje, včetně mě. Přijela jsem sem za Gvantsou.
„Surogace jim dává možnost pravidelného příjmu. Peníze dostávají v dolarech a za to si mohou pronajmout pokoj, co sice není nic extra, ale dostačuje ke skromnému bydlení,“ vysvětluje mi ve své kanceláři ředitelka Oddělení pro matku a dítě při charitě v Tbilisi Gvantsa Bakradze.
Dostávají se k ní hlavně ženy, které zpravidla nemají kromě základního žádné další vzdělání. V době, kdy u nás studenti končí střední odbornou školu nebo maturují, si mladí Gruzíni a Gruzínky svou profesi teprve volí. Přesněji řečeno ti, co můžou. O jejich budoucnosti rozhodují známky ze závěrečných zkoušek a také rodinné finance. Kdo nemá ani jedno, nejde nikam. I u oborů, které stát dotuje, si studenti stejně musí část školného hradit sami. U těch, co podporovány nejsou, si hradí studenti všechno. „Existuje i dost případů, kdy studenti nakonec nezvládnou za vzdělání platit a se studiem musí seknout,“ vysvětluje Gvantsa.
„Když s holkami mluvím, slýchám od nich, že chtějí zkusit náhradní mateřství. Většina z nich tvrdí, že je to jednoduché a budou díky tomu mít bydlení,“ popisuje Bakradze motivace svých klientek. Ženy, které se dostanou do její péče, se o možnosti stát se náhradní matkou a vydělat jmění dozvídají od sebe navzájem. „Jedna ví, že druhá tímto způsobem přišla k penězům, takže se o to dost zajímají, i kdyby to měly udělat jenom jednou,“ říká mi Gvantsa. I Tekla věděla, že nebude rodit donekonečna, vybavuje se mi. Byla ale rozhodnutá zajistit své dceři bezstarostný život alespoň na příštích pár let. Dárcovstvím vajíček nebo porody, to jí bylo jedno, hlavně aby malou viděla, jak se směje a je spokojená.
Autorka je novinářka.