Foto Wikimedia Commons, autor neznámý
Benito Mussolini sedí v křesle své kanceláře vydavatelství fašistických novin Il Popolo d’Italia s revolverem v ruce a čeká na své nepřátele, kteří se mu do oken vysmívají poté, co utrpěl zdrcující porážku v prvních poválečných volbách. Nittiho sociálně-liberální Radikální strana ovládla volby a Mussolini je na dně. Tímto momentem začíná první díl třídílného románu italského spisovatele Antonia Scuratiho Mussolini: Syn dvacátého století, jenž se od svého vydání v roce 2018 stal světovým bestsellerem. První díl trilogie, který v českém překladu vydalo nakladatelství Práh, popisuje na základě historických rešerší převzetí moci fašisty v poválečné Itálii.
Politika v duchu války
Mussoliniho porážka ve volbách paradoxně znamenala počátek jeho cesty k moci. Ta byla dlážděna neschopností socialistických a liberálních politických stran ujmout se moci a řádně vládnout, obrovským zklamáním z výsledků poválečných jednání mocností, jež Itálii vzala Dalmácii a Rijeku, ekonomickým strádáním země a následnou celospolečenskou paralýzou tváří v tvář fašistickému násilí.
Právě násilí hraje ústřední roli v příběhu prvního dílu knihy. Mussolini založil první buňku plánované sítě Fasci italiani di combattimento v březnu 1919 v Miláně. Duch zákopové války z právě skončeného světového konfliktu hodlalo nové hnutí udržet a přenést na celou Itálii, kterou bylo podle jeho stoupenců třeba od základu transformovat v duchu ideologie zvané combattentismo, extrémního sebeobětujícího patriotismu válečných veteránů a jednotek Arditi, jejichž členové přežili hrůzné podmínky zákopové války v alpských horách. Následná bezohlednost a krutost fašistických squadristů, kteří terorizovali severní a střední Itálii, se čím dál méně setkávala s jakýmkoliv odporem, natož protiútokem. U velké části společnosti vedla k rezignaci a volání po silném vůdci Mussolinim, jenž jako jediný v jejich očích dokázal své fašistické hordy zkrotit.
Snaha zkrotit Mussoliniho pomocí nástrojů parlamentní demokracie nedávala smysl. Fašisté v parlamentní demokracii nejenže nevěřili, chtěli ji pohřbít.
Fašistický teror tvoří většinu obsahu prvního dílu. Squadristé se pohybují od města k městu, od vesnice k vesnici po celé severní a střední Itálii a snaží se vyvolat konflikt. Pohybují se bleskově: zaútočí a hned zase zmizí. Škody jsou nedozírné. Vyděšení obyvatelé masově přecházejí od socialistů k fašistům a doufají, že díky tomu přestanou být terčem násilí. Období Biennio Rosso, „rudého dvouletí“, kdy dochází k nejkrvavějším střetům mezi fašisty a socialisty, nakonec socialisté prohrávají. Zatímco fašistické zvrácenosti a vypalování jednoho sídla socialistů za druhým je takřka každodenní normou, jakmile se násilí vůči fašistům dopustí socialisté, spustí se povyk a diskreditační kampaň proti „krvežíznivým bolševikům“. Neschopnost, nerozhodnost a vnitrostranická nesourodost socialistů pak dokoná zbytek práce za fašisty. „Ti revoluci nikdy neudělají. Když tito užvanění revolucionáři hubou nesplní své sliby, masy se vzepřou a nastanou problémy. Některá vítězství mají cenu prohry,“ hlásí v knize postava Mussoliniho po obrovském volebním úspěch socialistů ve volbách v roce 1919.
Bezohlednost jako metoda
Zatímco se socialisté utápěli v debatách o tom, jakým způsobem získat moc a provést revoluci, fašisté byli přímočařejší. Bylo jim jedno, jestli dosáhnou moci prostřednictvím parlamentu nebo mimo něj, lstí, podvodem, bojem, atentátem nebo dohodou. Ostatně Mussolini kombinoval všechny cesty. Jeho politická hra stála na principu neustálého rozpoutávání chaosu a jeho následném krocení. Vyvolával tím dojem, že jedině on je schopen obnovit řád v zemi. Moc je tím jediným výsledkem, o který fašistům jde a jsou ochotni si pro ni dojít doslova přes mrtvoly. Otázka, co bude potom, byla druhořadá.
Příběh se soustředí také na to, jak liberální italské strany, které vynesly Mussoliniho až na vrchol, nepochopily, že fašismus neoperuje jako klasická politická strana s pevně danými ideovými zásadami a programem. „Důležité je být něčím, co umožní vyhnout se úskalí jasné formulace myšlenek, přítěží principů,“ popisuje Scurati schopnost fašismu přizpůsobit se aktuální situaci. Snaha zkrotit Mussoliniho pomocí nástrojů parlamentní demokracie nedávala smysl. Fašisté v parlamentní demokracii nejenže nevěřili, chtěli ji pohřbít. V momentech, kdy se to hodilo, dokázali nástrojů parlamentní demokracie využít, ale také ji okamžitě zavrhnout, jakmile se jim přestala hodit. V případě potřeby visela ve vzduchu neustálá hrozba násilí, které byly fašistické paramilitární jednotky připraveny kdykoliv rozpoutat.
Podle italského historika Emilia Gentile pramenila velká podpora fašismu v Itálii z frustrace z několika staletí trvajícího úpadku, jež kulminovala po konci první světové války. Volání po silném a charismatickém vůdci se spojovalo s touhou po národní obnově ve všech oblastech života. Koncept palingeneze neboli fašistickou představu znovuzrození národa považuje britský historik a teoretik fašismu Roger Griffin za klíčový psychologický spouštěč fašistického násilí, které předchází formulaci transformativního poslání a konkrétním politickým strategiím. Klíčovým pojmem v tomto pojetí je ultranacionalismus, kdy se představa národa stává natolik centrálním bodem pojetí světa, že už jde mimo spektrum sociálních ideálů kompatibilních s liberálně demokratickým politickým systémem.
„Pro jedince, v jejichž životě došlo k rozvratu v důsledku zhoršujících se sociálních a ekonomických podmínek, se začíná jevit vlastní vnitřní život nesmyslný, bezúčelný a beznadějný. Služba nadosobnímu celku umožňuje takovým lidem vstoupit do vysoce mytizovaného vlastního příběhu, svých dějin a snad i prchavě a bezprostředně zakusit pocit osvobození a nesmrtelnosti vyvolaný posvátnými portréty a rituály vojenských pohřbů a vzpomínkových oslav na počest padlých vojáků,“ píše Roger Griffin ve své poslední knize Fašismus, která vyšla nedávno v českém překladu.
Modernita a mytologie
Byť se fašistická hnutí v jednotlivých státech meziválečné Evropy v mnoha aspektech lišila, mýtus o znovuzrození jim byl společný. Fašistická Itálie se sice dívala do minulosti v podobě zlaté doby Savojské monarchie, sjednocené Itálie období Risorgimenta, heroické Itálie bojující v alpských zákopech proti Rakousku a velmoci s vlastním africkým impériem navazující na slávu starověkého Říma, ale zároveň se zhlížela v představě znovuzrozeného futuristického národa s technologickým pokrokem, moderním dopravním systémem, letectvím, rádiovou komunikací, modernistickým uměním a architekturou, s novými městy a novou korporátní ekonomikou, sociálním státem a silnou armádou.
Roger Griffin patří k nejvýznamnějším současným teoretikům fašismu. I díky jeho přispění došlo v devadesátých letech minulého století v rámci teorie fašismu k proměně, která otevřela nové metodologické přístupy a interpretace. Pozornost se přesunula z perspektivy protivníků a obětí na samotné protagonisty fašismu. Fašismus se začal zkoumat jako politický směr, který měl určité politické, historické a sociální představy s vlastní ideologií, náhledem na svět a utopickým politickým programem. Jak napsal jiný historik fašismu George Mosse, takový přístup kulturní interpretace fašismu je něco, co „otevírá možnost proniknout do sebechápání fašistů. Taková empatie je nutná k pochopení toho, jak lidé na hnutí pohlíželi.“ Nová vlna vědeckých prací o fašismu přináší pohledy na fašistické a nacistické umění, architekturu, filosofii, mytologii nebo symbolismus. Scuratiho román naopak vyzdvihuje spíše jednu linii vyprávění o italském fašismu, která ničím nepřekvapí – násilí, chaos a přímočarost v politickém jednání. Je však možné, že další vrstvy vyprávění o italském fašismu se rozvinou v dalších dílech trilogie.
Zkoumání fašismu a fašistů
Pojem fašismus, stejně jako třeba neomarxismus, je v dnešní době často nadužívaný. Funguje jako nálepka, která se používá k vymezení se vůči projevu něčeho, co se nám nelíbí. Neustálé šermování s tímto pojmem je však dvousečné. Až se setkáme se skutečným neofašismem – a dnes se s ním setkáváme třeba na Slovensku – hrozí, že společnost už tuto hrozbu nebude brát dostatečně vážně. I proto potřebujeme pochopit nejen represivní složku fašismu, ale také pilíře, na kterých stála jeho podpora, čím oslovoval své příznivce nebo jaké byly jeho utopické představy o fungování světa, stejně jako to, vůči čemu a proč se vymezoval. Dnes, kdy se teorii fašismu konečně podařilo dostat se ze svazující marxistické i zastaralé nemarxistické interpretace období studené války, je ideální doba pro nové prozkoumání starých otázek a závěrů. Někdo by to nazval revizionismem. Jedná se ale o standardní historiografickou práci.
Autor je redaktor Alarmu.