Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Podle právníka a experta na mezinárodní právo Vladimíra Balaše patří mezi nejslabší místa dohody pouze pětiletý monitoring těžby a stejně krátká lhůta upravující řešení sporů. Přitom se v dole má těžit ještě 22 let. V tuto chvíli tak není jasné, co bude po pěti letech. To je problematické zvláště v situaci, kdy panují oprávněné obavy, že bariéra proti odtoku podzemní vody není a nebude funkční. Pochybnosti také vzbuzuje otázka, zda a jakým způsobem byl zjištěn současný stav a jaká je tedy situace, ze které smlouva vychází. Ekologický audit byl totiž proveden neznámým a netransparentním způsobem. Stejně netransparentně se pak přistoupilo k vytvoření a schválení celé dohody.
Jak byste zhodnotil zveřejněnou dohodu o těžbě v dole Turów?
Nejsem si jistý, zda musela být podepsána v takovém spěchu a tak netransparentně, ale každá smlouva je výsledkem dohody obou stran, ani jedna si nemůže diktovat jednostranně své podmínky. Požadovala-li jedna ze stran diskrétnost a podmínila-li tím svou ochotu jednat, nezbylo České republice patrně nic jiného, než takovou podmínku přijmout, nebo ji odmítnout, nejednat a nechat rozhodnout Soudní dvůr Evropské unie (SD EU), přičemž výsledek takového rozhodnutí nemusí být vždy zcela předvídatelný. Tlak Polska na urychlené uzavření smlouvy však nesvědčí o tom, že by se Polsko domnívalo, že ve sporu uspěje.
Zajištění kontroly na celou dobu plánované těžby mělo být naprostou samozřejmostí.
Nakonec byla smlouva zveřejněna, takže nedostatek transparentnosti při její přípravě nedává příliš smysl. Česká republika se tím pouze připravila o nezávislou odbornou zpětnou vazbu, kterou mohla získat při zcela transparentním jednání. Trochu mi také vadí, že jsme uzavřeli dohodu o tom, že se bude něco monitorovat – ale tomu mělo předcházet zjištění a stanovení současného stavu. A to i přes ubezpečení uvedené v čl. 2, odst. 5, bodě A), podle kterého strany potvrzují, že bylo zástupcům české strany umožněno provést v dole Turów hodnotící misi za účelem zjištění výchozí situace. Není přitom jasné, jak daný audit vůbec probíhal, kdo se jej zúčastnil a k jakým zjištěním dospěl. Ekologický audit by přitom měl být zcela jasný a transparentní. Takové jednání vzbuzuje vždy určité pochybnosti. Zejména v souvislosti s informacemi, že polská strana není například schopna plnit podmínky týkající se zamezení odtoku vody, protože budovaná bariéra nefunguje.
Nejproblematičtější však myslím je, že má těžba trvat 22 let, do roku 2044, kdežto systém řešení sporů a monitoring je stanoven jen na pět let. Lze na to nahlížet také pozitivně: že máme pět let na to, abychom něco prosadili třeba i v rámci předsednictví EU a pokusili se prosadit třeba obligatorní systém řešení přeshraničních sporů, které se týkají životního prostředí. Stávající nástroje, které Evropská unie má, jsou podle mě nedostačující. Měli bychom se proto pokusit vytvořit určitý standard, který by umožnil takové spory efektivně řešit, a ještě lépe systém, který by podobným sporům mohl předcházet.
Je tedy otázka, jestli se muselo takto spěchat, na druhou stranu nám to otevřelo možnost alespoň monitorovat současný stav. Nejdůležitější otázka teď je, jak budou sestaveny společné komise, které budou těžbu monitorovat a jaký bude přístup k informacím, protože právě informace přímo z místa nám chyběly.
Dohoda neobsahuje žádné sankce v případě jejího porušení nebo nedodržení termínů. Je to standard podobných smluv?
Obecně platí, že není-li něco dodržováno v přiměřené lhůtě, pak máte teoreticky možnost od smlouvy pro neplnění odstoupit. Nicméně lhůty tam opravdu chybí. Co se týče právních následků porušení primárních závazků, u podobných mezinárodních smluv se vychází z toho, že je řeší sekundární pravidla mezinárodního práva, která upravují otázky mezinárodněprávní odpovědnosti států.
Ve smlouvě se počítá s tím, že by případný spor o její plnění řešil Soudní dvůr Evropské unie. Jaká je v tomto jeho role?
Evropský soud tu pravomoc mít může, pokud jsme se takto dohodli, což ostatně vyplývá z čl. 273 SFEU. Je ale také možné, že spor ještě uchopí sousední Německo, kde se rovněž vznáší kritika na nečinnost tamních orgánů, ale to se teprve uvidí.
Vzdáváme se touto dohodou možnosti spor v budoucnu znovu řešit?
Jednou z kritizovaných ustanovení smlouvy je otázka vzdání se nároků do budoucna – viz čl. 2, odst. 4: „Česká strana informuje Soudní dvůr o urovnání sporu a o vzdání se svých nároků ve věci C-121/21 v souladu s článkem 147 jednacího řádu Soudního dvora do tří pracovních dnů ode dne, kdy obdrží celou částku uvedenou v odstavci 1 na výše uvedené účty.“ Respektive čl. 14, odst. 10: „Česká strana nezahájí žádné další řízení o porušení právních předpisů týkající se dolu Turów v oblasti působnosti této dohody na základě článku 259 Smlouvy o fungování Evropské unie.“ Toto ustanovení jisté pochybnosti vzbuzovat může. Ke dni uzavření smlouvy jsme uzavřeli určitou kapitolu a dohodli se, že výměnou za kompenzaci poskytnutou na vybudování vodovodní infrastruktury a ve smlouvě poskytnuté garance nebudeme pokračovat ve stávajícím sporu u SD EU. Nemyslím si ale, že bychom se vzdávali nároků i do budoucna. To by ani nemohlo být možné. Tato ustanovení lze jistě interpretovat různě, v každém případě však mohou platit pouze po dobu platnosti smlouvy, a navíc pouze v případě, že nedojde k porušování smlouvy. V kontextu celé smlouvy by pak navíc nedávala smysl ustanovení o řešení případných sporů.
Je samozřejmě otázka, co budeme dělat, pokud Polsko nebude schopno smlouvu plnit, zda od ní odstoupit, nebo zda dále žalovat a kde. Podstatnější ale myslím je, co bude po těch pěti letech. Je škoda, že neproběhla nejprve odborná debata nad základními parametry smlouvy a také že nebyl zjištěn a stanoven přesný stav před uzavřením smlouvy, protože pak by byl jasnější i předmět smlouvy. Také v Polsku probíhá debata o tom, že je diskutabilní, zda ona zábrana proti odtoku vody funguje – a přitom se s její funkčností ve smlouvě počítá. Kredibilita těžební společnosti je v tomto nízká, ale alespoň máme v ruce nějaký nástroj. Jinou otázkou je, co jsme mohli a nemohli vyjednat.
V mnohdy neurčité smlouvě je jasně stanovena hranice osmi metrů, pod kterou nesmí klesnout hladina vody, nemá-li být těžba zastavena. Tušíme, jakým způsobem byla ta hranice stanovena?
Je otázka, jakým způsobem k této hranici došli. To měla prozkoumat nezávislá komise hydrogeologů. Nicméně z toho, co zatím víme, se obávám, že to polská strana nebude schopna s největší pravděpodobností dodržet. Je rovněž otázkou, od jakého výchozího bodu se bude tato hranice počítat. I proto mě mrzí, že efektivní řešení sporů je omezeno jen na pět let, že neplatí po celou dobu těžby. Samozřejmě se dohoda dá i prodloužit, ale to se nemusí podařit.
Jaký teď bude další vývoj?
S dohodou se musí pracovat, musíme být aktivní. Polsko má povinnost dodržovat smlouvu v dobré víře. Pokud by to nedělalo, pak by se chovalo v rozporu s tímto principem. V takovém případě se dá vyvolat jednání nebo od smlouvy odstoupit, což by pro Polsko byl reputační problém. Bude teď ale záležet na nás, co si necháme líbit a jak budeme aktivní v naplňování dohody. Podpisem dohody problém nezmizel, jen máme k dispozici nástroj, se kterým můžeme a musíme dále pracovat. Bohužel je naprosto nepochopitelně omezen na pět let, to je do roku 2027, přičemž těžba s nesporným negativním dopadem na životní prostředí má probíhat až do roku 2044. Tomu opravdu nerozumím. Zajištění kontroly na celou dobu plánované těžby s obligatorními mechanismy judiciálního řešení sporu mělo být naprostou samozřejmostí.