Foto Chad Thompson, U. S. Air Force
Výsledky aktuálního průzkumu zveřejněného Amnesty International jsou přesvědčivé. Až 58 procent Čechů má za to, že existují situace, kdy je žena za své znásilnění spoluzodpovědná. Oproti srovnatelnému výzkumu z roku 2015 jde o mírné zlepšení. Většina z nás nicméně stále přičítá (spolu)vinu za znásilnění oběti.
Obviňování oběti (victim blaming) je běžné všude na světě. Má kořeny v lidské psychologii: pokud přisoudíme vinu za tragickou událost tomu, komu se stala, můžeme si uchovat iluzi spravedlivého světa, kde se špatné věci dějí jen těm, kteří si to zaslouží. V případě znásilnění si tak nemusíme připouštět, že se může stát každému z nás a jeho pravděpodobnost nijak neovlivníme. Pro nevysvětlitelný čin je zkrátka nejjednodušší najít záminku – vyzývavé oblečení, alkohol nebo „rizikové chování“ oběti. Nejjednodušší je uvěřit té nejstereotypnější představě znásilnění – násilník schovaný za keřem přepadne v noci dívku, která se neopatrně sama v noci vrací domů. Realitě ale takový scénář neodpovídá. Ve skutečnosti jsou pachatelé nejčastěji blízcí oběti – partneři, přátelé, příbuzní nebo spolupracovníci. Čin násilníka obvykle není impulzivní, ale naplánovaný předem, a nejde při něm o ani tak o sexuální uspokojení, jako o pocit moci. Na tato fakta se upozorňuje pořád dokola, stereotyp však přetrvává.
Oběť vraha provokovala
Čísla z letošního průzkumu jsou podobná těm zjištěným před třemi lety i obdobným studiím ze zahraničí. Podle výzkumu z roku 2017 třeba 41 procent britských mužů mezi 18 a 24 lety věří, že aspoň částečná vina za znásilnění leží na ženě s krátkou sukní nebo alkoholem v krvi. Přesto nemohla řada českých diskutujících na sociálních sítích uvěřit tomu, že by průzkum byl skutečný, a začali zpochybňovat jeho provedení. Otázky prý musely být položené tak, aby to vyhovovalo zadavateli, respondenti byli určitě zmatení. Diskuze se nezaměřila na rozšířené mýty o znásilnění, ale na laické zpochybňování sociologických dotazníkových šetření.
Zatímco se běžně setkáváme s masivními kampaněmi, které upozorňují například na to, že lidé umírají v autech, osvěta v oblasti sexuálního násilí zůstává do velké míry na hrstce aktivistů.
Představme si podobnou situaci u výzkumu, který by zkoumal podíl oběti na vině v případě vraždy: před vraždou se s agresorem hádal, provokativně vystavoval holý krk, nasedl do auta k neznámému taxikáři… Kdyby dvě třetiny lidí přisoudily v těchto situacích vinu obětem, jádro debaty by nejspíš neleželo v hledání metodologických chyb. Přesto je tomu u znásilnění jinak.
Pokud si však chceme ověřit, že lidé bagatelizující znásilnění nejen existují, ale jsou všude kolem nás, příliš mnoho práce nám to nedá. „Ať se na mne žádná žena nezlobí: jestli se do rána opíjím polonahá v baru, protančím noc s dvaceti neznámými chlapy a nad ránem kráčím sama parkem k domovu, může se stát cokoli,“ píše pan Novák ve facebookové diskuzi pod sdílením článku se shrnutím výsledků průzkumu. „Dnešní ženy mají dost sil, aby se průměrně silnému muži ubránily, pokud chtějí. Je to přehnané,“ myslí si pan Fuchs tamtéž. „Mnohé ženy se úmyslně snaží působit maximálně vyzývavě. Od oblečení a líčení až po chování. A pak se diví. Nebo ani nediví, ale tvrdí, že byly znásilněné,“ dodává paní Svobodová v komentářích na serveru Novinky.cz.
Tento pohled je součástí kultury, v jejímž rámci se znásilnění dál bagatelizují. Podle odhadů se na policii obrátí jen pět až deset procent obětí. Nahlásit trestný čin nechtějí i kvůli obavám, že je čeká jen zesměšňování a ponižovaní – vyšetřujícími policisty i jejich vlastním okolím. Policie objasní asi sedm znásilnění z deseti, ale když už případ dojde až k soudu, velmi často končí pouhou podmínkou.
Postavit se kultuře znásilnění
Debata přitom zdaleka neodpovídá závažnosti situace. Diskutující například nemají problém přirovnat prevenci znásilnění k ochraně před krádeží – často pomocí ad absurdum dotažených příkladů typu „peněženka v prázdném autě se stáhnutými okénky“. Ženy ale už preventivní kroky činí – hlídají vše, oblečení, množství vypitého alkoholu i své okolí, a cestou domů v noci mají na svou obranu v ruce alespoň klíče, když už ne pepřový sprej. Opatření, která by u mužů působila téměř jako paranoia, přitom ženám sami doporučujeme.
[better-ads type=’banner‘ banner=’38427′]
Jenže zároveň s tím, jak ženám klademe na srdce, že chránit se před znásilněním je jejich zodpovědnost, tlačíme také na to, aby se obezřetnosti zbavovaly. Čeští muži obavy ze ztráty svých „práv“ vyjadřovali jasně třeba v debatách o #MeToo. Kolik z nich si stěžovalo, že už nemůže ženám ani podržet dveře, občas je laškovně plácnout po zadku a vůbec „zdravě flirtovat“? Od žen tedy čekáme povolnost, ale když se jim následně vymstí, vina ulpí aspoň částečně na nich.
Zkrátka, místo toho, abychom se ke kultuře znásilnění postavili čelem, neustále hledáme důvody, proč problému nevěnovat pozornost. Přitom ani ti, kterým připadají třeba spory o výstavy nebo dětské říkanky příliš feministicky vyhrocené, nemohou mávnout nad tak závažným trestným činem, jako je znásilnění, rukou. Zatímco se ale běžně setkáváme s masivními kampaněmi, které upozorňují například na to, že lidé umírají v autech, osvěta v oblasti sexuálního násilí zůstává do velké míry na hrstce aktivistů. A místo toho, aby zpráva o laxních českých postojích ke znásilnění vyvolala debatu, kterou si téma zaslouží, slouží jen jako další podnět absurdní hádky o istanbulské úmluvě, kterou sice nikdo nečetl, ale každý ví, že vyvolá konec západní civilizace. Tomu, že by se situace mohla změnit, bohužel nenasvědčuje nic.
Autor je datový žurnalista.