Marian Jurečka. Foto MPSV
V programovém prohlášení nové vlády se píše, že rozšíří název ministerstva práce a sociálních věcí o termín rodina. Tímto rozšířením ovšem dojde ke zúžení rodiny jako takové, protože v představách vládních konzervativců o rodině obstojí jen máloco a málokdo. Rodinu obvykle vymezují vylučováním – tím, kdo všechno rodinou být nesmí. Otázkou je, jestli je vůbec o co stát. Jak totiž vyplynulo z rozhovoru „ministra pro rodinu“ Mariana Jururečky pro Aktuálně, součástí rodiny je i násilí. Svým způsobem má Jurečka pravdu. Násilí, které páchají rodiče na dětech, je skutečně součástí tradiční české rodiny. Říkáme tomu „výchova“. V rámci této bizarní korektnosti pak úderům do hlavy říkáme „pohlavky“ nebo „plácnutí“. Kromě toho se děti v české rodině bijí také po zadku, což je prý také v pořádku. Ale v pořádku určitě není, že taková slova pronáší někdo, pod jehož ministerstvo spadají mimo jiné i orgány sociálně-právní ochrany dětí.
Co Jurečka řekl
Marián Jurečka, otec pěti dětí, v rozhovoru pro Aktuálně pronesl následující věty, na které stojí za to reagovat.
„V oblasti domácího násilí máme propracovaný systém.“ – Nemáme. V česku čelí domácímu násilí desetina dětí, nějakou formu špatného zacházení pak někdy zažily až dvě třetiny dětí.
„Není na místě hledat definici, která by znamenala, že rodič nemůže dát svému dítěti ve výjimečné situaci pohlavek.“ – Složité definice určitě nejsou potřeba. Stačí jednoduchá věta: fyzické trestání dětí je zakázáno.
Jurečkovo „vymezování mezí“ ve skutečnosti poškozuje člověka. A právě to je důvod, proč jsou fyzické tresty v bezmála celé Evropě zakázány.
„Od toho bychom ale určitě měli odlišit násilí rodičů na dětech.“ – Problém je, že tohle odlišit prakticky nelze. Násilí je prostě násilí. Jen proto, že ho nazveme „výchovným“, pohlavek násilím být nepřestane. Ostatně z tohoto důvodu nemáme v trestním zákoníku fyzické tresty. Můžete dostat doživotí, ale výchovný pohlavek vám nikdo dát nesmí. Dospělí se tedy bít nesmí, děti ve vývinu kupodivu ano.
„Tady by se měl klást důraz na prevenci, aby se takovým situacím předcházelo.“ – Zde lze s ministrem souhlasit. Prevence je podstatná a v rámci prevence je důležité, aby rodiče věděli, že se děti bít nesmí.
„Jako táta pěti dětí si myslím, že dát do zákona ustanovení, které říká, že rodič ve výjimečné situaci nemůže v rámci výchovy vůbec dát pohlavek nebo takzvaně lepnout jednu na zadek, není správné.“ – V této části najdeme více problémů současně. Prvním je, že si jistý otec myslí, že je bití dětí v pořádku. Jako by z otcovství povstávala autorita. Ale to, že všichni chodíme po zemi, z nás ještě nedělá experty na gravitaci. Průměrný králík počne více dětí než průměrný ministr. Není to nic složitého. Co nás dělí od králíků, je ale schopnost generovat poznání a dokázat je využít. A současné poznání nám říká, že bít děti je nebezpečné, zraňující, škodlivé a úplně zbytečné. Pan Jurečka by měl přestat myslet jako otec a začít myslet více jako člověk.
Další potíž spočívá v tom, že rozhovor nebyl veden s nějakým anonymním otcem pěti dětí, ale s ministrem. Za svá slova legitimizující násilí by si měl dát v rámci sebereflexe pár pohlavků a hlavně rezignovat. A to se bohužel nestalo.
„Je zásadní umět odlišovat, co je násilí nepřiměřené a dlouhodobé, a co je akt, který rodič použije třeba jen několikrát za život k vymezení mantinelů.“ – Tohle rozlišovat nelze. Každé násilí na dětech je nepřiměřené a zhoubné. Jediným relevantním mantinelem je ten, který nedovolí rodičům násilí na dětech použít. V otázce násilí nepotřebujeme vymezovat mantinely dětem, ale rodičům.
„Na místě je osvěta, i vůči nám rodičům, kteří si myslíme, že jsme vše ve výchově dělali správně.“ – Těžko si představit, jak bude tuto osvětu realizovat zrovna Marian Jurečka.
„Je dobře, že se o tématu mluví.“ – Pro všechny by bylo lepší, kdyby o něm Jurečka raději vůbec nemluvil.
„Ale zákonodárce má vážit, do jaké míry detailu v zákonech jde.“ – Zákonodárce má určitě vážit spoustu věcí, ale ne tohle. Pochopili to zákonodárci v bezmála celé Evropě, s výjimkou České republiky.
„Život píše různé příběhy a máme tu soudy, které mají rozhodovat v různém kontextu situace.“ – Život píše opravdu různé příběhy a bohužel pro mnoho životních situací českých dětí platí, že rodiče s posvěcením ministra Jurečky jejich příběhy devastují násilím.
„Jsem vděčný svým rodičům, že jsem v pravý okamžik facku taky dostal. Jsem z prostředí, kde rodiče uměli v pravý okamžik vymezit, kde jsou mantinely.“ – Marian Jurečka bohužel z prostředí, kde rodiče uměli vymezit mantinely, není. Vymezovat je pomocí násilí je totiž selháním, a ne důkazem, že to uměli. V případě Jurečky pak důsledky netrpí jen on nebo jeho děti, ale my všichni.
Ministr pokračuje
„Myslím, že většina rodičů umí obezřetně nakládat s tím, kdy k tomuto výjimečnému prostředku sáhne.“ – Neumějí to. Jediné obezřetné nakládání s tímto prostředkem je, že ho nepoužijeme. Neexistuje obezřetná facka. Pouze facka.
„Samozřejmě existují rodiče, kteří se chovají surově a neadekvátně, na to však můžeme upozornit osvětou.“ – Ale osvěta není něco, na co si najmete reklamní agenturu nebo k čemu vytisknete letáky. Osvěta je, když ministr vystoupí v médiích a řekne, že dát občas dítěti facku je vlastně v pořádku a že to nechce zakázat. To je osvěta. Co je přiměřená facka, je už pak ryze na subjektivním posouzení rodičů, kteří mohou výjimečné pravidlo výjimečně použít třeba pětkrát denně a ještě dítěti vysvětlit, že jen vymezují mantinely dle doporučení ministra pro tradiční rodinu.
„I já jako rodič jsem se ve výjimečné situaci také dostal do momentu, kdy napomínáte podruhé, potřetí a nemá to žádný účinek, tak prostě přistoupíte k lepnutí na zadek. Ale upozorňuju, že jsem to udělal v jednotkách případů, které jsem schopen spočítat na prstech svých dvou rukou.“ – Co bude dál? Ministr spravedlnosti se přizná, že taky občas kradl, ale ne víckrát než pětkrát? A ministr školství přidá, že ve škole opisoval a že občas je to v pořádku?
Nejde o to soudit jednoho otce, který několikrát selhal a neumí si to připustit. Tohle říká v zemi, kde desetina dětí čelí domácímu násilí a dvě třetiny špatnému zacházení, ministr práce, sociálních věcí a rodiny.
Facka není výchova
Pokud chce někdo slyšet jasný důvod, proč nepoužívat fyzické tresty ve výchově, pak je to asi ten, že neexistuje důvod je používat. Ze dvou metastudií, které pokrývají několik desetiletí výzkumů na poli fyzických trestů, vyplývá, že se nepodařilo zjistit žádný pozitivní benefit, který fyzické tresty přinášejí. Opakuji: žádný.
Metastudie z roku 2016 se například zabývala výsledky výzkumů za uplynulých padesát let. Vybrala z nich pouze ty, kdy se jednalo o tzv. plácnutí po zadku. Ze studie vyplývá, že ani „pouhé“ plácání přes zadek nepřináší krátkodobě ani dlouhodobě žádné pozitivní výsledky. Za to přináší spoustu negativních, mezi nimiž lze zmínit pozdější vyšší pravděpodobnost rozvinutí asociálního chování a duševních poruch. Ke stejným výsledkům došla metastudie z roku 2021. A souvislost mezi fyzickými tresty a duševními poruchami, depresemi, úzkostmi, nízkým sebehodnocením nebo sklony k agresi potvrzuje i nespočet jiných výzkumů. Ale i kdyby neexistovaly stovky studií, nedokážu si představit, jak by někdo chtěl uhájit bití dítěte – někoho, kdo je o tolik menší, lehčí, zranitelnější a na svém rodiči zcela závislý.
Jurečkovo „vymezování mezí“ ve skutečnosti poškozuje člověka. A právě to je důvod, proč jsou fyzické tresty v bezmála celé Evropě zakázány. V mnohých zemích již desítky let. Z Norů, Švédů, Dánů ani Finů přitom monstra nevyrostla. Explicitní zákaz samozřejmě neznamená, že by fyzické tresty z Evropy zmizely, ale jak dokládají další výzkumy, už formální zákaz stačí k tomu, že se v rodinách používají mnohem méně. Nám by podobný zákon pomohl, protože fyzické tresty považuje za normální většina českých rodičů. A zákon koneckonců potřebujeme i proto, že bez něj škodlivost násilí ve výchově není schopen pochopit ani ministr, který by měl jít ostatním příkladem.
Autor je redaktor Alarmu.