Děti jako lidské zdroje, nástroj efektivity a ekonomického růstu? Přestaňme tak o nich mluvit

Jedním ze smutných důsledků pandemie je prohlubování už tak drastických nerovností v českém školství. Utěšit nás může, že se díky tomu o nerovnostech alespoň více mluví a píše, tématu se dostává pokrytí v médiích a věnují se mu výzkumy. Za pozornost určitě stojí aktuální studie Nerovnosti ve vzdělávání jako zdroj neefektivity realizovaná organizací PAQ Research a think-thankem IDEA pro Nadaci České spořitelny. Proč by nás měla zajímat?

Studie poskytuje užitečná data o těch nejohroženějších v rámci vzdělávacího systému, příčinách a podobách nerovností, které však ty, co alespoň trochu znají realitu českého školství, až tak nepřekvapí. Zbystřit bychom ale měli i kvůli výhradně ekonomické rétorice, která redukuje důsledky nerovností na čistě ekonomický problém, tedy že nedostatečně využíváme potenciálu dětí z ekonomicky slabšího prostředí. To je v Česku bohužel dost běžný nešvar, který se výmluvně odráží i v samotném názvu studie.

Pokud se spokojíme s argumenty ekonomické povahy, politika se omezí na to, co se vyplatí, nikoli na to, co je správné a morální.

Ekonomické dopady nerovností jsou podle autorů zatím relativně málo zmapovány, čímž lze částečně obhájit narativ a cíle celé studie. Když vezmeme v potaz, že zadavatelem studie byla Nadace České spořitelny, tedy nadace největší banky v Česku (měřeno počtem klientů), bylo zaměření právě na tento aspekt nejspíš nutnou součástí zadání. Právě tento důraz na čistě ekonomickou perspektivu, která na děti nahlíží jako na lidské zdroje a proměňuje je v prostředek ekonomického růstu, je i vzhledem k dosahu studie velmi problematický. Do velké míry může ovlivňovat celospolečenskou diskusi o hodnotových východiscích a prioritách vzdělávání.

Vzdělání jako nákladová položka a „investice“

Ve studii najdeme formulace typu „český vzdělávací systém nedokáže efektivně vytěžit potenciál žáků z horšího sociálního prostředí…“ nebo „výnosy z investic do podprůměrných žáků se začnou naplno projevovat až po roce 2050 (…), kdy se jejich ekonomická aktivita promítne do veřejných rozpočtů“. Tento jazyk pak ještě ve větší zkratce přebírají mainstreamová média, ale také organizace věnující se vzdělávání. Můžeme se pak dočíst, že  „člověk s maturitou se státu vyplatí. Na daních odvede o 2,5 milionu více než se základním vzděláním“ (iRozhlas), že „středoškolák státu odvede o tři miliony víc než absolvent základky“ (iDNES) a že „za ztracený potenciál dětí ze sociálně slabých rodin zaplatíme všichni. Společnost přichází o desítky miliard ročně“ (EDUin).

„Je nutné, abychom přestali vnímat vzdělávání jako nákladovou položku, ale začali k ní přistupovat jako k investici do budoucí prosperity,“ říká předseda představenstva České spořitelny Tomáš Salomon. Za čistě ekonomickou argumentací stojí nejspíš snaha upozornit na problém nerovností ve školství tak, aby si ho všimli i politici, lidé v rozhodovacích pozicích, byznys a většinová společnost. Pojďme se ale podívat na to, v čem je problematická.

Závazek státu a nás dospělých poskytnout kvalitní vzdělávání všem dětem nepramení z toho, že dítě je budoucím zdrojem ekonomického zisku, ale z Ústavy ČR a z Úmluvy o právech dítěte. Argumenty by tedy měly být primárně morálně etického a legislativního původu, nikoli monetárního.

Čistě ekonomickou argumentací posilujeme přesvědčení, že stát by se měl řídit jako firma a její aktivity by měly být vždy výnosnou investicí. Tato forma vládnutí se postupně vyprazdňuje od jakýchkoli hodnot a stává se technokratickým výpočtem nákladů a výnosů. Takovému společenskému uspořádání se neříká demokracie, ale ekonokracie – jde o společnost, v níž jsou všechny politické cíle a hodnoty redukovány na ty ekonomické. Děti už nejsou dětmi, ale lidskými zdroji. Ve vzdělání je nepodporujeme proto, že na to mají právo, ale proto, aby v budoucnu mohly „odvést do státního rozpočtu o 2,3 až 2,8 milionu korun více“.

Problém s růstem

Tento druh argumentace podporuje představu, že ekonomický růst by měl být konstantním celospolečenským cílem. Tlak na růst je přitom stále častěji zmiňován v souvislosti s klimatickou krizí. Evropská agentura pro životní prostředí vydala v lednu 2021 report Růst bez ekonomického růstu, které potvrzuje, že ekonomický růst není kompatibilní s odvrácením hrozby klimatického kolapsu. Agentura vyzývá, abychom se zbavili posedlostí růstem a začali přemýšlet nad jiným ekonomickým systémem, který by podporoval zvyšování nikoli ekonomické aktivity, ale kvalitativních hodnot, jako jsou solidarita či empatie.

Zatímco politici a ekonomové hledají způsoby, jak může vzdělávání přispět ke zvětšení ekonomiky, miliony dětí po celém světě v rámci stávek Fridays for Future vyžadují, aby vlády začaly jednat v otázkách klimatické krize, která ohrožuje jejich budoucnost.

Kritizovat růstově orientovanou společnost neznamená zlehčovat nebo obhajovat současnou ekonomickou krizi, která je způsobená pandemií, ale upozornit na potřebu proměny celého ekonomického nastavení. „Ekonomika vyžaduje růst bez ohledu na to, jestli ten přispívá k naplnění našich potřeb. My však potřebujeme ekonomiku, která naplní naše potřeby, bez ohledu na to, jestli bude růst, nebo ne,“ říká autorka knihy Ekonomie koblihy Kate Raworth.

Jsme v zajetí toho, co je lehce měřitelné. Tak jako se v ekonomice redukuje úspěch společnosti na růst HDP, i ve školství se zužuje úspěch dětí na známky nebo výsledky mezinárodních srovnávacích studií (PISA). V obou případech tato redukce slouží jako nástroj soutěže a porovnávání.

O třetinu vyšší nerovnost

Řada výzkumů už dnes potvrzuje, že od jisté výše HDP se životní spokojenost obyvatel s dalším růstem nezvyšuje. I když HDP roste, naše potřeby kvalitních vztahů, volného času nebo zdravého životního prostředí nejsou naplňovány více. Právě naopak: přehnaný tlak na výkon ekonomiky často naplnění těchto potřeb znemožňuje. Podobné je to ve školství. Průměr známek nebo výsledky v testech se sice mohou zlepšovat, nic nám to ale neřekne o tom, jak smysluplné vzdělávání studujícím přijde, jestli dokážou spolupracovat v kolektivu, pracovat s vlastními emocemi či jak vidí svoji budoucnost. Na tyto aspekty vzdělávání ve školách není čas, protože se musí probrat učivo. Jsou to ty samé myšlenkové vzorce, jež nás tlačí ke zvyšování výkonnosti, která je jasně měřitelná.

Studie České spořitelny vzbuzuje představu, že s ekonomickým růstem se sníží i nerovnosti ve společnosti. Navzdory tomuto rozšířenému přesvědčení je opak pravda. Ekonomický růst může přispívat ke snížení absolutní chudoby, ale často vede k větším nerovnostem. Zatímco kobliha jako celek roste, chudí dostávají stále jen několik drobků. Bohatí tedy bohatnou ještě rychleji a chudí jim nestačí. Výsledkem je stále větší propast mezi bohatými a chudými. Tento trend můžeme pozorovat jak na globální, tak na lokální úrovní, a to i v České republice, která patří k zemím s nejnižší nerovností, ale rozdíl mezi bohatými a chudými vzrostl od počátku devadesátých let minulého století o 32,1 procenta. Horší vývoj ze zemí OECD zažilo jen Rumunsko a Slovensko.

Na tom, jaké argumenty používáme, záleží

Větší investice do vzdělávání pro nejchudší jsou rozhodně potřeba. Koneckonců, společnost je tak silná, jak silní jsou její nejslabší jedinci, a Česko má jednu z nejnižších sociálních mobilit. Děti jsou ale chudé, protože jsou chudí jejich rodiče. Kromě investic do školství je potřeba řešit i nerovnosti ve společnosti celkově, a to nikoli ekonomickým růstem, ale spravedlivější distribucí stávajících zdrojů.

Studie provedená nadací New Economics Foundation zjistila, že z každé stovky amerických dolarů, o niž vzrostlo globální HDP, jen čtyři dolary přispěly ke zvýšení příjmu chudých a zbytek šel bohatším vrstvám společnosti. Kdybychom ale vzali 0,12 procenta z příjmů nejbohatších a rozdělili ho mezi deset procent nejchudší populace, dosáhli bychom stejného efektu bez zbytečného růstu.

Je jasné, že naše podfinancované vzdělávání potřebuje zásadní proměnu a obrovské investice. Na tom, jaké argumenty k tomu využijeme, ale velmi záleží. Pokud se spokojíme s tím, že politici a veřejnost si budou všímat pouze argumentů ekonomické povahy, veřejná debata bude hodnotově vyprázdněná a politika se omezí na to, co se vyplatí, nikoli na to, co je správné a morální.

Jak začít úspěch jednotlivých dětí, škol a společnosti jako takové měřit jinak než úspěšností při srovnávacích testech, maturitách, přijímacích zkouškách, výsledcích testů PISA nebo podle ukazatelů HDP? Jak dostat do popředí zájmu well-being a důstojný život pro všechny jako cíl, o který bychom měli společně usilovat a jejž by škola a vzdělávací systém měly modelovat v praxi?

Jak by vypadal vzdělávací systém a školy, kdyby jejich hlavním cílem nebylo „produkovat“ budoucí pracující, kteří mají přispívat ke zvětšování ekonomiky, ale šťastné a spokojené lidi?

A jak by vypadaly školy, které vybavují studující kompetencemi, jako je kritické či systémové myšlení, schopnost imaginace a myšlení o budoucnostech tak, aby byli schopni na problémy současného světa reagovat s trpělivostí a odvahou? Co na to děti? Čím chtějí „přispívat“ státu a společnosti? Ptáme se jich na to vůbec?

Autoři jsou vzdělavatelé a pracují v organizaci NaZemi na projektu Futuropolis: Škola emancipace.