Na téma soudního sporu advokáta Altnera s ČSSD o 337 milionů korun mi zde vyšel minulý týden komentář Politický bankrot je horší než finanční. Zeptal se mě sociální demokrat Igor Pleskot, zda tím komentářem dávám najevo, že politický bankrot odsuzuje tuto stranu na periferii veřejného života, a zda ji vůbec ještě pokládám za socialistickou v pravém smyslu toho slova. (Socialistický „v pravém smyslu slova“ znamená pro tazatele i pro mne shodně „v dobrém smyslu toho slova“.)
Snahy všech těch kmotrů, šíbrů, šibalů a populistů, jež se ostře projevují při protiuprchlické národovecké hysterii, české sociální demokraty řadí spíše ke krajní pravici.
Můj kritik mi kromě toho vytkl, že jsem k Altnerově kauze neústrojně přiřadil věci další, využiv „příležitosti nakopat socdem do zadku za všechno“. Tuto novinářskou vadu pokorně uznávám, psal jsem to „à la thèse“, jak říkají Francouzi, nešlo mi tolik o lichvářskou smlouvu a nemravné důsledky soudních průtahů ani o odpovědnost Miloše Zemana za to všechno, nýbrž spíše o politické směřování ČSSD. Jsem z jejího celkového zaměření čím dál tím nešťastnější, bez ohledu na Altnerovu kauzu. Kritika Igora Pleskota na moji adresu za onen text je ale oprávněná, jablka s hruškami se dohromady sčítat nemají.
Kritika zleva
Podrobnější vysvětlení však Igoru Pleskotovi, a nejen jemu, dlužím ohledně ČSSD jako socialistické strany, tedy v tom pravém smyslu slova. Nebyl jsem nikdy jejím členem. Jako zeleného socialistu žijícího v zajetí práva mě snad nejvíce zajímá, zda a případně jak ČSSD usiluje o prohloubení demokratického právního státu.
Poprvé jsem otázku mravní a politické přijatelnosti nějaké strany řešil v roce 1962 jako student strojní fakulty pražské techniky. Spolužák Pavel Tabák, který byl tehdy členem KSČ, mi nabídl jménem své základní organizace vstup do strany. Po několika dnech rozmýšlení jsem to odmítl s tím, že jsem pro členství v KSČ příliš socialistický, marxistický a levicový. Necítím se, řekl jsem mu tehdy, dost silný na to, abych se mohl účastnit (tehdy už začínajících) snah o vnitřní reformu této strany, k nimž mě vybízel, a budu ji i nadále kritizovat zleva. Pavla jako „pomýleného“ v roce 1969 ze strany vyškrtli, o rok později ho ze strany dodatečně, slavnostně a za trest jako „pravicového oportunistu“ přímo vyloučili.
V sedmdesátých letech jsem ale litoval, že moji kamarádi z Charty 77, například Petr Pithart, Pavel Rychetský, Zdeněk Jičínský a stovky dalších, dnes již zesnulých – namátkou Jiří Dienstbier st., Rudolf Slánský, Jiří Hájek, Jaroslav Šabata, František Kriegel, Zdeněk Mlynář –, nezaložili nějakou stínovou stranu vyloučených a vyškrtnutých. Byl bych do ní rád vstoupil, už proto, že bez ní jim chyběl rámec pro sebeorganizaci a při tvorbě politických postojů a cílů postrádali marxistické socialistické postoje „v pravém smyslu“ toho slova. Když se pak v roce 1988 zakládal Klub za socialistickou přestavbu Obroda, bylo už pozdě. Moje dodatečná otázka, zda jsem udělal chybu, když jsem v roce 1962 nabídku ke vstupu do KSČ odmítl, zůstala nezodpovězena dodnes.
K dalšímu mému „zapletení“ s nějakou politickou stranou došlo v letech 1998 až 2001, kdy jsem sloužil coby nestraník menšinové sociálnědemokratické vládě Miloše Zemana jako její zmocněnec pro lidská práva. I tehdy, ještě před jmenováním zmocněncem, jsem odmítl vstup do strany, neboť jsem k ní měl velmi kritický, a levicový, socialistický vztah. A poté, co mi jeden její vedoucí funkcionář řekl na obranu Benešových dekretů, že „odsun byl zdrojem míru“, přestal jsem ji i volit a přešel jsem ke Straně zelených.
Po sedmiletém členství jsem v roce 1991, rovněž z ideologických důvodů, vystoupil ze Čtvrté internacionály a v roce 2007 jsem po čtyřech a půl roku svého členství, které bylo mým omylem, zase vystoupil ze Strany zelených. Učinil jsem tak proto, že ji její předseda Martin Bursík zatáhl do vlády panské koalice, či spíše panské protiparoubkovské jednoty, vedené jím, Kalouskem a Topolánkem. Ty spojoval předstíraný antikomunismus. Na pražské úrovni ale v posledních letech znovu obvykle dávám hlas Straně zelených jako menšímu zlu. Kdyby to nebylo v Praze, kde ČSSD ovládají lidé podle mne zcela nehodní, volil bych do parlamentu spíše sociální demokracii.
Vyprázdněnost politického živnostnictví
Současnou ČSSD se tedy snažím pozorovat s určitým nadhledem. Na jasnou otázku, zda ji ještě pokládám za socialistickou v pravém smyslu toho slova, odpovídám, s těžkým srdcem, že ano. Srovnávám ji přitom s jinými labouristickými, sociálnědemokratickými a socialistickými stranami, nejen ze Západu, ale i z Východu. Nevím přitom, zda ji politický bankrot vytlačí na periferii politického života, dokonce ani nevím, zda ji postihne bankrot, ať už finanční nebo politický. Altnerova aféra ji jistě poškodí, ale možná bude platit, že „co tě nezabije, to tě posílí“.
Nejsem stoupencem černobílých pohledů ani manichejského vidění dobra a zla. Snažil jsem se proto nemoralizovat a najít okolnosti, za nichž je i neplacení dluhu, spojené s popíráním soudního rozhodnutí, a tím i práva i v demokratickém právním státě podobně ospravedlnitelné, jako tomu bylo kdysi, před rokem 1990. Vyšlo mi z toho zase to politické, ideové zaměření (v případě ČSSD spíše nezaměření), dnešní ideová a morální vyprázdněnost politického živnostnictví, snahy všech těch kmotrů, šíbrů, šibalů a populistů, jež se ostře projevují při protiuprchlické národovecké hysterii, která české sociální demokraty řadí spíše ke krajní pravici, nově při populistickém prosazování snížení věkové hranice trestní odpovědnosti „dětským vrahům“, zítra možná při pokusech obnovit trest smrti.
Mám mezi sociálními demokraty mnoho přátel, s nimiž i politicky souzním. Přeju jim, aby se jim povedlo politický bankrot odvrátit a finanční škody omezit na minimum.
Autor je novinář.