„Z lásky k Česku?“ zvedl jsem obočí, vcházeje do supermarketu. Vždyť se jedná o německou firmu. Hned jsem zbystřil, sám pro jednu německou firmu pracuji a zrovna v poslední době se rozjela naše kampaň v podobném duchu. Začal jsem si všímat: Česko řízkuje s tím a tím, Česká republika v boji proti lupům, tradiční český prášek proti bolení hlavy. To se reklamní stratégové domluvili? Jak to, že vidím na billboardech a v televizi najednou tolik hry na národní city?
Jedno je jasné: reklamní kampaň je vedena snahou zvýšit tržby nebo je alespoň udržet na stejné hladině. Někdo vytušil, že na tohle lidi zaberou, a asi taky zaberou. Ne že by v případě českého obchodníka nebyly podobné triky stejně neupřímné, ale říkám si, jak si to zahraniční investor může lajsnout. Kolonialismus se přece vždycky maskoval jako charita, a tady máme kolonialismus kapitálu, který z čiré lásky a obětavosti podporuje české výrobky. Dovolte?
Jestliže jsme dospělý národ, musíme se také tak chovat, to znamená, že něco dostáváme a něco se od nás očekává; identita už není téma. Jsme součtem toho, co jsme dokázali.
Já zrovna v onom nejmenovaném řetězci rád vyhledávám německé sýry, uzeniny nebo sledě v remuládě, protože to Němci umí. Už jsem trochu unavený z toho, jak každý krok v obchodě začíná být politicky podmíněný. Vyhýbám se značkám Agrofertu – to máme pečivo, kuře, mléko… Pak je třeba myslet na ohrožené druhy, takže škrtám tuňáka, do toho chodím přece jen po žluté, protože chci ušetřit, a tak kupuju zlevněné výrobky, i když to asi taky je podvod… A teď bych se měl ještě vyhýbat některým šamponům, abych si nemusel připadat divně, když se chci zbavit lupů? Za chvilku bude moje chůze supermarketem podobna nejsložitějšímu tanci.
Jak pečovat o národ, a neuklouznout po hnědé?
Na způsobu našeho národního bytí ve 21. století mi dost záleží. Je to citlivá věc a otázka, kterou každý vnímá úplně jinak. Nelze přehlédnout, že autochtonní (odtud vzešlé) kulturní statky, které vznikaly v minulém století, jsou v péči několika málo nadšenců s kruhy pod očima – je jich čím dál méně a kruhy tmavnou souběžně s tím, jak se rozmáhá národní řízkování a boj proti lupům. Je to skoro nepřímá úměra. Marketing se vyžívá v pochlebování národu, aby získal větší tržby, národ na to slyší, ale na ty, co ho skutečně pochopili a přesáhli, už ani nezapomíná, protože je úplně vytěsnil ze svého zorného pole. (Zastávka Kabešova pro mě nese jméno básníka, a že se tak jmenoval výrobce válečných strojů, je mi srdečně jedno.)
Národ. Jak snadno zneužitelné je tohle slovo! Ale už jednou došlo ke zmatení jazyků, národy tu jsou a nedá se nic dělat, musíme se s tím nějak vyrovnat. Tu otázku promýšlím každý den: Jak pečovat co nejlépe o živé národní dědictví, a neuklouznout po hnědé? Jestliže jsme dospělý národ, musíme se také tak chovat, to znamená, že něco dostáváme a něco se od nás očekává; identita už není téma. Jsme součtem toho, co jsme dokázali.
A proto mě všechny tyhle kampaně neskutečně štvou. Tváří se, že naše údajně ohrožená identita se znovu naplní něčím tak směšným, jako je navštěvování tohoto – nikoli jiného – supermarketu, mytí hlavy tímto – nikoli jiným – přípravkem, smažením řízků ve tvaru republiky, správnou pilulkou proti migréně. Jeden básník, kterého jsem potkal v Budapešti, řekl, že kapitál vede k nacionalistické matrici. Ten básník je marxista a mluvil chorvatsky, moc jsem mu nerozuměl. Nevím, z kterého myslitele si odnesl tohle moudro. Dávám mu za pravdu.
Ale zpátky k lásce k Česku. Majitel společnosti, který přistoupí na tohle pochlebování, spoléhá hlavně na naivitu svých zákazníků. Nebo je prostě cynický a tím, jaké démony vyvolává, se netrápí. Možná za to mohou pánové z České národní banky, kteří oslabením koruny přivedli podnikatele na tuhle geniální myšlenku. Kritickým duchům nezbývá než vzdychat při každé cestě do obchodu a milovat vlast po svém. Nekupovat cokoliv, co zavání, i když jsme to měli rádi a i když jiní výrobci netouží po zisku o nic míň.
Můžete právem namítnout, že to nějak moc prožívám a přeceňuju svůj osobní boj. Asi jo.
Autor je básník a hudebník.