Foto Alarm/ Markéta Magidová
Přibližně od konce 20. století jsme si v Česku začali zvykat na to, že sníh přestává být v zimních měsících součástí našich měst a nížin. Za zimou se celkem dlouho dalo jezdit alespoň na hory. Běžkaři se mohli spolehnout, že oblíbená střediska jsou dost vysoko a sníh v nich jen tak neroztaje. Jenže třeba loni na silvestra zezelenala i Horská Kvilda a letos v nejchladnějším měsíci roku roztála i Jizerská magistrála. O letošních pražských jarních prázdninách lidé na mnoha místech dřeli bahno se sněhem i na uměle zasněžovaných kopcích. Pro náš zimní sporty milující národ je to snad první skutečná kolektivně pociťovaná ztráta a nepříjemný budíček z dosavadní apatie. Řešením přitom není umělé zasněžování. Jde o příležitost společně se zastavit, přehodnotit náš dosavadní způsob života a zamyslet se nad tím, jak dál. Lyžování totiž ani zdaleka nebude ztrátou poslední.
Nepříjemné pocity
Celé tohle pojednání píšu z pozice někoho, koho láska k zimním sportům provázela od raného dětství. Od tří let jsem sjezdovala, od dvaceti snowboardovala. K lyžím mě přivedl můj otec a čas trávený na sjezdovkách nebo na vleku v průběhu celého mého dětství a dospívání představoval vzácné okamžiky, kdy jsme jako rodina byli všichni opravdu spolu. Zejména na intenzivní trávení společného času s tátou snad nemám žádné jiné vzpomínky než právě ty související s lyžováním. Podobně jako většina ostatních jsem si v mládí neuvědomovala, že na lyžování není nic moc ekologického, že se kvůli němu musí kácet lesy, že si zadky do kopce vozíme s pomocí energie z uhelných elektráren. Později, když se začalo ve velkém zasněžovat, jsme za tuhle technologickou vymoženost byli spíše vděční, než že bychom řešili udržitelnost celého počínání.
V době, kdy jsem začala řešit ekologii a uvědomovat si nejistou budoucnost zimy na našem území, už ve mně příjemné pocity spojené s pohybem na sněhu byly příliš silně zakořeněny na to, abych se jich dokázala vzdát. Po narození dětí jsem propadla běžkování, které byl od dětství zvyklý provozovat můj manžel. Připadalo mi to jako levnější, ekologičtější a také zdraví prospěšnější alternativa. Běžky se podobně jako lyže ukázaly být skvělou příležitostí pro intenzivní trávení času s rodinou nebo ve dvou s manželem.
Ztráta zimy na našem území i v nejvyšších horských polohách je silnou ránou, která působí na emoce i těch nejzatvrzelejších popíračů změny klimatu.
Navzdory chmurným vyhlídkám na budoucnost obou lyžařských sportů jsem nedokázala odolat potřebě předat tuto zkušenost, zážitky a emoce svým dětem. Na celém světě neznám moc krásnějších a poklidnějších věcí, než je zasněžený les. Pobyt v něm spojený s dopaminem a endorfiny získanými z pohybu vytváří kombinaci působící takřka jako elixír života a paradoxně, navzdory invazivním zásahům do hor, vlastně i jako zdroj lásky a obdivu k přírodě a jejím koloběhům.
Ve věku sedmi a devíti let umí oba mí synové lyžovat i běžkovat. Pomalu se ale dostáváme do fáze, kdy jim začínám vysvětlovat, že na tenhle sport budou brzy zase muset zapomenout. Náš nedávný krátký výlet do Alp tak měl zvláštní paliativní nádech. Bylo to jako loučit se s milovanou babičkou, se kterou je nám tolik dobře a která nám bude strašně chybět, ale o které víme, že už tu možná za rok nebo za dva nemusí být. Můj manžel náš zážitek z lyžování trefně popsal jako svým způsobem tragickou směsici viny, vášně, studu a lásky.
Jsem si jistá, že s touto zvláštní směsicí pocitů nejsme sami. Ztráta zimy na našem území i v nejvyšších horských polohách je silnou ránou, která působí na emoce i těch nejzatvrzelejších popíračů změny klimatu. Lyžovat na pruhu technického sněhu uprostřed zeleného lesa nepřijde moc normální ani nadšeným techno-optimistům. Ještě absurdnější je představa, že by se měly uměle zasněžovat běžkařské tratě. To může vyhovovat snad jedině těm, kteří běžkování berou čistě utilitárně jako sport bez jakékoliv vazby na prostředí, v němž je provozován, a bez ohledu na to, že voda takto využitá bude chybět jinde. Ve vodárnách, v zemědělství, v povrchových i podzemních vodách.
Nezbývá než čelit realitě. Zimním sportům zkrátka zvoní hrana. Na mnohých základních a středních školách se vedení zatím dál křečovitě drží zajeté tradice lyžáků a dál děti do hor rok co rok posílají, byť si to v mnoha případech rodiče dětí ani nemůžou dovolit. Movitější Češi a Češky spoléhají alespoň na možnost dál jezdit za sněhem do Alp, kde se ovšem sněžná čára rovněž rok od roku posouvá do vyšších nadmořských výšek a spolu s ní i ceny permanentek, které už drahé nepřipadají snad jen deseti procentům těch nejbohatších.
Navíc – výlety do Alp nejsou východiskem pro běžkaře. Vysokohorské pásmo není pro běžkování zrovna nejvhodnější. Většina tratí se nachází v horských údolích, která už dnes po značnou část zimy zůstávají bez sněhu. Zbývá snad jedině skialpinismus. Tato turistika na lyžích je ale také sporná. Někteří provozovatelé tohoto zimního sportu mají tendenci vstupovat do klidových zón, v nichž horko těžko přežívají ohrožené druhy horských živočichů. V případě Česka jde zejména o tetřívka obecného.
Slepé cesty
Jak už bylo řečeno, příliš vhodným řešením není ani zasněžování, kterým ještě víc narušujeme už tak křehké přírodní cykly, v tomto případě zejména ten hydrologický. Ještě horším nápadem je výstavba zastřešených a energeticky nesmírně náročných sjezdovek po vzoru Dubaje, které se nám například Pavel Tykač snaží (snad už dosnažil) postavit na soutoku Vltavy a Berounky. Moc dobrý nápad není ani spoléhat na to, že přijde malá doba ledová, která by mohla přijít v souvislosti s vědeckými zjištěními o zpomalujícím Golfském proudu. Pak sice možná bude na čem jezdit, ale zase nebude co jíst, a kdo ví čím v té době ještě půjde topit. Malá doba ledová či jakýkoliv jiný klimatický režim, než je ten holocenní, v kterém naše civilizace vznikla a kterému je uzpůsobená, bude zcela jistě katastrofou pro celou společnost a povede k jiným problémům než k přemýšlení nad tím, kde všude vybudovat běžkařské tratě.
Až do roku 1989 bylo Česko, respektive Československo, naprosto ojedinělým případem země, kde se sjezdovému lyžování jako sportu mohli věnovat všichni bez rozdílu. Lyžování nebylo jen výsadou bohatších, čímž došlo i k jeho začlenění do školního kurikula. O tom, jestli někdo lyžuje, nebo nelyžuje, rozhodovalo víceméně jen to, jaký má kdo vztah k zimě a pohybu. V posledních třech dekádách se však i u nás z lyžování postupně stala výsada jen střední či spíše vyšší střední třídy, podobně jako v západní Evropě či v USA. Naše rodina stoupající ceny řeší tím, že si tuto kratochvíli dopřáváme podstatně méně často než dříve a prokládáme ji běžkováním.
Výhledy do budoucna
Někdo prožívá ztrátu lyžování, snowboardování a běžkování jako opravdovou katastrofu. Těm z nás, kteří navíc trpíme klimatickým žalem, pocit ztráty dál zhoršuje vědomí toho, že opravdová katastrofa se nám zatím ještě vyhýbá, zatímco v jiných částech světa se už dávno děje. Záplavy biblických rozměrů, rozsáhlé lesní požáry zachvacující celé kontinenty, neúroda a hladomor, tisíce vysídlených nebo mrtvých lidí, to vše je realitou na místech planety, která nám připadají vzdálená a cizí. Tyto katastrofy ale mají stejnou příčinu jako naše teplá a zelená zima. Myslím, že dnes už tohle pro nikoho není žádná novina. Málokdo si však chce připouštět, co to znamená pro budoucnost.
Celá tato úvaha je ukázkovým příkladem privilegovanosti naší společnosti, v níž zatím ještě pořád čelíme víceméně jen tzv. problémům prvního světa. A i ty řeší samozřejmě jen ti, kteří si takové kratochvíle, jako je lyžování, mohou dovolit. Nad nepovedenou lyžovačkou můžeme truchlit, vztekat se, nebo se s ní smířit. Je však načase se ji naučit také brát jako možnost konečně se poprvé společně zamyslet nad tím, jak se připravit na další obtíže, které naši společnost v příštích letech a dekádách čekají, a v jejichž světle se i těm movitějším z nás bude ztráta lyžování jevit jako malicherný problém.
Je docela možné, že v březnu se k nám zima ještě vrátí. Na chvíli si zase oddechneme a svět nám bude připadat normální. Podobné to bylo třeba letos v prosinci, když se Praha skoro na dva týdny octnula v bílém kabátě a proměnila se v jedno velké venkovní hřiště. Tyhle berličky by nás však neměly odvádět od problému, který zde zůstává. A i když se nám jeví jako neřešitelný, jednou ho budeme muset začít řešit. Čím později, tím hůře. Vlekaři a další lidé podnikající v horských střediscích se do vážných problémů dostávají už nyní. Myslím, že je oprávněné se domnívat, že velkou část frustrace, kterou jako společnost prožíváme, způsobuje právě naše neschopnost se o nejisté budoucnosti kolektivně a realisticky bavit, natož se na ni jakkoliv připravovat, nebo cíleně pomáhat těm, kteří se v nejistotě topí už teď.
Autorka je sociální geografka.