Foto Netflix
V polovině května loňského roku jsem několik hodin korzoval nekonečnými výstavními prostorami vídeňského Kunsthistorického muzea, což je pro nás z Brna nejbližší důstojná galerie. Byl jsem již značně unaven a vyčerpán záplavou toho nejlepšího, co předchozí staletí přinesla. Když jsem náhodně dobloumal poněkud znuděn všemi Rembrandty a Rubensy před obraz Davida s hlavou Goliáše od Caravaggia, mé srdce zaplavilo náhlé dojetí nad krásou světa. Mé přehlcené smysly se znovu probudily k životu, jako by svět spatřily poprvé. Sice všichni zemřeme, ale těchhle několik vteřin života stálo za to všechno.
Tohle je asi zbytečně silný a přepjatý úvod k něčemu tak prostému, jako je další seriál na Netflixu, respektive na Showtime, pro který vznikl. Ale v záplavě barev přehršle seriálů působí černobílá minisérie Ripley podobně. A úvod s Caravaggiem zde není proto, abych se kulturně povyšoval, ale protože tento italský malíř hraje v seriálu podstatnou roli. Hra se světlem a tmou je vizuálně natolik podmanivá, že by mě série nejspíš bavila i bez děje a dialogů. Stačilo by šumění moře a lidé bloumající odnikud nikam kulisami Itálie raných šedesátých let. Ale ono se tady toho děje naopak hodně. Pomalu, ale nervně.
Hra se světlem a tmou je vizuálně natolik podmanivá, že by mě série nejspíš bavila i bez děje a dialogů. Stačilo by šumění moře a lidé bloumající odnikud nikam kulisami Itálie raných šedesátých let.
Seriál vychází z knihy Talentovaný pan Ripley od Patricie Highsmith. Už její první kniha Cizinci ve vlaku byla předlohou úspěšné adaptace Alfreda Hitchcocka. Poté v roce 1952 napsala pod pseudonymem knihu Cena soli, která je považována za první lesbický román se šťastným koncem. Dílo odráží její vlastní queer identitu. Následuje Talentovaný pan Ripley, k němuž později dopsala další díly. Autorka sama po většinu života bojovala s alkoholismem a misantropií.
Kniha byla úspěšně adaptována již v roce 1960 s Alainem Delonem v hlavní roli pod názvem V plném slunci. V roce 1999 přichází jiná úspěšná adaptace pod stejnojmenným názvem, v níž se potkává hvězdné trio Matt Damon, Gwyneth Paltrow a Jude Law doplněné ve vedlejší roli Cate Blanchett. No a nyní se stejné látky ujímá Steven Zaillian, který ve svých sedmdesáti letech seriál napsal, produkoval a režíroval. Ten se dosud proslavil především jako scenárista, mimo jiné: Schindlerův seznam, Hannibal nebo Gangy New Yorku.
Pozor, budou spoilery
Děj je natolik známý, že se v dalším popisu nebudu zdráhat leccos vyzradit, pokud potom netoužíte, dál nečtěte. Pokud jste nicméně obeznámeni s knihou nebo některou filmovou adaptací, dějové překvapení vás nečeká. Tom Ripley je drobný newyorský podvodník, který tahá z lidí peníze třeba tím, že posílá lidem falešné upomínky. Vypátrá jej bohatý lodní magnát, podle nějž je Ripley dávným kamarádem jeho syna. Tom sice nejdřív netuší, o čem bohatec mluví, ale když vytuší snadný zdroj peněz, rychle se chopí role.
Je vyslán do Itálie, kde má přesvědčit lodníkova syna Dickieho, aby se umoudřil, vrátil se konečně zpět do Států a choval se odpovědně. Ripley nachází jeho syna v italském příbřežním městečku Atrani, kde žije v krásné vile se svou přítelkyní Marge. Tom je okamžitě uhranut jeho bezstarostným životem v luxusu a je jasné, že nikoho k návratu do New Yorku přesvědčovat nebude. Naopak sám udělá všechno proto, aby se nikdy vrátit nemusel. Brzy Dickiemu celý otcův plán prozradí a z nich dvou se stávají blízcí přátelé. Tak blízcí, až je to Marge nepříjemné, byť o případných sexuálních motivacích může diváctvo v této verzi adaptace jen spekulovat.
Ze začátku vypadá, že se Tom snaží zůstat v přízni Dickieho, aby mohl žít v jeho přítomnosti, v jeho vile a na jeho účet. Ale Tom chce všechno, co má Dickie. Dickie pro své bohatství nehnul ani prstem. Prezentuje se jako malíř, ale jeho tvorba je v podstatě karikaturou umění zhruba na úrovni tvorby dětí z mateřské školy. Podobně je na tom jeho přítelkyně Marge, která se vydává za spisovatelku. Tom ji přesvědčí, že jí opoznámkuje rukopis, ten se záhy ukáže jako neumětelská slátanina plná klišé a banalit, kterou Tom vylepší svými mnohem lepšími postřehy, nápady i formulacemi.
V dalších dílech vidíme, že je Tom samozřejmě také mnohem lepší malíř než Dickie. Tom je vlastně strašně dobrý ve všem, do čeho se pustí. A Tom se nepustí do ničeho menšího než do kompletní změny identity. Ještě v Dickieho vile si nacvičuje jeho gesta, promluvy, dokonce si oblékne jeho šaty, v nichž ho Dickie najde ve svém pokoji. Je to pro něj natolik nepochopitelné, že celou situaci raději nechá být, než aby ji musel řešit nebo snad o nového kamaráda přijít.
Když nakonec přece jen hrozí, že by se Toma Dickie zbavil, Tom ho poměrně brutálně sprovodí ze světa. Odstěhuje se do Říma a vydává se zde za něj. Brzy k této vraždě přidá další, když hrozí jeho odhalení. Nezabíjí s nějakým potěšením, ale z nutnosti. Na scéně se objeví policejní detektiv, u něhož není úplně jasné, jestli je to génius, který Tomovy poměrně laciné zástěrky odhalí, nebo jen další postava na scéně, pro kterou je celá Tomova konstrukce událostí natolik absurdní a za hranou reality, že ho prostě nenapadne, co se doopravdy odehrává přímo před jeho očima.
Sympatický psychopat
Tom je muž mnoha talentů, bez pochyby psychopat, ale současně žádný génius, který by měl vše chladně promyšleno a byl o několik kroků před ostatními. Spíše tak nějak řeší, co zrovna přijde, jednou lží podpírá další a všude okolo něj se povalují důkazy, které se můžou kdykoli sesypat a jeho svět zničit. Divák tak neustále sleduje, jak je Tom blízko svého odhalení, jak málo by stačilo, aby policie na vše přišla. Třeba když se policejní komisař vydává navštívit Marge a všude okolo se válí fotografie Marge a již mrtvého Dickieho, za něhož se Tom vydává, aniž by mu byl vůbec podobný. Komisař tak zná Toma pouze pod jménem Dickie a po většinu děje hledá Toma Ripleyho, o kterém si myslí, že je mrtvý a že ho možná Dickie naopak zabil.
Během vyšetřování třeba divák dostává v jednom záběru komisaře, který si odklepává cigaretu do vražedného nástroje, ledově klidného Toma, který na místě letargicky vymýšlí nové lži, a současně kus krvavého hadru ve vaně, na nějž Tom prostě zapomněl, když jej tam ledabyle odhodil předchozí večer. Kdykoli se někde komisař objeví, je někde v jeho dosahu důkaz Tomovy viny. Vše v poklidném záběru černé a bílé, který by šlo skoro kdykoli zastavit, vytisknout a pověsit si na zeď.
Tom je možná psychopat, ale nikoli bez citu. Ve snech ho pronásleduje mrtvý a současně se snaží na všechny strany a proti všem šířit, že pohřešovaný Tom Ripley, tedy on sám, je dobrý člověk. Coby Dickie tak píše Marge, s níž se na dálku rozešel a vysvětluje jí, že se v Tomovi pletla. Totéž píše jeho otci. Je to až dojemná snaha chudého člověka dosáhnout úspěchu, k němuž pro něj nevede jiná cesta než skrz podvod a zločin. A teprve z této pozice může verifikovat sám sebe coby hodného úcty. Samotný Tom vyrostl coby sirotek v péči chladné tety a o vše ve svém životě se musel postarat sám. To vše ho polidšťuje a divákovi to komplikuje jeho odsouzení, i když zcela jistě víte, že je Tom monstrum a všechny jeho oběti byly bez viny. V tomto je seriál extrémně silný, protože konfrontuje vás, vaši morálku a vaše svědomí. A to vše dělá bez nějakého laciného ždímání emocí.
Tom Ripley je také obžalobou i karikaturou amerického snu. Tom je natolik cílevědomý, pracovitý a odhodlaný, že díky tomu dosáhne úspěchu a bohatství. Tak, že se za úspěšného a bohatého vydává mnohem lépe a přesvědčivěji než ti, kdo se tak už narodili. Z této pozice pak dokáže přesvědčit ostatní, že Tom Ripley je dobrý člověk, který si zaslouží uznání a úctu. A do této role se pak vrací v závěru seriálu ve svém paláci v Benátkách, kde skoro zabije potřetí, opět bez zaváhání, kdy ho zastaví až sama potenciální oběť, která si události vysvětlí jiným způsobem, který ponechává Toma Ripleyho bez viny. Jeho konstrukce a zločiny jsou natolik šílené, že se už nachází mimo racionalitu, v níž operují lidé okolo něj. Vlastně se tím dostává do pozice bohatých, jejichž zločiny se nacházejí mimo dosah práva.
K dokonalosti dotáhne také svůj zápal pro život a tvorbu Caravaggia, kdy jeho hru se světly a tmou pochopí natolik dokonale, až pod tlakem událostí zinscenuje živý obraz, v němž pomocí hry se světlem a tmou přesvědčí policejního komisaře, že je opět někým úplně jiným.
Tohle všechno jsou pak motivy, kterými se seriál odlišuje od filmových adaptací. V těch je u obou mnohem větší důraz položen na motivaci Ripleyho k zabití Dickiho. Ve volné adaptaci s Alainem Delonem – který se coby pětadvacetiletý polovinu děje promenáduje polonahý a hlavním dojmem filmu tak je, že byl skutečně hot – je Dickie rozmazlený fracek a taky trochu tyran, který se k Tomovi chová nakonec poměrně hnusně. Ve verzi s Mattem Damonem film pracuje se zhrzenou a neopětovanou láskou Toma k Dickiemu, která vede až k vraždě milované osoby.
V této poslední verzi je Tom Ripley neprostupnou postavou. Je spíše plátnem, které se proměňuje dle okolností, jimiž je často donucen k jednání, které je nemorální a zločinné, ale také logické a nějak pochopitelné. Herec Andrew Scott podal v této roli mimořádný výkon, kdy si osm dílů nebudete jistí, co si o této postavě vlastně máte myslet, na koho se to díváte a jestli je v pořádku cítit sympatie k vyšinutému psychopatovi. Navíc často vtipnému. Vím, že je teprve duben. Ale tohle je seriálová událost možná nejen tohoto roku.
Autor je redaktor Alarmu.