Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech není jen „filmový svátek“, o kterém mainstreamová média referují hlavně proto, že se ho účastní hollywoodské celebrity. Pro zájemce o film je to také příležitost vidět na velkém plátně nové filmy z prestižních světových filmových přehlídek, jako jsou festivaly v Benátkách, Berlíně, Cannes a podobně. Tyto festivaly si totiž hýčkají skupinu pečlivě vybraných filmařů z celého světa, kteří si mohou dovolit tvořit nekompromisní, novátorské, autorské, umělecké filmy. V posledních letech ovšem Karlovy Vary přišly o pověst hlavního kanálu, kterým k nám snímky „festivalového okruhu“ proudí. Díky distribučním společnostem Aerofilms, Artcam a Film Europe se totiž řada soutěžních filmů z nejprestižnějších festivalů dostává v průběhu celého roku i do české distribuce, i když je často v programech kin musíme pečlivě hledat. Konkrétně Film Europe letos nakoupil řadu filmů z hlavní soutěže festivalu v Cannes a chce je prezentovat na svém vlastním festivalu Be2Can, který se bude konat na podzim v Praze. Artcam a Aerofilms budou část ze svých distribučních filmů uvádět i ve Varech, ale některé si šetří na pozdější distribuční premiéru. I přesto ale karlovarská přehlídka zachytila řadu snímků, na které je vhodné zaměřit diváckou pozornost.
Komedie o neonacistech
Jakožto festival nejprestižnější kategorie A mají Karlovy Vary také svou vlastní soutěžní sekci, ve které uvádějí premiérové filmy. Karlovarská soutěž má ale dlouhodobě špatnou pověst, protože se v ní často scházely nepovedené mainstreamové filmy s rozpačitými ambiciózními projekty zcela neznámých tvůrců. Téměř každý rok se přesto v soutěži objeví jeden nebo dva snímky od známějších tvůrců, i když se často jedná o jejich průměrnější počiny. V letošní soutěži na první pohled jednoznačně vyniká jméno mladého německého filmaře Dietricha Brüggemanna, který loni ohromil festivalové publikum vynikajícím snímkem Křížová cesta o dospívající dívce, která se s bezelstnou a sebezničující důsledností snaží dostát nárokům, jež na ni kladou církevní dogmata. Film s přísným konceptem (skládá se z pouhých čtrnácti většinou statických záběrů) je zároveň vůči hlavní hrdince nezvykle empatický.
MFF Karlovy Vary ukazuje letošní festivalovou sklizeň jako sezónu podivností.
Letos bude Brüggemann soutěžit se satirickou komedií Heil. Na rozdíl od kontemplativní Křížové cesty je jeho komedie o neonacistech popisována jako dravý, agresivní a sžíravý snímek. Povědomé je i jméno Rumuna Florina Şerbana, jehož film Když chci, tak písknu se v roce 2010 stal jedním z respektovaných filmů takzvaného nového rumunského filmu, k němuž se počítají filmy jako 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, 12:08 Na východ od Bukurešti nebo Smrt pana Lazaresca. Şerbanova soutěžní novinka Box vypráví o mladém talentovaném romském boxerovi.
Makabrózní fantasy
Docela zvláštní shodou náhod se do programu dostala řada význačných filmů, které si pohrávají s absurditou nebo přímo bizarním humorem. To platí určitě pro snímek Paula Thomase Andersona Skrytá vada natočený podle románu Thomase Pynchona. Rozklížená psychedelická krimi odehrávající se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let byla jedním z vysoce ceněných filmů loňského roku, nicméně my máme možnost ji vidět v kině až nyní. Na hraně mainstreamu, artu a bizáru stojí i novinka Itala Matteo Garroneho inspirovaná neapolskými lidovými vyprávěními – Pohádka pohádek. Garrone film pojal jako výpravnou makabrózní fantasy trochu ve stylu seriálu Hra o trůny.
Jiný odstín podivnosti vyzařuje z Klubu chilského režiséra Pabla Larraína, který se ve svých předchozích filmech Tony Manero, Post Mortem a No zabýval především politickými dějinami své země. Klub vypráví o skupině kněží, kteří byli katolickou církví „uklizeni“ na okraj společnosti kvůli různým skandálům včetně sexuálního obtěžování dětí. Kněží žijí v domě na kraji vesnice, kde jsou pod neustálým dohledem sestry Moniky a dodržují přísná pravidla. Má jít o ponurý a zároveň i groteskní pohled na církev a její odpadlíky.
Vykloubený humor
Řecký režisér Yorgos Lanthimos se na absurdní komedie specializuje už od přelomového filmu Špičák. V každém svém dalším díle, novinku Humr nevyjímaje, pak sleduje komunity postav řídících se nonsensovými rituály, které často zahrnují podivné řečové hry s nesrozumitelnými a zjevně bezúčelnými pravidly. Humr se má odehrávat v blízké budoucnosti, ve které jsou lidé bez partnera shromažďováni v hotelích, kde mají za úkol si ve stanovené lhůtě najít protějšek, nebo budou proměněni ve zvíře vlastního výběru.
Realita, nový film francouzského režiséra Quentina Dupieuxe (který je v hudebním prostředí známý pod pseudonymem Mr. Oizo), si pak už zcela nezřízeně libuje v rozklížených situacích, laxním vyprávění a provokativně vykloubeném humoru v duchu předchozích filmů Wrong nebo Fízlové hajzlové. Do sbírky podivínských komedií můžeme přičíst i svéráznou variaci na biblické příběhy Zbrusu Nový zákon belgického filmaře Jaco Van Dormaela, který se v roce 1991 proslavil komplexně vyprávěnou filmovou hříčkou Toto hrdina, ale jeho předchozí snímek Pan Nikdo byl přijat velmi rozpačitě.
Ambiciózní cíl
Díla dvou respektovaných filmařů, která se ve Varech objeví, si předsevzala hodně ambiciózní cíl předestřít před diváky současnou situaci své země. Portugalský režisér Miguel Gomes, který nadchnul cinefilní publikum svým černobílým retro filmem Tabu, tomuto tématu věnoval dokonce celou filmovou trilogii. Snímky Tisíc a jedna noc I-III konstruují složitý obraz současného Portugalska zmítaného následky ekonomické krize. Kombinuje dokumentaristické postupy, hrané scény a prvky filmové eseje rámované postavou vypravěčky Šeherezády.
Nejvýznamnější reprezentant takzvané šesté generace čínského filmu, jejíž představitelé natáčejí své snímky vesměs bez povolení čínských úřadů, Jia Zhang-ke se spokojil s jediným filmem, do kterého ale neváhal zapojit prvky fantastických žánrů. I hory mohou odejít začínají v roce 1999, ale svou vizi směřování současné Číny režisér protáhl až do roku 2025.
Představí se i čelní zástupci nového rumunského filmu Corneliu Porumboiu a Radu Muntean. Porumboiův Poklad pojednává o dvou mužích, kteří uvěří, že na zahradě jednoho z nich je zakopaný poklad jeho dědečka. Také Munteanův minimalistický film O patro níž je založený na setkání každodennosti s výstřední „dobrodružnou“ událostí – jeho hrdina se náhodou stane svědkem vraždy, ke které dojde mezi sousedy v domě, kde bydlí. Pozornost se vyplatí věnovat i režisérovi mladší generace Radu Judemu, který v černobílé východoevropské variaci na žánr westernu Aferim! vypráví o policistovi, který v roce 1835 hledá uprchlého romského otroka.
Nový film Mládí italského režiséra Paola Sorrentina odehrávající se ve švýcarském sanatoriu má být ještě opulentnější podívaná než jeho předchozí snímek Velká nádhera. Své pověsti zřejmě dostojí i excentrický japonský tvůrce Šion Sono, jehož film Tokijský klan je hiphopovou muzikálovou variací na West Side Story ve stylu anime. Sonův snímek, zařazený do Půlnoční sekce, také znovu stvrzuje, že MFF Karlovy Vary ukazuje letošní festivalovou sklizeň jako sezónu podivností.
Autor je filmový redaktor A2.