Co bylo ukradeno, musí být investováno. Jak církev tržně kalkuluje s bydlením

Česká katolická církev se za pomoci náhrad, které od státu čerpá v rámci církevních restitucí, chystá investovat do projektů nájemního bydlení v Praze a nejbližším okolí.

V době, kdy jsou ceny nájmů v hlavním městě extrémně vysoké a často nedosažitelné i pro střední třídu, se Arcibiskupství pražské chystá bezostyšně profitovat z komodifikace základní lidské potřeby, jakou je bydlení. Chystaný projekt popsal pro listopadové číslo Zpravodaje pražské arcidiecéze Antonín Juriga, výkonný ředitel kurie Arcibiskupství pražského, jehož úkolem je řídit hospodářskou činnost arcibiskupství: „Ceny nemovitostí v Praze a nejbližším okolí trvale rostou a stát nájemní bydlení nepodporuje. Investování tímto směrem je přesto dlouhodobě udržitelné. Přináší jednak kapitálové zhodnocení bytů v čase, tedy navyšování hodnoty, a pak takovýto majetek je poměrně dobře likvidní, díky čemuž jsou dobře kryta rizika.“

Tržní kalkulace

Celý církevní záměr už získává konkrétní obrysy. V přípravě je několik větších investic do nájemního bydlení v Praze a nejbližším okolí. Nejdále je projekt nájemního bydlení na Praze 4, kde Arcibiskupství pražské usiluje o získání územního rozhodnutí. Máme vůbec právo takto geniálně vymyšlenému byznysplánu vyčítat tu nepatrnou vadu na kráse, že staví na hlavu sociální učení katolické církve? V listu k sociálním otázkám v České republice nazvaném Pokoj a dobro (2000) například čeští biskupové k otázce bydlení napsali: „Pro mladé rodiny, ale i pro starší a sociálně slabší skupiny obyvatelstva má zvláštní význam otázka bydlení. Její současné nástroje pro zajišťování nového přiměřeného bydlení jsou nedostatečné a často není v sociální politice dost citu a dobré vůle k řešením, jež přesahují tržní kalkulace.“ Jak teď církev bude plnit své sociální učení a usilovat o důstojné bydlení pro všechny, když je v jejím vlastním zájmu jakožto investora, aby byly ceny nájemného co nejvyšší?

Farník z pražské arcidiecéze, který bude bydlet v církevních byznysových činžácích, bude v lepším případě platit polovinu svého příjmu na platy duchovních. V horším případě při současném růstu cen na nájem přestane mít.

Třešničkou na dortu cynického církevního kapitalismu je fakt, že investování do projektů nájemního bydlení v Praze má být jedním z pilířů budoucího financování duchovenské činnosti. Církevní desátky, které počítaly s tím, že věřící budou odvádět desetinu svých příjmů církvi, se ve světle tohoto nového církevního byznysu zpětně jeví jako umírněný nástroj financování duchovenstva. Farník z pražské arcidiecéze, který bude bydlet v církevních byznysových činžácích, bude v lepším případě platit polovinu svého příjmu (vzhledem k současné výši platů a průměrných nájmů) na platy duchovních. V horším případě při současném růstu cen na nájem přestane mít a odstěhuje se mimo Prahu i její nejbližší okolí. Arcibiskupství tak bude mít zajištěné dlouhodobé financování své duchovenské činnosti – v mrtvých farnostech.

Instituce, která nepodléhá demokratické kontrole

To ale není největší absurdita, co se financování provozu římsko-katolické církve týká.  Arcibiskupství se jako velkopodnikatel s pozemky, budovami a lesy rozhodlo změnit svou investiční strategii v návaznosti na kůrovcovou kalamitu, která měla velmi negativní vliv na jeho hospodaření v posledních letech. Ztráty způsobené kůrovcovou kalamitou přitom budou mít za následek propouštění některých zaměstnanců. Slovy ředitele kurie: „S přiměřeným, nikoliv drastickým, zeštíhlením samozřejmě počítáme.“ Co se zatím církev nakládáním s restitucemi naučila?  Když se kvůli kůrovci už tolik nevyplácí těžit přírodní kapitál, je logické se více zaměřit na kapitál lidský: „zeštíhlit“ řady vlastních zaměstnanců a vydělávat na nájemním bydlení, tedy na lidech. Co naplat, že ekologicky orientované politiky typu Green New Deal naopak počítají s dostupným bydlením pro všechny jako s prvním krokem ekologicky udržitelného rozvoje?

Církev tak uděluje další lekci někdejším zastáncům církevních restitucí. Horliví bojovníci za naplnění ahistorického principu „co bylo ukradeno, má být vráceno“ bohužel zapomněli na rizika spojená se svěřením tak ohromného množství peněz, a tedy moci, do rukou instituce, která nepodléhá demokratické kontrole. Nemluvě o tom, že tato instituce byla v době restitucí (a je dodnes) řízena člověkem, který se netají svým obdivem k pravicovým diktátorům, je ochoten zastrašovat oběti sexuálního násilí v církvi trestními oznámeními a teď nově investovat peníze z náhrad do nemorálního byznysu s předraženým bydlením. Na to, že česká katolická církev prostřednictvím svého vedení kulturně vylučuje různé skupiny lidí, jsme si už zvykli. Že nás bude vytlačovat z našeho města, je novinka.

Autor je katolík, který se musel odstěhovat z centra Prahy, protože už neměl na nájem.

 

Čtěte dále