Otázka, jaké stanovisko zaujmout k uprchlíkům, hýbe Evropou. V Česku se společnost dělí na dva tábory: první je osočován z rasismu a xenofobie, druhý zase nadává prvnímu do takzvaných sluníčkářů nebo levičáckých multikulturalistů. Je v zásadě jedno, nakolik jsou tato pejorativní označení výstižná, protože ani jeden z táborů nepřesvědčí své protivníky, že je označován špatně. Je zbytečné, aby sluníčkář rasistovi dokazoval, že pouze hájí důstojnost člověka, anebo aby rasista vysvětloval, že mu jde o lásku k vlasti. Ostatně mnozí rasisté už v tomto ohledu učinili rozhodující krok, když protivníkovu nálepku přijali a ke svému rasismu se otevřeně přihlásili.
Proč se rozkládá pevnost Evropa?
Xenofob i sluníčkář jsou ve skutečnosti označení adresovaná třetí straně – široké veřejnosti, aby se měla před jedním či druhým táborem na pozoru. A aby se nakonec k jednomu z nich přidala. Co když je ale tato volba falešná? Co když je nutné tuto volbu překonat? Jak? Jedinou možnost vidím v tom, že jedna strana ustoupí a přijme vidění problému té druhé. Pokud výchozí vidění problému bylo falešné, tento ústup představuje rezignaci jen zdánlivě.
Samozvaná domobrana evropské kultury zapomíná na to, že ona sama je jejím měřítkem, a tudíž je-li negramotná, není vlastně na Evropě ani co bránit.
Sluníčkář by si tedy měl položit závažnou otázku, zda rasistický strach z přívalu uprchlíků není v jistém ohledu opodstatněný či zda nemá reálný základ, a to i přes to, že tím základem není bezesporu malý počet uprchlíků, které Česká republika hodlá přijmout. Stejně tak by se rasisté měli sami sebe zeptat, zda rozvrat vlasti, který podle nich reálně hrozí sluníčkářským přístupem k imigrantům, je vskutku čistě něčím negativním. Zda náhodou nechybují, když vidí věci černobíle a v tom, co se jeví jako negativní – rozpad pevnosti Evropa –, nespatřují zárodek něčeho pozitivního. Totiž příchod nové doby, jež se rodí z problémů, které ta stará není schopná řešit.
Takzvaná pevnost Evropa se rozpadá, a to nejen pod přívalem uprchlíků, ale i zevnitř, jak dokazuje příklad Řecka, jež bylo vehnáno do „dlužního otroctví“. Problémem naší epochy přitom není, jak se může zdát, prostá skutečnost, že se Evropa rozpadá, ale elementární nepochopení příčiny jejího rozkladu. Tato příčina spočívá už v samotném spojení „pevnost Evropa“. Co je základem této pevnosti? Obrana nabytého kulturního majetku a fetišistické přimknutí. A pokud se fetišem stalo demokratické zřízení, které je kladeno do protikladu k jiným „barbarským“ společnostem, pak už v samotné definici takovéto Evropy je vepsán její konec. Z prostého důvodu: rezignovala totiž na univerzalismus.
Uprchlíci jsou víc evropští než my
Praporem Západu se stala demokracie, která je pouze jedním z mnoha jiných politických zřízení a nečiní si nárok být univerzální. Tuto skutečnost objektivně stvrdilo Bushovo fiasko implantovat západní model demokracie na středním Východě. V tom případě je ale taková demokracie odsouzena k úpadku a musí se přizpůsobit jiným „barbarským“ zřízením, vůči nimž se rétoricky vymezuje. Pokud bychom však chtěli Evropu přece jen zachránit, musíme postupovat jinak. Nemá smysl vracet se k Bushově jestřábí politice dychtící uskutečnit vizi univerzality liberální demokracie ani k neméně militantnímu stanovisku konzervativce Samuela Huntingtona a snaze bránit liberální demokracii v západním civilizačním prostoru. Jde o to poznat, co je tím univerzálním, a za to bojovat. A tím podle mého názoru není nic jiného než stát jakožto instance převyšující ekonomické zájmy a náboženské představy.
Jelikož naši rasističtí „ochránci Evropy“ nebojují za to, co je univerzální, ale pouze za partikulární fetiše evropské kultury, zůstává nad jejich předem prohraným bojem rozum stát. Chybí jakýkoli důvod přidat se na jejich stranu. Nejde jen o to, že to jsou rasisté, ale právě o to, že jejich boj je ve své podstatě ztracený.
Je naopak nanejvýš rozumné přiklonit se k progresivní straně světových dějin a stranit řecké vzpouře proti dlužnímu otroctví nebo uprchlíkům jako těm, kteří vybudují novou Evropu. Přicházejí právě včas, aby převzali tíživé břímě evropské kultury, břímě, které duchem chudí ochránci Evropy již nejsou s to unést. Není tedy divu, že se jim Evropa rozpadá, když mají kulturní dědictví chránit primitivové. Samozvaná domobrana evropské kultury totiž zapomíná na to, že ona sama je jejím měřítkem, a tudíž je-li negramotná, není vlastně na Evropě ani co bránit. Tohle jsou dost dobré důvody, proč stát na straně uprchlíků. Možná právě oni budou v sutinách pevnosti Evropa schopni poznat velikost evropské kultury, tedy přesně to, co její „ochránci“ nevidí. Možná právě ti, kteří utíkají před Islámským státem a „útočí“ na Evropu, jsou schopni zažehnout nový plamen evropského univerzalismu. Možná právě oni, zahaleni do takzvané kulturní jinakosti, jsou více evropští než senilní Evropané, kteří – stejně jako šlechta – neumějí nic než dobře se narodit.
Autor studuje politologii.