Foto pixabay.com
V Bratislavě byla nalezena zavražděná a znásilněná žena. Na této tragické události je špatně úplně všechno: hyenismus médií předhánějících se ve zveřejňování intimních detailů bez jediné stopy respektu a pietě k oběti; tajnůstkářství policie, která si jím zadělala na záplavu hoaxů a spekulací; a v neposlední řadě společnost jako taková, která vytváří atmosféru, v níž je sexuální obtěžování a potenciálně i násilí běžnou součástí všedního dne každé ženy.
Vinit v tomto hrůzném případě vraždy celou společnost může být poměrně silná káva. Proto si řekněme hned na úvod, že za každý konkrétní násilný skutek nese vinu vždy jeho pachatel, a tento komentář nemá v úmyslu jeho vinu jakkoliv zlehčovat. Přesto se odvážím žalovat společnost jako spolupachatele. Ta ho totiž svým nastavením a přístupem umožňuje, ba dokonce podporuje.
Rutina sexuálního obtěžování
V češtině se ženy běžně označují jako „slabší“ (případně méně na rovinu „něžné“) pohlaví. A tak je převážně i vychováváme: doma v rodině, ve škole i v práci. Holčičky odmala slyší, že mají být hodné, neprat se, moc nekřičet. Starší dívky a ženy pak hlavně nemají být hysterické… Pokud žena tisíckrát za život slyší „buď hodná“, nemůžeme se divit, že si sexuální obtěžování nechá líbit. V kritické chvíli bude „hodná“, protože pokud by se ohradila, co by si pomyslelo okolí? Ještě by ji mělo za hysterku!
Evidentně žijeme v kultuře tolerující sexuální obtěžování. A od sexuálního obtěžování je jen krok k sexuálnímu násilí. Mnozí rovnou mluví o kultuře znásilnění – rape culture – a zjevně nejsou daleko od pravdy.
Pro nemalou část společnosti je sexuální obtěžování něco normálního, přirozeného, něco, co muži „od přírody“ dělají a ženy si za to můžou samy. Ženy ho zažívají rutinně od dětských let. Není divu, že na tuto logiku přistoupí. Vždyť to pro ně skutečně je běžná součást života. A pokud se s ním svěří (mužskému) okolí, čeká je v lepším případě nepochopení („tak na tebe někdo ukázal penis, proč ti to tak vadí“), v horším zlehčování („a mě nikdy žádná ženská neobtěžuje, ach jo“), výsměch („jaký zoufalec by obtěžoval něco takového“) nebo rovnou obviňování („čemu se divíš, oblékáš se jako štětka“). Všechny tyto reakce jsou mimochodem autentické.
Krytí tohoto chování přichází i z nejvyšších míst. Přední představitelé státu, prezidentem počínaje a předsedou Senátu konče, sexuální násilí zlehčují, případně se rovnou chlubí sexuálním obtěžováním. Žena, která se ohradí proti obtěžování, je označena za hysterku, případně „spodinu“ (tak se nedávno na Twitteru vyjádřil Miroslav Kalousek o Alexandře Mynářové poté, co napsala, aby jí muži přestali posílat fotky svých přirození). Přední osobnosti kultury jako Jiří Strach dávají tričkem „Je suis Weinstein“ na odiv svou podporu rovnou sexuálním násilníkům.
Pokud je v pořádku „plácat“ své de facto podřízené po zadku, jak se na konferenci v pražském Karolinu chlubil sexuolog Radim Uzel a odměnou mu byl bujarý smích přítomných právníků, politiků i dalších odborníků, zůstává velkou otázkou, co už v pořádku není. Kde je hranice mezi obtěžováním a násilím? Fyzický kontakt to zjevně není. Mimochodem, nešlo o hospodské tlachání – konference to byla prestižní, zaštítěna předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, šéfem Poslanecké sněmovny Radkem Vondráčkem a tehdejší pražskou primátorkou Adrianou Krnáčovou. Nikdo z přítomných se proti výroku neohradil, a to ani zpětně.
Sáhněme si do svědomí
Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Pokud jsou takové názory běžné mezi elitou společnosti, není divu, že si celá třetina naší společnosti myslí, že si oběť sexuálního násilí za něj může sama, pokud byla opilá nebo vyzývavě oblečená.
Evidentně žijeme v kultuře tolerující sexuální obtěžování. A od sexuálního obtěžování je jen krok k sexuálnímu násilí. Mnozí rovnou mluví o kultuře znásilnění – rape culture – a zjevně nejsou daleko od pravdy. Pokud je víceméně dovoleno ženy obtěžovat se sexuálním podtextem, je jasné, že část mužů to pochopí jako zelenou k tomu, aby zašli ještě o kousek dál – k sexuálnímu násilí. Zvlášť pokud hranice mezi obojím vlastně ani neexistuje a jsou to jen části jedné škály.
Vyslovit se proti násilí na ženách je snadné. Ale sexuální násilí je jen plodnice rozsáhlého podhoubí, kterým je sexuální obtěžování. Postavit se proti němu už tak snadné není. Každá sexistická poznámka, každý smích po „vtipu“, jehož cílem je diskriminovat a ponížit, každé mlčení ke každodennímu sexismu je hnojivem, které tomuto podhoubí umožňuje růst. Dnes je Mezinárodní den proti násilí na ženách. Sáhněte si do svědomí a příště prosím nemlčte.
Autor je právník a instruktor sebeobrany.