Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
„Jedna věc je řešení, druhá věc je rétorika a politika. Snažím se to měnit. Když jsem vstoupil do Sdružení Mostečané Mostu, tak jsem řekl, že nikdy nebudu pod billboardem, kde bude napsáno ‚Postavíme vesnici pro lůzu‘. Nikdy. Proto byla poslední kampaň mírnější. Ale pořád musela být alespoň trochu úderná, protože bydlíme v oblasti, kde už se řeklo tolik věcí, že ‚korektní formou‘ si lidé článek nepřečtou. Ano, forma někdy bývá víc přitažená za vlasy, než je realita. Jestli to rozdmýchává v lidech nenávist? Já si myslím, že lidi už jsou tady natolik naštvaní, že to nemůžete zhoršit tím, že napíšete ‚zakročím proti nepřizpůsobivým‘,“ řekl mně a mé kolegyni Ester Klimecké mostecký komunální politik Jiří Nedvěd ze Sdružení Mostečané Mostu v rozhovoru, který jsme s ním vedly.
Ponížení a vztek se ukládají a řada Romů, kteří se chovají na ulici nebo v dopravních prostředcích z hlediska přísných maloměstských norem nevhodně, jen vrací úder.
Při pokračování rozhovoru se ukázalo, že Jiří Nedvěd rozlišuje činy a slova a jako opravdu nebezpečné vnímá například řádění neonacistů, které nejen v Mostě v devadesátých letech velmi brutálně zasáhlo do života Romů. Zatímco když lidé jen „nadávají na Cikány“, tak je to něco jiného.
Devadesátá léta si pamatuju a byla to skutečně doba, kdy se řada Romů bála chodit na ulici, do hospod či do kina. A když byl nějaký fotbalový zápas, nevycházeli ven vůbec. Fyzických útoků od té doby ubylo, ale to neznamená, že rétorika, kterou politici při svých kampaních používají a která se tím pádem stává jakousi normou, neubližuje.
Armády raněných duší
Mostecké přehlídce silných výroků na adresu Romů je těžké konkurovat. Už nestačí naznačovat – veřejná debata je zde natolik posunutá, že trumfnout ostatní vyžaduje neustále přitvrzovat. Představa, že se lidem uleví, když budou čím dál víc nadávat na Romy, je ale lichá a ani jako politická vějička nemůže fungovat donekonečna. Navíc má taková rétorika jasné dopady na zhoršování vztahů mezi Romy a majoritou.
Vzpomínám, jak jsem před 20 lety trávila jako dobrovolnice hodně času s romskými puberťáky a jak je zraňovaly všechny poznámky, které jsme slýchávali při jízdě hromadnou dopravou, nebo odsuzující pohledy, pronásledování v obchodech a všechny další ústrky, které ti mladí lidé velmi bolestně vnímali jako odsudek, proti němuž není odvolání. Na naši cestu do Itálie, kam jsme s nimi jednou vyrazili, a na to, jak to tam bylo krásné, protože se tam na ně nikdo nedíval skrz prsty. A na studenou sprchu, když jsme se autobusem vraceli do Česka a na první benzínové pumpě už zase nebyli lidmi, ale sprostými podezřelými, za kterými chodila prodavačka, aby na ně dohlédla.
Vzpomínám na to, jak moje romská kamarádka plakala, že její syn, kterého dala do „gadžovské školky”, aby mu dopřála to nejlepší vzdělání, čelil posměškům nejen spolužáků, ale i učitelek, až se začal v noci počůrávat a uzavíral se čím dál víc do sebe. Nakonec ho vzala domů a on pak chodil do nultého ročníku a později do segregované třídy, aby ho té šikany uchránila.
Nebo na svého studenta z romské střední školy, kde jsem několik let učila, který k nám přešel z vojenské školy, kde ho spolužáci šikanovali a nakonec mu namalovali nad postel hákový kříž. Pak se raději rozhodl odejít do školy romské.
V hlavě mi utkvěl i příběh Jany, která v devadesátých letech byla v polovině devátého ročníku přeřazena z normální školy do zvláštní, protože se poprala poté, co jí spolužáci nadávali do Cikánek. Kvůli tomuto incidentu jindy hodná a mírná dívka nevystudovala žádnou střední školu. Později se vdala a její manžel, který je tmavší než ona, nechodil nikdy do školy na třídní schůzky, protože na jejich dětech nebylo jejich romství vidět a protože se bál, že by se jeho přítomností profláklo, že Romové jsou.
Mohla bych napsat knihu o zraněných duších dětí, dospívajících i dospělých, abych do světa vykřičela, že slova politiků, kteří se snaží nahnat si body na drsné rétorice, mají zásadní dopad na všechny oblasti života Romů. Jsou to stovky, možná tisíce příběhů, které jsem za posledních 30 let vyslechla. Ukazují, že slova jsou činy, že slova i pohledy zraňují. A vytvářejí onu bariéru, která jen a jen roste.
Vracím světu, co mi dal
A platí samozřejmě i to, že pokud někomu neustále dáváte najevo, jak moc jím pohrdáte, ztratí motivaci. Už totiž nemá co ztratit. Ponížení a vztek se ukládají a řada Romů, kteří se chovají na ulici nebo v dopravních prostředcích z hlediska přísných maloměstských norem nevhodně, jen vrací úder. Ostatně, zažila jsem to mnohokrát – když po nástupu do tramvaje nebo vlaku někdo ze spolucestujících učinil poznámku nebo se pohrdlivě díval, tak mladí lidé, které jsem doprovázela, se najednou začali chovat hlučněji, začali nahlas mluvit romsky a začali ten stereotyp potvrzovat. Když bylo přijetí naopak v pohodě, snažili se chovat co nejlépe. To pochopitelně neplatí v každém případě, ale v mnoha případech je dělání „bugru” záměrnou reakcí, kdy mladí lidé ze zoufalství říkají „naserte si!”
Od dob našeho dětství se toho mnoho změnilo a i ve školách dnes vědí, že pokud se nějaké dítě chová nevhodně, často je za tím jeho složitá životní situace nebo třeba šikana ze strany spolužáků. Problémy, které se dříve řešily jen trestáním, máme jako společnost tendenci řešit pomocí psychologů a zamýšlíme se nad tím, jaké jsou jejich příčiny. S romskými dětmi to není jiné, jen narozdíl od těch ostatních mají naloženo už od útlého dětství a musejí se vyrovnávat s lavinou předsudků, které nemohou nijak ovlivnit. Po skoro třech hodinách rozhovoru s Jiřím Nedvědem jsem dospěla k tomu, že rozhodně není zlým člověkem – dokonce věřím, že není rasista a že je schopný se nad raněnými dušemi a nad tím, že slova mohou strašně moc ublížit, zamyslet. Jakkoli chápu, že pokud člověk v něčem vyroste, je to všude kolem něj a považuje to za normální, je těžké to měnit.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Tento článek byl podpořen grantovým programem Journalismfund Europe Local Media for Democracy.