Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Ruská invaze na Ukrajinu rozpoutala na půdě Evropského parlamentu spor o šíři ekonomických sankcí, které by Evropská unie měla na Putinův režim uvalit. Zatímco některé státy včetně České republiky požadují, aby Rusko bylo odpojeno od bankovního systému SWIFT, jiné jako Německo, Rakousko či USA s tímto krokem váhají a návrh blokují. Podle odhadů by tato sankce skokově snížila ruské HDP o pět procent. I proto před pár lety označil Dmitrij Medveděv odpojení od SWIFTu za symbolické vyhlášení války. Jenže teď válku vyhlásil jeho nadřízený Vladimír Putin a ta je všechno, jen ne symbolická.
Proč jsou tedy Němci a Američané ve svém postoji vůči odstřižení Ruska tolik zdrženliví? A je možné, aby ruská ekonomika v případě odstřihnutí přesedlala na kryptoměny?
SWIFT a jeho využití
Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikaci neboli SWIFT, je belgická nezávislá společnost, která zprostředkovává přeshraniční komunikaci mezi více než jedenácti tisíci bankovními institucemi napříč dvěma stovkami států. Jedná se v podstatě o družstvo, které je vlastněné více než dvěma tisíci členskými bankami. Dohled nad ním vykonává belgická centrální banka spolu s dalšími evropskými centrálními bankami včetně britské nebo amerického Fedu.
Západní Evropa se tak ironicky stává rukojmím svého vlastního bohatství.
SWIFT nezprostředkovává přímo platby, ale jen mezibankovní zprávy o tom, že se platby uskuteční. Tento systém nahradil v sedmdesátých letech minulého století starý systém Telex, který ještě využíval infrastrukturu telegrafního spojení. SWIFT tak především umožňuje, aby informace o platbách probíhaly rychleji a bezpečněji, díky čemuž mohou být transakce rychleji zprocesovány.
Díky rozšíření a dlouhodobé implementaci tohoto systému jím projde až devadesát procent přeshraničních plateb. Není ovšem pravda, že bez SWIFTu platby neproběhnou. Pokud by z něho Rusko bylo skutečně vyloučeno, komunikace o transakcích by musela probíhat přímo mezi bankami, což by nevyhnutelně vedlo k četným zdržením, zvyšování nákladů a také snížení bezpečnosti platebních služeb.
Ze systému SWIFT byl již mezi lety 2012 a 2016 odpojen Írán v návaznosti na tehdejší ekonomické sankce kvůli tamnímu jadernému programu. O možném odpojení ruských bank se uvažovalo již při první ukrajinské krizi v roce 2014. Ovšem ani tenkrát se k tomuto kroku nepřistoupilo. V roce 2019 hrozilo odpojení také Venezuele, která se v té době obrátila právě na Rusko se zájmem o připojení na jím budovaný systém SPFS. K sankcím ani k připojení k ruskému systému ovšem nakonec nedošlo.
Vzájemně zaručené zničení
Důvodů, proč se mnozí politici tohoto kroku obávají, může být hned několik. Mezi nejdůležitější nepochybně patří energetická závislost velké části Evropy na ruském plynu. Někteří evropští státníci se vyjádřili, že by tato sankce mohla Evropu bolet víc než samotné Rusko. Německo je na ruském plynu závislé především kvůli odchodu od jaderné energie (nicméně do obou českých jaderných elektráren – Temelína i Dukovan – dodává palivo ruská firma TVEL, která patří státnímu Rosatomu). Pokud by – obzvlášť v současné situaci, kdy se energetický trh ještě plně nevzpamatoval z dopadů pandemie, došlo k omezení dodávek ruského plynu a ropy, další drastické zdražení energií a pohonných hmot by pravděpodobně postihlo významnou část Evropy.
Evropa je tak na jednu stranu závislá na ruských komoditách, avšak Rusko je stejně tak ekonomicky závislé na evropských platbách za dovážené suroviny. Obě strany se tak drží v šachu, což je některými komentátory přirovnáváno k doktríně z dob studené války známé jako „vzájemně zaručené zničení“ (angl. mutual assured destruction, zkr. MAD). Ovšem s tím zásadním rozdílem, že je zde místo jaderné katastrofy na dosah ruky vzájemná ekonomická decimace.
Objevují se také spekulace, že Němci, Rakušané i Italové blokují tuto sankci, protože jejich banky mají v Rusku investice v hodnotě desítek miliard eur. V případě odpojení od platební sítě by pak hrozilo, že tyto prostředky zůstanou zmražené v Rusku. Západní Evropa se tak ironicky stává rukojmím svého vlastního bohatství.
Strach ze ztráty kontroly
Někteří kritici odpojení od systému SWIFT upozorňují, že efekt tohoto kroku je v mediálním prostoru značně přeceňovaný. Komplikace spojené s odpojením by podle nich byly pouze dočasného rázu, a navíc by zvýšily tlak na Rusko a jeho motivaci hledat nová řešení, čímž by paradoxně nakonec posílily jeho nezávislost na globální ekonomice a jejích regulatorních mechanismech. Vyjadřují tak strach, že pokud se bude SWIFT takto politizovat, státy začnou vyvíjet vlastní platformy. Rusko už od roku 2014 vyvíjí systém finančních zpráv SPFS, ve kterém je podle ruské agentury TASS „23 zahraničních bank z Arménie, Běloruska, Německa, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Švýcarska“. Rakouský kancléř Karl Nehammer se navíc obává, že by se Rusko mohlo připojit k systému CIPS, který od roku 2015 buduje Čína. Zastánci sankcí ale připomínají, že ani jeden ze zmíněných systémů nemá dostatečné kapacity pro hladký a úspěšný přechod, tedy alespoň prozatím.
Přechod na alternativní platební systémy budí také obavy západních bezpečnostních složek, protože systém SWIFT hraje velmi důležitou roli v boji proti terorismu. Podle bývalého úředníka amerického ministerstva financí Briana O’Toola SWIFT v této souvislosti „sdílí s americkým ministerstvem financí údaje, které se ukázaly jako nesmírně cenné“. To by vysvětlovalo, proč je v této otázce tolik zdrženlivý i americký prezident Joe Biden.
Americké sankce
Váhající Evropu tak nakonec v tvrdých sankcích předběhly i Spojené státy, které mimo jiné odstřihly dvě největší ruské banky od dolarových plateb a zmrazily majetky ruského prezidenta Vladimíra Putina i ministra zahraničí Sergeje Lavrova.
Zatímco v otázce SWIFTu Biden zatím spíše mlží, v otázce zásahů proti konkrétním bankám se rozhodl postupovat překvapivě tvrdě. Z vyjádření amerického Ministerstva financí vyplývá, že dvěma největším ruským bankám – Sberbank a VTB – bude reálně znemožněno provádět jakékoliv operace v amerických dolarech. Podle ministerstva Rusko provádí v zahraničních transakcí přesuny v hodnotě až 48 miliard dolarů denně, z čehož až osmdesát procent je údajně uskutečněno v americké měně.
Nové sankce pak zakazují všem americkým finančním institucím zprostředkovávat transakce pro obě zmíněné banky. Vzhledem k tomu, že všechny dolarové transakce procházejí přes americkou centrální banku (respektive přes její transakční systém Fedwire), je jim efektivně znemožněn jakýkoliv obchod v dolarech. U banky VTB navíc dojde k úplnému zmražení veškerých aktiv v USA a odstřižení od amerického bankovního systému, protože bude platit zákaz jakýchkoliv bankovních styků s touto organizací.
Podle některých jsou tyto americké sankce naprosto bezprecedentní co do své tvrdosti i rozsahu. Nicméně i z těchto sankcí je učiněna výjimka pro obchod s energiemi, zřejmě na evropskou, potažmo německou žádost.
Přejdou Rusové na bitcoin?
Objevují se spekulace, že by se část finančních toků mohla přesunout z bank do kryptoměn. Je sice pravda, že kryptoměny by mohly sloužit jako jakási úschovna bohatství ruských oligarchů, nicméně bitcoin ani jiné kryptoměny v současnosti nedokáží rychle a efektivně nahradit funkční finanční systém, jakým je právě SWIFT. Zatímco SWIFT stihne denně až 35 milionů transakcí, bitcoin zvládne maximálně necelých 700 tisíc (osm transakcí za vteřinu). Bitcoin je navíc pro mezinárodní obchodní transakce nevhodný také kvůli své volatilitě. Pokud by se skutečně ruské firmy rozhodly využít jej jako alternativu, bylo by pro ně vysoce obtížné nalézt zahraniční protějšky ochotné nést rizika výrazných cenových výkyvů.
Dalším problémem je relativní centralizovanost širšího kryptoměnového ekosystému. Kryptoměny samotné jsou sice obtížně regulovatelné, ale burzy, přes které se kryptoměny nejčastěji obchodují, spadají pod regulace podobně jako jiné finanční instituce. To jsme mohli pozorovat i při probíhajících protipandemických protestech v Kanadě, kdy kanadská vláda začala vydávat seznam bitcoinových adres, se kterými zakázala kryptoměnovým burzám obchodovat.
Navíc samotný Putinův režim má ke kryptoměnám naprosto nečitelný vztah. V nedávném prohlášení například ruská centrální banka volala po jejich úplném zákazu, což nakonec dementovalo ruské ministerstvo financí. To v současnosti připravuje dokument, který kryptoměny povoluje, nicméně s tím, že budou obchodovatelné pouze prostřednictvím státem schválených peněženek a licencovaných operátorů. Stát by tak nad pohybem kryptoměn získal podobnou míru kontroly, jakou má třeba nad klasickými bankovními účty. Potvrzují se tak podezření, že největší obavou Putinova režimu v souvislosti s kryptoměnami je ztráta kontroly nad finančními toky. I proto údajně Putin masově nezmrazuje účty svých kritiků a členů opozice, aby je zbytečně nemotivoval hledat útočiště mimo jím kontrolovaný bankovní systém (paradoxně se tak chová podobně jako nyní USA v otázce Ruska a SWIFTu).
Co dělat?
Podtrženo, sečteno, podpora Ukrajiny se v tuto chvíli ocitla mezi dvěma naprosto protichůdnými geopolitickými tlaky. Na jedné straně je zde legitimní snaha potrestat Rusko odstřihnutím od SWIFTu, na druhé straně stojí obava Evropy a USA z dalšího možného oslabení vlastní hegemonické pozice a to jak na rovině ekonomické (ohrožení západoevropského blahobytu), tak na rovině politické (ztráta centrální kontroly světových finančních toků).
Odstřihnutí od SWIFTu u tak velkého státu, jakým je Rusko, je jistě drastický krok, který má svoje nezpochybnitelná rizika. Nicméně odmítnutí tohoto kroku některými západními zeměmi se čím dál tím více jeví jako alibismus, jak především neohrozit vlastní dlouhodobě budované mocenské struktury a pozice. Je nepochybné, že německý kancléř Olaf Scholz a ostatní evropští a světoví politici stojí před nelehkou volbou, která může zásadním způsobem ovlivnit podobu globálního finančního světa příštích dekád.
Kontrola finančních toků vždy patřila ke klasickým nástrojům imperiálního nátlaku a boje. Západ si pro to vybudoval efektivní infrastrukturu, kterou nyní může jedinečným způsobem využít, a to tak, že ji v podstatě vyhodí do povětří. Nicméně se naprosto pochopitelně bojí, že tuto kartu lze zahrát jen jednou. A zatím se zdá, že Ukrajina mu za tento vzácný trumf nestojí.
Autor je ekonomický antropolog.