Foto Luminitsa, flickr.com (CC BY-NC-ND 2.0)
Před téměř deseti lety jsem zažila znásilnění. Od té doby jsem se s tím víceméně vyrovnala. V reakci na to, jak se veřejnost ke znásilnění staví, jsem založila organizaci, která se usiluje o to, aby sexuálního násilí ubylo a aby společnost nežila v mýtech, které sexuální násilí ospravedlňují a umožňují. Slyšela jsem od té doby stovky, možná tisíce příběhů žen, které měly podobně tragický zážitek. Přesto pro mě bylo čtení textu popisujícího zkušenosti žen, kterým měl ublížit Dominik Feri, velmi náročné. Ještě náročnější pro mě ale bylo číst to, jak se k celé kauze staví další politici a političky. V Česku zažila znásilnění každá desátá žena. Naši politici a političky mají zastupovat a reprezentovat i je. Když ale vidím, jak se stavějí k závažným výpovědím týkajícím se Feriho, mám pocit, že nic takového nedělají.
Když chybí podpora a soucit
Dominik Feri po závažných obviněních několika žen ze sexuálního násilí rezignoval. Vzdát se veřejných funkcí je v takovém případě jedinou příčetnou reakcí. Ve vyspělé „západní demokracii“, ke které se mnozí politici tak rádi hlásí, by k tomu měla stačit četná obvinění ze sexuálního obtěžování, mámení nahých fotek i hrubého urážení žen. Když se k tomu přičtou ještě svědectví tří žen, které popisují, že s nimi měl sex, ačkoliv opakovaně vyjádřily svůj nesouhlas, což je prakticky možné považovat za obvinění ze znásilnění, nechápu vyjádření, která Dominika Feriho za rezignaci na poslanecký mandát obdivují. Rozumím vyjádřením kolegů a kolegyň, kteří chtějí věřit v jeho nevinu. Ani já bych asi nechtěla věřit tomu, že můj kamarád mohl spáchat něco tak ohavného. Prohlásit ale, že je to frajer, je úplné popření zkušenosti mnoha žen, které se traumatickými případy svěřily, plivnutí do tváře, v podstatě jasné konstatování, že ženy lžou. Stejně tak vyjádření Karla Schwarzenberga „Co je prosím nevhodné chování? A co je sexuální obtěžování? Že 25letý kluk se snaží holku dostat do postele a opačně bylo vždy považováno za normální,“ je neuvěřitelným shazováním obětí. Snažit se dostat holku do postele normální je. Dostat někoho do postele a pak přinutit k sexu ale náš právní řád považuje za trestný čin.
Protože se oběť s pachatelem v devadesáti procentech případů zná, je ohlášení na policii ještě těžší. Jak bude reagovat okolí? Bude mi věřit? Jak se budu moct dál pohybovat ve skupině lidí, kteří se s dotyčným znají?
Co ve veřejném prostoru, obzvlášť ze strany politiků a političek chybí, je vyjádření podpory ženám, které se se svou zkušeností svěřily. Jako by neexistovaly. Politické představitele nejspíš nezajímá, jak se cítí, když čtou podobná vyjádření. Téměř nikdo se neobtěžuje projevit jim minimální podporu, soucit, poděkovat za to, že měly dostatek odvahy se s takovým zážitkem svěřit. Světlou výjimkou je komentář předsedy strany Zelených Michala Berga, který velmi trefně popisuje, co sexuální násilí je a jak proti němu postupovat. Za zmínku stojí i rozhovor s Jiřím Pospíšilem, který snad jako jediný člen TOP 09 ve vysoké pozici veřejně deklaruje, že považuje vyjádření obětí za závažná a odmítá tvrzení, že se jedná o kampaň ušitou proti jeho stranickému kolegovi. Jiní totiž opakují, že dotyčné měly jít neprodleně na policii a nemají své zkušenosti vyprávět do médií před volbami. Otázka by přitom neměla znít, proč se o tak závažných nařčení dozvídáme před volbami, ale naopak proč jsme se o nich nedozvěděli už mnohem dřív. V Česku je navíc před volbami téměř pořád.
#MeToo, které v Česku nebylo
Nedozvěděli jsme se o nich také proto, že ani po #MeToo se sexuální násilí nestalo pro politiky a političky tématem. Nepomohli vytvořit prostředí, v němž by se oběti mohly svěřit. Přitom v Česku se odehraje ročně na 12 tisíc znásilnění, ale jen šest set z nich je hlášeno na policii. Výpovědi, které předložily A2larm a Deník N, jsou výjimečné tím, že za pachatele označují přední osobu politické i influencerské scény. Jinak má ale takovéto zkušenosti velký počet žen. Denně se totiž průměrně v Česku stane 33 znásilnění. Přestože mnohé nevládní organizace, ale i vládní strategie pořád dokola opakují, že je potřeba se situací něco akutně dělat, vláda žádné kroky proti sexuálnímu násilí nepodniká.
Společnost také pořád ještě sdílí mnohé mýty o sexuálním násilí. Jedním z nich je představa, že oběti by se měly vždycky neprodleně poté, co zažijí sexuálně motivovaný útok, ozvat na policii. Zní to sice logicky, jenže to pro oběti vůbec snadné není. Mnohé se se svým zážitkem léta nikomu nesvěří. Často si navíc myslí, že když se nebránily, je to, co se jim stalo, jejich vina a jejich smůla. O to víc je nepravděpodobné, že se svěří, pokud jim nějak ublíží mocný člověk, který má sympatie širokého okolí. Oznamování na policii nepomáhá ani současná definice znásilnění v trestním zákoníku. Ta implikuje, že je potřeba se bránit nebo že musí být použito fyzické násilí. Znásilnění je ale každý sex bez souhlasu druhého, říká to Evropský soudní dvůr a tuto situaci už reflektovalo ve svých zákonech dvanáct Evropských států včetně Chorvatska, Německa nebo Belgie.
Vypovídat na policii není vůbec příjemné – naopak je to traumatizující, protože si znovu musíte připomínat, co se vám stalo. Obětí by na to ve skutečnosti nejradši co nejdřív zapomněly. Protože se oběť s pachatelem v devadesáti procentech případů zná, je ohlášení na policii ještě těžší. Jak bude reagovat okolí? Bude mi věřit? Jak se budu moct dál pohybovat ve skupině lidí, kteří se s dotyčným znají? Podobné otázky si oběti kladou. Ne každý navíc chce chodit po světě s nálepkou znásilněné holky. Z vlastních zkušeností vím, že to není nic moc příjemného.
V neposlední řadě máme v Česku problém s tím, jaké tresty u nás dostávají pachatelé znásilnění. V polovině případů se jedná o podmínku. To není pro oběti příliš motivační. Jak se pachatel asi zachová, když ho odsoudí, ale nebude ani chvilku ve vězení? Nebude se mi mstít? Budu v bezpečí? Oběti se velmi často a pochopitelně po zažití sexuálního násilí bojí. A to nejen konkrétního pachatele, ale i dalších mužů. Těžko je můžeme vinit za to, že se rozhodnou věc nehlásit na policii. Tím neříkám, že se znásilnění nemá na policii oznamovat. Potřebovali bychom naopak, aby k tomu odvahu našlo co nejvíc lidí. K tomu jsou ale nutné proaktivní kroky, které jim v tom pomůžou. Rozhodně mezi ně nepatří očerňování obětí, které teď můžeme sledovat.
Presumpce neviny jen pro násilníky
Presumpce neviny je další častý argument, který zaznívá veřejným prostorem. Presumpce neviny ale neznamená, že není možné mluvit o jakémkoliv podezření, nesmí nám zamezovat řešit hluboké problémy. Kdyby skutečně platilo, že se nesmí mluvit o jakýchkoliv podezřeních, nikdy bychom se nikam nedostali, novináři by mohli leda tak opisovat soudní rozhodnutí. Zajímavé je, že presumpce neviny je častý argument převážně u sexuálního násilí. U jiných problematických kauz týkajících se politiků o ní zdaleka tolik neslyšíme. Naopak se málo ví, že existují také ustanovení o ochraně obětí. Těm by se mělo věřit, dokud se neprokáže, že jejich vyjádření nejsou pravdivá.
Sexuální násilí je v Česku enormní, ale neřešený problém. Přestože se to ze čtení diskusí na sociálních sítích nezdá, každý druhý internetový Čech považuje sexuální obtěžování za problém a s hnutím #MeToo souhlasí 42 procent dotázaných. Abychom tento problém mohli úspěšně řešit, potřebujeme podpořit oběti v tom, aby své zážitky nemusely tajit. Dokud ale nebudeme mít nastavený kvalitní systém pomoci a dokud se bude dít to, že se ženy, které se svěří, setkají jen s vlnou odsouzení a nenávisti, nemůžeme čekat, že se budou včas ozývat. Je především na politických představitelích, aby se o to konečně svou prací zasadili.
Autorka je zakladatelka projektu Konsent.